26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Byla to romantika, všude samí estébáci

17. 6. 2014

|
Tisk
|

Končí tady silnice a v zimě je někdy problém se autem do zdejších kopců vyškrábat. Přesto bývá neděli co neděli parkoviště ve vesničce Mladočov na Litomyšlsku plné aut. Mši svatou zde slouží salesián P. JOSEF 

Vydání: 2014/25 Katedrála slavila výročí, 17.6.2014, Autor: Aleš Palán

Příloha: Cesta 121

Jak jste se do Mladočova dostal?

Salesiáni jsou v nedalekých Sebranicích. Já tam směřoval ze své předchozí štace – s tím, že budu do Mladočova dojíždět. Ale kněz se musí své farnosti věnovat. Do Sebranic jednou dvakrát do týdne zajedu, ale jinak jsem na faře v Mladočově. Je tady velice pěkné společenství, ani aktovku si nesmím donést do auta, když jedu sloužit mši do kapliček v okolí (smích).

Farníci vás mají rádi. To je vidět i z toho, že vám k nedávným osmdesátým narozeninám vydali knihu kázání.

Bylo to překvapení – a potěšení. I když to nejsou všechno moje myšlenky. Čtu, zajímám se o názory druhých – a něco z toho do vlastních kázání použiju. Kázání mám vždycky napsané před sebou, dívám se při něm do papíru.

To vás naučili v semináři, psát si kázání?

V semináři spíš chtěli, abychom to říkali zpaměti. Je to úplně jiný přístup.

Dospěl jste tedy k této metodě sám?

Co mi zbývalo? Teologii jsem studoval soukromě. Jsem salesián. V padesátém roce nás mladé z Fryštáku při likvidaci klášterů v noci ze 13. na 14. dubna odvezli do Oseku. Výsledkem pak bylo, že jsem čtrnáct roků dělal na přehradě.

Vybavíte si komunistickou akci K?

Kolem desáté hodiny přišel ředitel, rozsvítil v ložnici a nám mladým řekl: „Vstávejte, oblečte se.“ Za ním už stáli chlapi se samopaly. Shromáždili jsme se v jídelně, kde nám řekli, že nás odvezou do jiného kláštera, abychom se prý mohli lépe věnovat svému poslání. Následovala důkladná prohlídka, kde je do člověka dírka, tam se dívali, my byli vyděšeni – vždyť mi bylo šestnáct roků. Ještě nám pan ředitel zařídil, že jsme mohli přijmout svaté přijímání, a ve čtyři ráno nás naložili do autobusu. Cesta trvala celý den, jeden ze tří vozů se po cestě porouchal, až večer jsme přijeli do Oseku u Duchcova. Následovala další prohlídka, první noc jsme spali na slámě. Náš představený si nás volal k sobě a každého se ptal, jestli chce jít domů, nebo i za těchto okolností zůstat. Devět nás zůstalo, sedm šlo domů. Hned ten den jsme začali noviciát.

Samozřejmě v tajnosti.

Byla to romantika, všude samí estébáci. Pracovali jsme jako uklízecí četa a vždycky jsme se někde sešli a drželi tajné přednášky. Už 24. května nás odvezli do Bohosudova, pak jsme putovali do Hájku na Kladensku. Byl to klášter uprostřed lesů, my tam přijeli o půlnoci, žádní kněží s námi nebyli. Bylo nás asi sedmdesát. Hlídali nás dva vedoucí a tři esenbáci, chodili jsme na práce do Kladna do oceláren, kde jsme tahali těžké kabely. Mši svatou nám jezdil sloužit kněz, ke kterému jsme však neměli důvěru. Vedoucí na Hájku nám tam dokonce přivezli děvčata, svazačky – chtěly s námi dělat nějaké společenské večery. My ale zůstali pevní.

Představuju si, že jste měli i přednášky z marxismu, že se vás snažili převychovat.

To ani ne. Hlídali nás esenbáci, starší páni, kteří byli rozumní. Pak nás odvezli na stavbu přehrady na Kladensku, na ubytovně nás bydlelo na pokoji asi patnáct, skoro jako na vojně. Já se potom dostal do Olomouce, půl roku jsem dělal v kotlárně na opravách parních lokomotiv. Nechali mě odmaturovat, šel jsem na geologický kurz do Ostravy a pak dostal umístěnku do Oseku u Duchova. Po vojně jsem šel dělat na Křimovskou přehradu u Chomutova mezi řeholníky.

Jak jste o nich věděl?

Pořád jsem udržoval kontakt se salesiány – i na vojně. Na přehradě měl pater Kubín na starosti ubytování všech pracovníků, tak mě dal mezi salesiány, a já mohl dál studovat teologii. Na stavbě bylo možná 120 řeholníků, byla to taková řeholnická přehrada.

