Benediktinky z Kolína nad Rýnem pomáhají ekumeně
Vydání: 2006/3 Jednota křesťanů, 17.1.2006, Autor: Petr Příhoda
Příloha: Perspektivy
Svět nepřijme křesťanství, nebudeme-li my křesťané věrohodní. Nebudeme věrohodní, budeme-li rozdělení. Péče o jednotu, toť ekumena. Její cesty jsou trnité a kamenité. Dnes bychom se asi už nerozcházeli, ale vzájemné odcizení po rozkolech před staletími se překonává obtížně. Tuto nesnáz pociťují zejména v Německu, „pravlasti reformace“. I tam je křesťanství tísněno postupující orientací na konzum. Tím spíš sílí vůle, zejména laiků, po znovusjednocení, kdy rozumovou úvahu často předbíhá cit, nedbající odlišností věroučných, liturgických a institučních. Projevuje se to při masových setkáních (např. při tzv. Kirchentagu v Berlíně v roce 2004). Kamenem úrazu je - bohužel - mj. i tzv. eucharistická pohostinnost.
Německé církve vzešlé z reformace vytvořily společenství promluvy i stolu. Ta katolická k němu nepřistoupila; předpokládá totiž, že eucharistická jednota je až završením procesu, nikoli jeho počátkem. Mezitím je třeba najít shodu mj. v chápání podstaty církve i oltářní svátosti (těžko mluvit o jednotě, nevyznáváme-li všichni reálnou Kristovu přítomnost v eucharistii). Do té doby nekatolíci nemají přijímat eucharistii a katolíci se nemají aktivně podílet na evangelické Večeři Páně. Této důslednosti, racionálně důvodné, se vzpírá citová touha po jednotě. Její uplatňování proto často zabolí.
Dvě benediktinky z Kolína nad Rýnem se roku 2004 v Berlíně sblížily s evangelickými manžely, kteří je pozvali na víkendovou návštěvu jejich společenství v Sasku. Sestra představená svolila, ale pod podmínkou, že se obě řeholnice účastní nedělní katolické mše a že nepřistoupí k nekatolické Večeři Páně. Sestry slib dodržely, ale s hořkostí. Evangelická bohoslužba byla srdečná a věrohodně proniknutá Kristovým duchem, zatímco katolická mše ve vzdáleném kostele proběhla chladně. Začalo jim to vrtat hlavou a zaměstnaly tím nadlouho celý kolínský konvent.
Východisko jim nabídla pozdější návštěva sesterského kláštera ve Švédsku. V této původně luteránské, ale sekularizované zemi, je lidem toužícím po bohoslužbě jedno, v čí svatyni se koná. Chodí tedy bez zábran i k „papežencům“, jichž je tam velmi poskrovnu. Kněz tam před přijímáním věřících nepronáší onu často zraňující sentenci o „vyloučení nekatolíků“, ale stručně poučí o reálném stavu ekumeny, o katolické církevní kázni – a laskavě je pozve k oltáři s tím, že jim dá požehnání. Požádá nekatolické účastníky, aby položením pravice na srdce viditelně vyjádřili svou konfesní odlišnost, a oni – radostně přicházejí k oltáři. Kolínským sestrám to nesmírně zaimponovalo. Vyžádaly si souhlas svého arcibiskupa (kardinála Meisnera). Ten ho poskytl.
Jan Pavel II. svého času prohlásil na adresu ekumeny: „Vše, co nemusíme dělat
každý zvlášť, dělejme společně!“ Břímě minulosti v odloučení je značné: ve
věrouce, ve slavení, v instituční struktuře; i v oboustranných předsudcích, čili
v psychologii... Jen někde a jen velmi zvolna se daří sbližování věroučné,
např. společné prohlášení katolíků a luteránů o ospravedlnění. Je důležité najít
k sobě cestu nejen v profánní každodennosti „tváří v tvář“, ale i ve
slavení. I když jsme některé přehrady zatím nedokázali odstranit, můžeme
si vzájemně žehnat, čili prosit Ducha Svatého, aby nás přitáhl k sobě a pomohl
odklidit ty haldy balastu, které se mezi námi nahromadily pro nedostatečnou
bdělost naší i našich předků. Jak to, že jsme na to dosud
nepřišli?
(podle zahraničních pramenů)
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
