Když se čerstvá maminka rozhodne spát v jedné posteli se svým novorozenětem – je to dobrý krok?

 

Péče o potomstvo je základní biologický proces, který je jištěn mnoha instinkty. V živočišné říši obdivujeme mnohé složité způsoby chování, které se nakonec ukážou jako nezbytné pro zdárné zachování druhu. Mnohé z těchto principů působí i u lidí, aniž si to uvědomujeme. Na druhé straně je péče o potomstvo a výchova silně ovlivněna tradicí, dobou a kulturou.

 

Všechna mláďata se po narození drží v blízkosti matky a ty z říše savců své mladé úzkostlivě brání, uloží je do připraveného pelíšku… Jsou to instinkty, které zajišťují pro potomstvo bezpečí. Dnes chápeme časné oddělení dítěte od matky jako „proti přírodě“, v jiné době to byla běžná norma.

 

Spánek je přirozená biologická potřeba, není třeba ji děti učit. Ale je důležité věnovat pozornost „vyladění“ vztahu mezi rodiči a dítětem. Citlivá maminka podle rytmu jídla a chování miminka pozná, kdy nejspíš usne, odliší pláč z únavy. Pak je třeba vytvořit podmínky pro to, aby dítě snáze usnulo – klid, pohoupání, teplo, čerstvý vzduch.

 

K takovým dobrým podmínkám ale jistě patří i vlastní postýlka.

 

Sama považuji za praktické, když má dítě od počátku svou postýlku nebo kolébku vedle postele rodičů – a když v jejich posteli někdy po kojení zůstane do rána, nic se neděje. Normální děti jsou velmi tvárné, je pro ně důležitější jistá pravidelnost a předvídatelnost, tedy opakování stejného, než konkrétní podmínky. Přizpůsobí se tomu, co rodiče nastaví. Ve větších nebo rušnějších rodinách nejmladší dítě usíná bez problémů v takové hladině hluku, ve které by nejstarší nikdy neusnulo. Kdyby totiž mělo čekat na úplný klid, nemohlo by spát téměř nikdy. I z toho důvodu by neměl být problém učit miminko spát „ve svém“ velmi záhy, je to do budoucna praktičtější.

 

Ke zklidnění dítěte dříve napomáhaly pevné zavinovačky.

 

Ano, mírným znehybněním a obemknutím poskytují dotykové vjemy a simulují objetí, pevnou náruč a bezpečný prostor. Nezralá centra pohybové koordinace mohou způsobit, že mimovolní pohyby vlastně v usínání ruší zvláště živější děti, které překypují činorodostí a neumí se samy zklidnit. Proto se jemné omezení pohybu leckdy osvědčuje nejen u novorozenců, ale i později, řekněme do jednoho roku. Potřeba spánku a „dráždivost“, resp. citlivost na podněty, je něco, s čím se děti rodí, a je nestejná jako například výška, kde nás to nijak nepřekvapuje. Proto i zkušené matky více dětí vám potvrdí, že co platilo spolehlivě na jedno z dětí, u jiného nefungovalo.

 

Otázku společného spaní s novorozencem necháváte záměrně otevřenou – je to individuální krok?

 

Rozhodnutí, zda nechat novorozené miminko spát ve své posteli, nebo v jeho vlastní postýlce, je skutečně na rodičích, ale zdůrazňuji, na obou rodičích. Stejně jako má své potřeby novorozenec, má je každý další člen rodiny, do které dítě přichází, a také rodina jako celek. Skutečně nebezpečnou chybou je, když rodiče dopustí, aby dítě rodině vládlo, vše se točilo jenom kolem něj. Nebo aby „zaujalo místo“ jednoho z partnerů nejen v manželské posteli, ale i ve vzájemném vztahu. Dítka rodinou jen prochází, ale vztah partnerů, rodičů zůstává i potom, co potomci z rodiny odejdou. A dobrý vztah partnerů je zárukou jak pro zvládnutí všech přechodných těžkostí (jako je například ukládání dětí), tak pro stabilitu rodiny a klidný spánek všech.

 

Dobré usínání také souvisí s dobrým prožitím dne.