To ale nebyla vaše jediná přehrada.

Po osmi devíti letech na Křimově jsem dělal asi šest roků v Jirkově. Na tamní přehradě jsem dělal betonáře, skladníka, leccos jsem se naučil. Člověk má jiný vztah k lidem, když ví, co je chodit do práce. V roce 1968 nastalo uvolnění a my mohli nastoupit do Litoměřic do semináře. To už jsme ale byli kněžími.

Kdy jste byl vysvěcen?

Na Boží hod vánoční 1968 v Římě v Lateránském paláci. Byli jsme čtyři, náš představený nám tu cestu zařídil s tím, že by nás mohl vysvětit kardinál Beran. Jenže ten řekl, že by hrozně rád, ale že by se chtěl vrátit domů, a kdyby nás vysvětil, neutajilo by se to – tak z toho sešlo. Vysvětil nás tedy biskup Plinio Pascoli.

Knězem jste byl, jenže bez státního souhlasu.

Vrátili jsme se na přehradu, kde jsme zůstali do září 1969, než jsme nastoupili do semináře. Byli jsme přijati do čtvrtého ročníku, ovšem nikdo v semináři dlouho nevěděl, že jsme už vysvěceni. Chtěli jsme zůstat v severních Čechách, ale krajský církevní tajemník Dlabal prohlásil, že v kraji salesiány nechce. Tak jsme šli každý do své diecéze. Já patřím do královéhradecké diecéze, tak mě poslali do Chotusic u Čáslavi. Měl jsem tam být kaplanem, jenže v den, kdy jsem měl primici, tamní farář zemřel. Lidi pak říkali, že raději umřel, než aby mě měl za kaplana (smích). Byl jsem tam tedy nějaký čas kaplanem a pracoval jako farář.

V nedalekých Žehušicích byl vyhořelý kostel, zůstalo z něj jen obvodové zdivo. Dali jsme se do práce a kostel se podařilo zachránit. Hodila se mi praxe z přehrady, uměl jsem si postavit lešení, hasil jsem padesát metráků vápna… Kostel byl hotový v roce 1979. Potom jsem odcházel do Sadské a po roce se vrátil na Kutnohorsko na Bykáň. Byla tam pěkná fara, nějakých deset domů a dvanáct obyvatel, skoro samota. V neděli tam ale do kostela chodilo přes sto lidí.

Na venkově jste spokojený, nicméně vaší další štací byla Kutná Hora.

Šel jsem tam s tím, že u svaté Barbory pobudu jen krátce, než seženou někoho jiného. A pobyl jsem tam čtyři roky. Líbilo se mi tam, ale vadilo mi, že jsem neuměl žádný cizí jazyk. V květnu 1989 jsem se dostal do Městce Králové…

 …a pak sem do Mladočova.

Prožil jsem tu ohromné chvíle. Říká se, že nejkrásnější kněžská léta jsou ta první. I já je měl pěkná, ale tady je to ještě lepší. Je tu pěkné společenství, scházíme se, rozumíme si, potěší mě, když za mnou lidi přijdou a něco po mně jako po knězi ještě chtějí. Jezdím po obcích v okolí sloužit mše, za lidmi, ale mám už svoje roky. Říkám si, že člověk má rozpoznat, kdy je čas odejít.

Myslíte, že už ten čas nastal?

Myslím, že ano. Vnímám svůj zdravotní stav a zdravotní potíže.

Žijete přitom sám na faře. Jaké to je?

Já byl vždycky sám na faře, jen v Chotusicích mi jedna stará paní dělala hospodyni. Chodí sem za mnou farníci, jezdí jedna rodina z Prahy… Necítím se sám. Od Cesty 121 mám mobil a náramek pro případ nouze. Kdyby mi bylo těžko, můžu je použít. Zatím ale zvládám postarat se o sebe.

Jakou máte představu? Opustíte Mladočov a půjdete do salesiánské komunity v Litomyšli?

Asi bych šel do Sebranic. Provinciál mi také nabízel, že bych mohl jít k sestřičkám u Brna. Myslím ale, že bych nebyl úplně vhodný kandidát – sestry si přece zaslouží, aby měly pěknou liturgii. Já už mám slabý hlas, nedávno jsem měl při mši výpadek paměti… Když je člověk během týdne v prostředí, kde se třeba škaredě mluví, jsou tam běžné podrazy a nic hezkého není slyšet, a když pak v neděli přijde do kostela, kde je to stejné, je to špatně. Já se vždycky snažil, aby se lidi cítili v kostele dobře.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou