Vydání: 2017/21 Jak prožít Noc kostelů?, 23.5.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Jak kdysi trefně konstatoval P. Ladislav Simajchl, jde o to, „aby první svaté přijímání nezůstalo pouze ojedinělou dětskou náboženskou slavností, za níž už žádný svátostný život neexistuje“. Zkrátka aby první svaté přijímání nebylo zároveň tím posledním. A jsou to právě rodiče, kteří mohou dítěti pomoci, aby se pro něj tato svátost nestala pouhou formalitou.
Katechetka Marie Nedbalová říká, že první svaté přijímání je okamžik, kdy se děti samy za sebe ve víře poprvé vážně rozhodují. Proto není možné jim jen převyprávět a nadiktovat nauku, vše „naservírovat“ jako hotovou věc a popřípadě za ně ještě rozhodnout. „Potřebujeme, aby si dítě bylo vědomé, že dostává poměrně zodpovědný úkol. Aby nebralo víru jako něco daného, ale aby si umělo klást otázky,“ zdůrazňuje Marie Nedbalová s tím, že celá příprava by měla být konverzací. Právě proto se s ní čeká do věku, kdy jsou děti schopné konverzovat, vyjadřovat názory i pochybnosti. „Je potřeba dětem umožnit, aby řekly, co si myslí, co nechápou, a pak se s nimi o tom bavit. Když ve škole nepochopí, proč a jak se co sčítá a budou znát jen výsledek, tak velmi rychle pohoří,“ konstatuje katechetka s tím, že podobné je to ve víře: dítě musí pochopit princip.
Také P. Benedikt Hudema, který působí jako kaplan při Základní škole sv. Voršily a učí na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, říká, že nejdůležitější je, aby děti pochopily, koho budou přijímat. K tomu je jistě potřeba mít vědomosti a znalosti: kdo je Pán Ježíš, co se děje při mši svaté, co jsou základní modlitby, Desatero… Ale to všechno má jenom pomáhat. „Protože jedině když děti pochopí, koho přijímají, je šance, že to nebude první a zároveň poslední svaté přijímání, ale první v té dlouhé řadě,“ konstatuje kněz. A dodává, že podobně jako na svatbu či do divadla se hezky oblékneme, tak i při prvním svatém přijímání může dětem slavnostní oblečení pomoct pochopit, že se setkají s někým, kdo si zaslouží naši úctu. „Dětem říkám, že to je jako svatba, kdy se tatínek a maminka dávají jeden druhému na celý život. Je to jejich první den. Ostatní dny už pak nemají svatební šaty, nemají květiny, ale stále znovu opakují slova svatebního slibu, který si dali,“ říká P. Benedikt.
A samozřejmě se počítá s tím, že sedmi-, osmi- či devítileté dítě vnímá eucharistii úměrně věku a že se jeho přístup a život s Kristem bude vyvíjet. Marie Nedbalová také ráda využívá příměr svatby: „Když se lidé berou, nemohou vědět, jak se jejich životy budou ubírat za deset let, jak se změní, až se jim narodí děti. Když do manželství vstupují, tak se maximálně připravují v situaci, v jaké jsou, a vyslechnou si třeba dobré rady těch, kdo tím už prošli.“ Podobně to platí i u dětí ve vztahu k eucharistii. „A pak záleží na rodičích, katechetech, knězi či lidech ve farnosti, abychom se za jejich život ve víře modlili a abychom jim byli k dispozici v jejich otázkách a pochybnostech,“ říká Marie Nedbalová.
Bez rodičů to nepůjde
Katecheta nemůže dětem předat podstatu toho, co se děje při proměňování. S pomocí biblických textů jim ale může vysvětlit, co se děje při mši svaté, a že kněz dělá to, co dělal Pán Ježíš při poslední večeři. „Hostie před a po proměnění vypadá zdánlivě stejně. Můžeme dětem říct, že je to tajemství, což jsou děti schopné pochopit,“ vysvětluje P. Hudema s tím, že děti hodně zajímá vyprávění o eucharistických zázracích.
Mnohem důležitější ale je, jak přijímáme my, dospělí. „Dítě na nás vidí, jestli opravdu přijímáme živého Krista, nebo ho vnímáme jen jako oplatku. Nezáleží na tom, jestli přijímáme vkleče, ve stoje, na ruku či do úst, jestli se usmíváme nebo jsme zamračení. Ale je poznat – a podávající kněz to někdy na dospělém pozná – jestli opravdu v ten moment daný člověk ví, koho přijímá,“ konstatuje P. Hudema. Pak můžeme našim potomkům sdělovat, „jak to máme my“ – například jak s Ježíšem po svatém přijímání komunikujeme, že ho můžeme prosit, děkovat mu, svěřovat mu sebe i své starosti, prosit, aby nás proměňoval a zbavoval našich slabostí, odevzdávat mu naše životy…
Marie Nedbalová často ještě doporučuje, aby rodiče říkali, jak toto všechno prožívali jako děti a jak se jejich přístup časem měnil – se všemi jejich pochybnostmi, klopýtáním i zráním. „A když se v modlitbě po přijímání řekne ‚modleme se‘, je to připomínkou, že ještě můžeme Pánu Ježíši rychle něco říct,“ doplňuje P. Hudema s tím, že je zde ještě velmi důležitý prostor pro poděkování. Někteří kněží se po svatém přijímání modlí svými slovy. Tam, kde tomu tak není, se ve chvíli ticha mohou rodiče s dítětem pomodlit společně a učit ho tak, aby Pánu Ježíši svými slovy říkal, co má na srdci, a aby mu děkoval, že k němu přišel.
A tak zatímco úkolem katechety je podle Marie Nedbalové ukazovat směr, dávat návody, pomáhat vést rodinnou diskusi a hledat odpovědi, úkol rodičů je mnohem zodpovědnější: „Oni slíbili, že povedou dítě ve víře, což vlastně znamená, že mu budou ukazovat, jak je Bůh úžasný, že má každého rád, a povedou ho k tomu, aby si Boha také zamilovalo.“ Během přípravy by tak podle katechetky měly děti ideálně dospět k tomu, že Pána Ježíše milují natolik, že si život bez něj nedovedou představit.
Když dítě ještě ke svatému přijímání nechce, a není to jen ostych, měli bychom to podle P. Benedikta respektovat, protože k tomu ještě nejspíš nenazrál ten správný čas. Koneckonců i rodiče sami potvrzují, že když váhání dítěte vzali vážně a svaté přijímání o rok odložili, byl to pro celou rodinu pak o to intenzivnější prožitek. A jak podotýká P. Benedikt, mnohdy první svaté přijímání našich dětí může být i pro nás rodiče připomenutí, abychom si znovu uvědomili, koho to vlastně každou neděli přijímáme.