Abys mohl vypravovat synům
Vydání: 2023/15 Pospěšme na cestě, která nezklame, 11.4.2023, Autor: Tereza Zavadilová
Rodiče při křtu svých dětí vyslovují předsevzetí, že potomky budou vést ve víře. Jak se jim tento náročný úkol daří?
S dětmi lze sdílet jen to, co sami žijeme.Ilustrační snímek Petr Polanský / Člověk a Víra
„Jestli mě něco na náboženské výchově dětí nepřestává překvapovat, je to přirozenost, s jakou děti věří. Vlastně mám často pocit, že u nás doma jsou nejvíc věřící děti. Každé jinak, ale s jistou samozřejmostí nacházejí svou podobu duchovního života,“ uvažuje Anna Ptáčková, lektorka Rodinného centra Praha a matka tří potomků. A pokračuje: „Nás s manželem k tomu ani moc nepotřebují – jsme spíš nenápadnými průvodci jejich hledání. Spíše odpovídáme, až když se ptají, než že bychom dávali předem hotové odpovědi.“ Přitom se směje, že se jí potomci snad nikdy nezeptali ve „vhodném čase“. „Ptají se zpravidla v největším ranním shonu nebo když mám plnou hlavu jiných věcí. Odpovědi pak bývají spíš improvizované, ale chovám naději, že teologická nedostatečnost bude vynahrazena autentičností. Pravdivost je ostatně to, čeho si při hledání duchovní cesty hodně cením,“ vyzdvihuje Ptáčková.
Vzbudit zájem a zvědavost
Rodina je místem, kde může spontánně růst křesťanská víra a také prvotní náboženská výchova. Představa o rodině jako společenství, kde se poprvé sdílí víra, přitom nepochází jen z křesťanské tradice, ale najdeme ji už ve Starém zákoně. „Židé si to připomínají každoročně na začátku Pesachu,“ zdůrazňuje petrin P. Tomáš Cyril Havel, náboženský pedagog na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Základem tzv. sederové večeře, která je součástí nejdůležitějších židovských svátků, je totiž biblické nařízení učit děti o významu vysvobození židovského národa z egyptského otroctví: „Abys mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin“ (Ex 10,2). Mnoho ze sederového rituálu je cíleně pojato tak, aby vzbudilo zájem a zvědavost dětí. Vyprávění začíná čtyřmi otázkami, které má položit nejmladší dítě a jeho otec mu na ně odpovídá.
Podle P. Havla by rodiče měli jít dětem příkladem především svědectvím života – nelze totiž s dětmi sdílet něco, co člověk sám nežije. Stejně tak by ale měli vycházet i z toho, že „mají dětem co vypravovat“, že s Bohem sami něco zažili a dokážou o tom mluvit. „Tady mě napadá odkaz na 1. list Petrův: ‚Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte‘ (srov. 1 P 3,15),“ zamýšlí se kněz, který je navíc šéfredaktorem katechetického časopisu pro děti Duha. „Vhodné je také vytvářet podmínky pro rozhovory na téma osobní víry rodičů a jejích důvodů. Tyto dialogy můžeme spojit s návštěvou kostela a jiných posvátných míst nebo chůzí po poutních cestách,“ doporučuje.
Mnoho rodičů je ovšem zklamaných, že děti víru časem opustí a církvi se vzdálí. „To je pak výzva pro samotnou víru těchto rodičů. Děti lze ale včas napojit na různé skupiny v jejich věku, kde mohou zakoušet společenství se sobě rovnými – a ‚zděděnou‘ víru dále rozvíjet,“ říká P. Havel. Například děti citované Anny Ptáčkové chodí do školy k sestrám voršilkám a do křesťanského skautského oddílu.
Občas se ale můžeme i v církvi setkat s názory, že je vlastně „lepší“, aby si děti našly cestu k Bohu úplně samy – až z toho budou mít rozum. „Tento přístup není zodpovědný a přímo odporuje tomu, co si rodiče při křtu svých dětí předsevzali,“ míní P. Havel. „A použiji-li takový příměr, když mě třeba mí rodiče v dětství nepřihlásili na žádný hudební nástroj ani sportovní kroužek, pak není divu, že nejsem žádný velký muzikant ani sportovec. Ale chodili se mnou do kostela, a tak jsem věřící a – farář,“ směje se.
Nejen náboženskou výchovu, ale celý životní styl dětí dnes do obrovské míry ovlivňují digitální technologie. „V katechezi mohou velmi pomoci a navíc nastupující generace je s přehledem ovládá mnohem lépe než jejich rodiče,“ uzavírá P. Havel.
TEREZA ZAVADILOVÁ
Sdílet článek na:
