26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Blízkost ano, ale mám strach...

30. 1. 2006

|
Tisk
|

Snad někdy později

Vydání: 2006/5 Může být křesťan bohatý?, 30.1.2006, Autor: Jacek Prusak

Příloha: Perspektivy

Pocit osamění - jeden z příznačných jevů dnešní doby
Když o sobě někdo prohlašuje „jsem singl“, nejčastěji tím chce sdělit, že nemá žádný trvalý vztah. Často se ale za podobnými výroky skrývá silný emotivní náboj: „Jsem sám, ale nechci se s tímto stavem smířit, nedokážu si představit, že by takhle měl vypadat celý můj život.“

Narážíme tedy na problém, jak svou situaci prožívají jedinci žijící osamoceně. Dnes se o nich hovoří jako o „singlistech“. Ale jsou mezi nimi i osoby, které samy sebe označují anglickým termínem „quirkyalone“. Ten označuje někoho, kdo sice žije sám, ale nemusí se přitom cítit osamocený. Takový člověk trvalé vztahy uznává, avšak pod podmínkou, že jeho touhu po seberealizaci podpoří, nikoliv omezí. Pokud se ovšem rozhodnutí žít osamoceně stává formou protestu proti omezením plynoucím ze vztahu k druhému člověku, pak bychom v takovém rozhodnutí měli vidět spíš projev emoční nezralosti. Na druhé straně ale nesmíme zapomínat, že život v samotě může být i výsledkem rozhodnutí učiněného dobrovolně, s plným vědomím a po zralé úvaze.

Pro mnoho singlistů může být způsob jejich života také zdrojem nejrůznějších konfliktů a trápení. „Jsem singl“ pak nemusí znamenat „je mi tak dobře“. Tak hovoří většina z těch, pro které život v samotě není součástí jejich povolání, nýbrž stává se životním stylem z nutnosti. S touto situací se tito lidé snaží nějak potýkat, ale s jejím řešením mají často problémy. A tak chodí hledat pomoc k psychoterapeutům. Na jejich problémy neexistují univerzální odpovědi, protože neexistují žádní univerzální singlisté. Sdílejí sice podobný osud, ale každý z nich má svůj vlastní svět. Lze se však pokusit pojmenovat několik různých schémat, které se opakují v jejich životních příbězích, konkrétní zkušenosti a prožitky, z nichž lze složit určitý obraz.

V dnešním světě panuje móda žít osamoceně. Mnoho mladých lidí si volí takový životní styl, který jim umožňuje větší mobilitu a prodlužuje dobu studia, a současně je chrání před emocionální odloučeností od rodičů. Ukazuje se ale, že podobné rozhodnutí bývá draze zaplaceno. Roky obětování a odříkání pro tyto lidi obyčejně končí krizí. Mají po třicítce, v kapse univerzitní diplom, doktorát, případně jiný druh dosaženého vzdělání, mají na to koupit si byt a nový automobil, ale kladou si otázku, pro koho to všechno dělají. Manželku nebo manžela nepotkají jen tak někde na ulici. Pevné vztahy se nevytvářejí na počkání, ale vznikají několik let, a ty přechodné se rozpadají jak domky z karet. Prozatím se spokojovali s dočasnou osamoceností s představou, že si snad někdy konečně založí rodinu, ale teď - i když se s tím odmítají definitivně smířit - zůstávají osamoceni s obavou o sebe i o svou další budoucnost.

Strach ze samoty se po překročení jistého životního bodu objevuje mnohem častěji u žen nežli u mužů. Ty jsou přesvědčeny, že nikdo nebude mít zájem o ženu, která má třicítku na krku, protože už není tak tělesně přitažlivá, nebo nemůže mít dítě, popřípadě obojí dohromady. Ženy v pokročilejším věku mnohem hůře uzavírají pevný vztah. Cítí se v zajetí vlastního osudu, představují si, že už nemají možnost volby, že se v jejich životě už nemůže nic změnit. Přitom nemusí jít o nějaké samotářky, které jenom sedí doma a nejsou schopny komunikovat se svým okolím. Právě naopak! Mají společenské kontakty a vztahy s kolegy v zaměstnání, jenže ty neuspokojují jejich přirozenou potřebu prožívat intimnější vztahy. Singlista se vrací do svého domova sám, a sám z něj odchází. Nemusí se cítit osamocen, ale žije sám, a z toho důvodu trpí.

