Vydání: 2004/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

V korunách stromů naháněl vítr poslední zapomenuté listy. Čas od času přitiskl na kuchyňské okno i nějakou tu sněhovou vločku. „Mám strach z letošních Vánoc,“ pronesla do šera kuchyně Barbora. „Ale proč?“ ozvala se z koupelny Jana, která i přes hluk tekoucí vody zaslechla Barbořin povzdech. „Tak, koupel je připravená. Teď se pěkně umyjeme a ty mi vysvětlíš ten svůj vánoční strach,“ usmála se Jana a s vervou sobě vlastní se opřela do invalidního vozíku a umně s Barborou zacouvala do malé koupelny.

Je to už pět let a nějaký ten pátek k tomu, co si Barbora - dnes dvaaosmdesátiletá - přivodila škaredý úraz nohou. Prodělala několik operací, přesto však nakonec zůstala odkázaná na invalidní vozík. Dnes žije ve třípokojovém bytě, který od osudného dne neopustila. Je příliš hrdá na to, aby se nechala litovat lidmi „tam venku“.

Poslední léto se jí však zdraví zhoršilo, samota tížila a deprese se vtíraly. A právě v tuto dobu zazvonila u Barbořiných dveří osmadvacetiletá Jana. Prosila o trochu soli. Byla v paneláku teprve krátce a jelikož tam nikoho neznala, zazvonila u bytu, který sousedil s jejím.

Hned od prvního setkání si padly do oka a Jana začala za Barborou pravidelně docházet. Zpočátku si jen tak povídaly. Pak si ovšem Jana začala všímat toho, že její nová společnice už tak dobře nezvládá některé z každodenních činností, a navíc  se přitom nemůže příliš spolehnout ani na pomoc své dcery. 

Trpělivým přemlouváním se Janě nakonec podařilo přesvědčit „hrdou“ Barboru, že se přece nic nestane, když jí vlasy umyje ona, když jí vyžehlí nějaký ten svršek či ustele postel. Staly se z nich opravdové přítelkyně i důvěrnice.

SAMA SE VZPOMÍNKAMI?

„Tak copak je to za strach, co máš?“ vrátila se k Barbořinu povzdechu Jana. „Bojím se, že letos to nebude tak jako dřív. Mí blízcí jsou příliš zaneprázdnění – nikdo nemá na nic a nikoho čas.“ „To teda nevím, proč by se letošní Vánoce neměly vyvést,“ plácla Jana Barboru žertovně do zad. „Nastrojíme stromeček, uklohníme vanilkové rohlíčky... Máš nějaké vánoční ozdoby?“ „Vánoční ozdoby, umělý stromek i betlém jsou v garáži, a tam taky zůstanou,“ odpověděla rezolutně Barbora. „Vím, že nikdo nepřijde, a neunesla bych být u vánočního stromku sama se svými vzpomínkami.“ Jana z výrazu její tváře poznala, že nemá smysl v diskusi pokračovat.

NEČEKANÉ ROZHODNUTÍ

Do Vánoc chybělo už jen několik dnů, když se stala věc, kterou Janu nečekala. Při jedné z návštěv ji Barbora zdvořile, ale velice chladně poprosila, ať už ji nenavštěvuje. Dodala jen, že k tomu má své důvody, a doprovodila ji ke dveřím. Jana to nechápala. Všemožně se snažila zjistit příčinu, ale bezvýsledně.

Přišel Štědrý den a Barbora se cítila hůř než jindy – všechno na ni padalo. Byla se svou dcerou Kristýnou, přesto se však cítila sama. Chyběla jí Jana, ale ona si to nechtěla přiznat. „No tak, mami, nechceš se trochu upravit?“ pokoušela se ji rozptýlit Kristýna. „Víš, že ani ne?“ hlesla Barbora. „Ale tys byla přece vždycky tak choulostivá na to, aby tě druzí neviděli neupravenou.“ „Jací druzí?“ otočila se nechápavě Barbora na svou dceru. „No přece ti, co k nám přijdou dneska na večeři,“ koukala pro změnu překvapeně Kristýna. „Nedělej, že to nevíš. Na večeři tady bude tvůj bratr a taky tvoje dvě neteře i s rodinami. Vždyť Jana mi říkala, že by sis to tak přála, a tak jsem je všechny obvolala. A na nich bylo vidět, že jsou rádi,“ podotkla spokojeně Kristýna. „Ale jestli se na ně necítíš, tak to můžeme odvolat...“

PŘEKVAPENÍ

„Jana říkala... i s rodinami... byli rádi...,“ opakovala zmateně Barbora. „Mami, slyšíš mě? Jestli se necítíš...“ „Ne, ne, to víš, že se moc těším. To ale musíme vytáhnout sváteční servis, bude to tak jako kdysi. Všichni pohromadě,“ zajíkla se návalem radosti Barbora a rozjela se chodbou do obývacího pokoje, kde měla v sekretáři svůj sváteční servis. „Pomůžeš mi roztáhnout ubrus, já sama...“ Barbora se zarazila v půli věty. „Mami? Cos říkala? Mami, slyšíš?“ Kristýna se rozběhla do obývacího pokoje, aby zjistila, proč matka neodpovídá. Našla ji uprostřed pokoje. Dívala se na vánoční stromek stojící u okna, nedaleko stařičkého betlému, a slzy jí tekly po tváři.

„To Jana všechno vytáhla z garáže,“ odpověděla Kristýna, když se na ni máma otočila s nevyřčenou otázkou na rtech. „Nastrojila ho a schovala u mě v pokoji, protože věděla, že tam nechodíš. Chtěla, aby to bylo pro tebe překvapení.“

ČERVÍK POCHYBNOSTÍ

Ještě než to dořekla, Barbora se usedavě rozplakala: „Tak proto byla v garáži! A já ji podezřívala.“ „Koho jsi podezřívala?“ snažila se Kristýna zjistit, co se stalo. Matka pomalu začala vyprávět, co jí tížilo. Před několik dny navštívila Barboru sousedka. Zmínila se jí přitom, že viděla Janu vycházet z Barbořiny garáže a něco nést. Barbora si uvědomila, že Janu do garáže neposílala a že ani ona se jí o žádném úmyslu nezmínila. A tak červík pochybností začal hlodat, až nakonec docílil svého. Barbora se s Janou rozloučila.

„Teda mami, a proč jsi mi to neřekla? Měla by ses jí omluvit.“ „To víš, že ano, udělám to hned, jakmile se vrátí od rodičů. Ale už teď ti můžu říct, že jsem přešťastná. Tohle budou jedny z nejkrásnější Vánoc v mém životě.“ „Netušila jsem, že jsi tolik svázaná s tím vánočním stromkem a betlémem,“ divila se Kristýna. „S tím ani tolik ne, ale spíš s ní. Jsem šťastná, že Janu zase mám. Že jsem ji vlastně nikdy neztratila.“