 

Dobré usínání souvisí s dobrým prožitím dne – to vědí dospělí a platí to i pro děti. Bezpečné, předvídatelné prostředí, radostná atmosféra, přiměřené množství podnětů, pravidelnost, rodiče by měli předvídat a rozumně plánovat aktivity dětí. Dobrému usínání paradoxně brání příliš velká únava. Známe to od sebe – když jsme unavení, jsme více podráždění, snadno se rozčílíme, jsme sami sobě nepříjemní. Děti jsou potom mrzuté, plačtivé, tzv. přetažené. Ke konfliktům není daleko. Přimlouvám se řešit je v takovém případě velkoryse, odvedením pozornosti, přehlédnutím namísto dramatického vyšetřování.

 

Navečer je vhodné vynechat příliš živé aktivity a zvýšené napětí (sledování dramatických pohádek, řádění, spěch, hádky u domácích úkolů, akční počítačové hry). Volíme spíše klidné činnosti a hry, stavebnice, předčítání. Uložení do postýlky ve stejnou dobu vede k tomu, že celý organismus se přirozeně připravuje na spaní.

 

Osvědčené jsou také pravidelné večerní rituály.

 

Děti je milují, vyžadují do omrzení a leckteré přetrvávají ještě dlouho do školního věku. Dopřejme jim je! Ukládání často patří k nejkrásnějším chvílím v rodině, na které se vzpomíná celý život.

 

Ať se rituálem stane i společná modlitba, „zpytování svědomí“ ve formě přehlédnutí uplynulého dne. Je to příležitost připomenout si hezké chvíle, které by jinak upadly v zapomnění. Je to příležitost ocenit vhodné chování dítěte, tedy „výchovně posílit“, co chceme, aby dítko mělo snahu opakovat (děti milují, když je oceníme). Příležitost ke vzájemnému smíření a vysvětlení různých situací, které den přinesl, k poděkování Bohu. Příležitost k vyjádření bezpečného vztahu s dětmi – jsem ráda, že tě mám, hezky se vyspi… Vím, že v modifikované podobě takové uzavření dne funguje i v mnoha rodinách tzv. nevěřících.

 

Nesmíme zapomenout ani na večerní pohádky a vyprávění.

 

Když jsou ratolesti různě staré, může být vyprávění více – napřed něco jednoduchého pro nejmenší, pak pohádka pro starší, kterou to mladší už poslouchá více jako melodii hlasu. A individuální rozloučení s každým zvlášť. Odlišný věk dětí se dá dobře vyřešit vyprávěním třeba o tom, co rodiče dělali, když byli malí… To lze poslouchat v každém věku.

 

Rozhodně je lepší vyprávěná nebo předčítaná pohádka než nahrávka. Ale i ta je lepší než video, televize nebo počítač. Hodně záleží na tom, jak ukládání berou sami rodiče. Ideálně si je dokážou také „užít“.

 

Na druhé straně chápu i rodiče, kteří už chtějí mít chvíli pro sebe, čekají je ještě další úkoly a rádi by rituály zkrátili na minimum. Ze zkušenosti mnoha rodičů ale vím, že spěch, napětí a netrpělivost usínání dětí neurychlí. Proto raději ten čas využijme i pro sebe.

 

Leckdy se ale stává, že přes veškerou snahu ro-dičů dítě odmítá usnout a neustále se dožaduje pozornosti. Co s tím?

 

Vzpomínám na jednu rodinu, která si stěžovala, že jejich syn v mladším školním věku nechce spát, pořád „chodí“ pod různými záminkami za rodiči. Ukázalo se, že dobře situovaná rodina s několika potomky bydlí v patrovém domě, kde má každý z nich svůj pokoj, a než rodiče obejdou a uloží jednotlivé děti v jejich pokojích, mohou začít znovu. „Blahoslavení chudí,“ pomyslela jsem si. A je pravda, že rodičovskou péči v ledačems mohou přijatelně nahradit sourozenci. I když samozřejmě ne ve všem.

 

Potíž je, když se kolem ukládání vytvoří „negativní rituál“ opakovaného vstávání, dožadování se, vztekání a stejně tak opakovaného netrpělivého reagování rodičů. Nazlobená reakce rodiče se pro dítko stává očekávaným rituálem, který plní stejnou úlohu, jako má rituál pozitivní – dělá situaci předvídatelnou. Pak je potřeba rituál přerušit, něco změnit – např. místo matky může ukládání převzít otec, na příchod dítka rodič nezareaguje zlostně, ale bez řečí ho doprovodí do postele nebo vymyslí jinou strategii změny.