Takový život neuspokojuje jeho touhu po blízkosti - projevované i přijímané. Utrpení dotyčného navíc umocňuje také fakt, že pokud nežije v nějakém vztahu, neporozumí ani sám sobě. - Nejsem-li v důvěrném vztahu s druhým člověkem, nemohu poznat ani sám sebe. Část své osobnosti mohou tito lidé projevit ve svém zaměstnání, jinou část v oblasti společenských kontaktů, ale jistá část, a to část nesmírně důležitá, jim zůstává neznámá a nevyslovená.

Proto jim mnozí nabízejí moudrou radu: pokud toužíš po někom blízkém, pokud chceš být pro někoho tím jediným, není nic prostšího - hledej a najdeš. Taková rada zní naprosto logicky, ale její autor už zapomíná, že singlisté sice touží po blízkosti, jenže současně se jí z různých důvodů bojí. I navzdory tomu, že tito lidé vědí, jak by měl takový vztah vypadat, a že dokážou vyjádřit svá očekávání vůči partnerovi, skrývají ve svém nitru obrovský strach, že nic z toho se jim nepodaří uskutečnit, a bojí se podstoupit riziko s tím spojené.

Především romantická láska

Obavy singlistů nejsou plané. Současná generace třicátníků často vyrůstala v rozvrácených rodinách nebo v rodinách, jejichž rozpadu bránily pouze společenské nebo náboženské normy. Je u nich všeobecně rozšířen negativní postoj vůči instituci tradiční rodiny. Nechtějí být osamoceni, ale chtějí mít jistotu, že jejich svazek bude založen na opravdovém vztahu, nikoliv na nějakém - jak sami říkají - „úředním papíru“. V intimním vztahu hledají to, co nikdy nezažili ve vlastní rodině. Hledají teplo, blízkost a porozumění. Těžko ale dokážou vyjádřit jinou podobu vztahu, než jaký viděli ve vlastním domě nebo v nejbližším okolí. Nedokážou sami najít východisko, a proto nejčastěji nekriticky přijímají to, co jim nabízejí současné kulturní vzorce.

V současné kultuře se prosazuje pouze jediné schéma vztahů - ne rodina, nýbrž romantický vztah. Pro singlisty se kulturní schéma stává imperativem: „Pokud vztah, pak založený na citech. A pokud cit, pak romantický, plný vzletu a nadšení. Bez takového vztahu nemáš právo být šťastný.“ To je nejčastější omyl v jejich myšlení, za který platí nepřiměřeně velkou cenu.

Život romantického vztahu je sice bouřlivý, nicméně krátký, zpravidla nevydrží zkoušku vzájemné blízkosti či sebepoznání - včetně vlastních chyb a poklesků. Lidé si z něj odnášejí mnohá poranění. Vyhýbají se pak dalším vztahům ze strachu před novým zklamáním. Potkal jsem řadu osob, které říkají, že nejsou jako singlisté šťastní, ale raději žijí sami, jelikož to tolik nebolí. Laťka očekávání u nich byla nastavena hodně vysoko a málokdo je s to dostát jejich požadavkům. A protože dnes je snadnější se rozejít než zůstat spolu, vztah buď ukončí, nebo se na druhou osobu příliš nevážou.

Mladí lidé mají dnes mnohem více svobody, ale často si s ní nevědí rady. Většinou ji využívají k tomu, aby řekli nějaké „ne“ než „ano“. Důležité věci v životě něco stojí, blízkost si nelze koupit, nelze ji mít hned na dosah ruky. Současný člověk nechápe, proč by se měl namáhat a snášet různá strádání a frustrace. Dřív tuto roli plnilo náboženství. Křesťanství i ostatní náboženství člověku říkala: Cítíš-li se nešťastný, nevzdávej to hned, alespoň trochu se namáhej. Co ale říká současná kultura? Pokud jsi nešťastný, změň adresu. Avšak změní-li někdo adresu, neznamená to ještě, že změní sám sebe.

Teprve ve vztazích se lidé mohou naučit, že společný život není automatickou zárukou štěstí. Pokud jsou připraveni se druhému přizpůsobit, jejich vztah přetrvá, ale jsou lidé, kteří se nechtějí vzdát svých představ o štěstí, a z toho důvodu se vztahům vyhýbají.