 

Jaký máte názor na Estivillovu uspávací metodu? Způsob, jak naučit dítě samotné spát v posteli. Poté, co je po obvyklých oblíbených rituálech uložíme do postýlky, odejdeme a přicházíme jen v pevně stanovených intervalech.

 

V této situaci může zafungovat dobře, stejně jako jiná metoda spojená s klidným přístupem, ujištěním o blízkosti a lásce a s vlídnou důsledností. Trochu jiná situace je u dětí zvýšeně citlivých nebo úzkostných, které se pro příliš živou fantazii v pokoji samy bojí. Své doporučení bych stručně shrnula jako postupné otužování a poskytování odstupňované podpory tak, aby se dítko postupně naučilo své obavy překonávat (např. nechávat pootevřené dveře, poskytovat ujištění, že může přijít, kdyby se probudilo, ponechání malé lampičky apod.).

 

Jak reagovat v této situaci na odpor a pláč?

 

Vezměme si opět příklad z živočišné říše: matky si mláďata nechávají ve své blízkosti, ale když přijde správná chvíle, mládě pelech samo opustí. Když ne, matka ho bez milosti vystrčí, jak jí velí zdravý instinkt.

 

Pokud se rodiče rozhodnou, že chtějí, aby dítě již spalo ve své posteli, pokoji apod., je dobré mu to oznámit jako jednoznačný požadavek. Spojit to s pozitivním oceněním toho, že už je velké (malé děti chtějí být velké a oceněné), a s ujištěním, že to zvládne. I rodiče musí být přesvědčení, že je to správné a že to potomek zvládne. A potom ho důsledně ukládat do jeho postýlky při zachování dříve řečeného. Pakliže v noci pláče nebo přijde za rodiči, je jistě nezbytné ho ukonejšit (přijmout, utěšit) a v klidu zase odvést do jeho postýlky. Pro rodiče je to náročnější, než ho nechat spát u sebe, ale takovým chováním dotvrzují, že to, co řekli, myslí vážně a že to platí. Pokud povolí a dítě nechají spát u sebe, dávají mu dvojí informaci – něco jiného říkají a něco jiného dělají. Ratolest si nejednoznačnost vyloží podle svého – vždy je silnější příklad než slovo. Nutno podotknout, že často jsou to sami rodiče (častěji jeden z rodičů), kteří svým nejednoznačným postojem a očekáváním dávají najevo, že dítko v posteli vlastně chtějí (jakkoli je to obtěžuje), a tím brání jeho osamostatnění.

 

Odkdy dítko může spát samo ve svém pokoji?

 

To záleží na rodičích a na povaze dítěte. Je to individuální. Každopádně bych byla opatrná, aby se tak nestalo například v souvislosti s tím, že jeho místo v pokoji rodičů bezprostředně vystřídá novorozený sourozenec. V tomto případě by se potomek měl naučit spát ve svém dříve, než další přijde, aby se necítil odstraněný a vystrčený. To by jenom podpořilo vznik sourozenecké žárlivosti.

 

Přestěhování do vlastní postele bych doporučila spojit s některou výhodou vyhrazenou staršímu věku. Aby to, že je dítě velké, nebylo pokládáno za nevýhodu, nýbrž za dosažení určitého stupně zralosti.

 

Ještě zmínku o odpoledním spánku u starších dětí. Je nutný?

 

Některé děti potřebují odpoledního spánku méně. Obecně platí totéž, co o večerním ukládání – vytvořit rituál, klidné prostředí, lehké přítmí, vyprávět pohádku. Některé dráždivější ratolesti odpolední spánek potřebují, ale zároveň odmítají, nedokážou se zklidnit. Tam je na místě rituál, lehnout si s dítětem, vzít si k němu klidnou práci nebo jenom vyprávět pohádku. Nevydrží-li v klidu ležet, připojit jemnou masáž nebo pohlazení. Je důležité navodit uvolnění a zklidnění – i když třeba nakonec neusne, aspoň si odpočine. Užitečná je opět pravidelnost.

 

U starších dětí už nemusí být potřeba spánku tak naléhavá, pak lze tento čas spojit s klidnou společnou činností, například výtvarnou, přípravou na školu. Vytváří se tak návyk společné práce, který se bude hodit v první třídě.