Z pozorování terapeutů vyplývá, že muž, který hledá ženu, s níž by se chtěl oženit, se zpravidla řídí jakýmsi rejstříkem preferovaných vlastností. Stejně tak si počínají i ženy, avšak s tím rozdílem, že ony si všímají předností, kdežto muži se víc soustřeďují na negativní vlastnosti, větší význam připisují tomu, čeho se jejich potenciálním partnerkám nedostává.

Do ordinace přišel mladý muž, který si nemohl najít partnerku. Byl to muž atraktivní a vysoce vzdělaný. V jeho okolí se pohybovalo mnoho žen, avšak on nebyl schopen s žádnou z nich navázat trvalý vztah. Měl svou ideální představu: blondýnka, něžná, samostatná, dobrá hospodyňka. I když se mu podařilo nalézt ženu podle svých představ, velice rychle se přesvědčil, že jí stejně chybí některá z požadovaných vlastností. Byla inteligentní a atraktivní, přesně tak, jak si přál, ale už nebyla tak starostlivá. Vznikl problém: „Skvěle se s ní povídá, ale uvaří mi večeři, když přijde unavená ze zaměstnání?“ Nebyl schopen vzdát se svých nároků, přestože taková „ztráta“ provází každé rozhodnutí - překračující stadium romantického okouzlení - vzájemně se poznávat. Někdejší náboženská mluva i kulturní normy jednoznačně definovaly rozdělení rolí v manželství: on se realizoval tím, že byl aktivní navenek, ona zase tím, že se obětovala. On byl hlavou rodiny, ona se starala o její chod. To platilo ještě donedávna. Dnešní žena netouží po tom, aby se péče o rodinu stala jediným cílem jejího života. Mnoho žen nechce a ani nemusí své naplnění hledat po boku muže přinášejícího domů peníze. Současný svět jim umožňuje, aby se mohly realizovat mnoha jinými způsoby - nejen jako manželky nebo matky. Avšak neplatí, že by současná žena nebyla schopna se obětovat, ona jenom odmítá hrát roli služky. Mám dojem, že muži toto většinou nedokážou přijmout a nechtějí se s tím smířit, protože jediný vzorec, jímž disponují, je podoba tradiční rodiny. Muž bude bolestivě prožívat každou situaci, v níž se bude chování ženy lišit od vzorce, jaký si odnesl z domova. Pokud oba pracují a ona vydělává více peněz než on, může to pro něj znamenat tragédii. Co udělá muž, který se setká s ženou, která otevřeně projevuje svoje city? Uteče, protože mu bude nepříjemná její dominance. Ona by přece měla být poddajná a on by si ji měl podmaňovat. Není snadné nepodléhat stereotypům, a ještě těžší je stereotypy měnit. A současná kultura často neposkytuje mužům a ženám prostor, v němž by mohlo docházet ke zralé a důvěrné konfrontaci jejich vzájemných obav.

Osamocení není drama pro ty, kteří se pro ně sami vědomě rozhodli a dali mu smysl přesahující je samotné. Samozřejmě zakoušejí různé problémy, ale neprožívají je osamoceně, neboť druhý člověk pro ně není ohrožením, ani se necítí odsouzeni k podobnému údělu svým okolím nebo samotným Bohem. Něco se ale musí v učení církve změnit, abychom se na osamocené osoby nedívali jen jako na křesťany „jiné kategorie“. Na jedné z pozvánek k duchovní obnově jsem kdysi četl i tuto informaci: „Setkání pro manželské páry se konají ve večerních hodinách. Pro osoby osamocené, nemocné a starší během dopoledne.“

„Být singl“ není specificky křesťanským povoláním, ale Hospodin může volat některé lidi k osamělému životu, který nemusí být ani útěkem z reality nebo projevem jejich egocentrismu, nýbrž jejich vlastní a věrohodnou cestou k Bohu.

Autor (nar. 1971) je kněz a psychoterapeut. Přednáší na Jagellonské univerzitě a Vyšší filozoficko-pedagogické škole Ignatianum v Krakově. Článek je převzat z polského katolického měsíčníku List (10/2005). Přeložil jš.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou