Příběh konvertity: Obrácení na cestě stopem

Vydání: 2010/12 Konvertité, 18.3.2010, Autor: Jiří Prinz

S vírou se dnes třiačtyřicetiletý Stanislav Fiala z Brandýsa nad Labem poprvé setkal už v dětství. Jeho dědeček z matčiny strany byl katolík a vnuka s sebou občas brával do kostela. Na své dceři dokonce vymohl i to, aby dítě nechala pokřtít. Se svou vírou byl ovšem v celém širokém příbuzenstvu osamocený, a když v jedenáctém roce Stanislavova života zemřel, odešel s ním i jediný informační zdroj o křesťanství.

Doma se o Bohu nehovořilo. A když o něm náhodou padla zmínka ve škole, vždy pouze v souvislosti s upozorněním soudružky učitelky, že „věda s náboženskými pověrami už jednou pro vždy skoncovala“. Léta normalizace tak postupně plynula, mladý Stanislav dospíval a nic v jeho životě náboženskému obrácení nenasvědčovalo. Do prvního vážnějšího kontaktu s vírou tak přišel až na vysoké škole. „Ve druhé polovině osmdesátých let jsem studoval pedagogickou fakultu, která sice byla ateisticky profilovaná, ale já jsem tu narazil na jednu spolužačku, která byla věřící. V téže době jsem si navíc našel i dívku, která byla z tradičně věřící rodiny, a to byly pro mě první impulzy k tomu, abych se začal o křesťanství vážněji zajímat,“ říká dnes Stanislav Fiala. Vlastní obrácení přišlo pak nečekaně, rychle a za neobvyklých okolností. „Krátce po revoluci jsme vyjeli s partou známých do Řecka, ale vztahově nám to tam neklapalo, a tak jsem se jednoho dne rozhodl se vrátit. Vzal jsem si spacák, tabulku čokolády a oznámil, že jedu domů,“ vzpomíná Stanislav Fiala. Události pak nabraly rychlý spád: „V neděli ráno jsem stopem vyjel z Řecka jako nevěřící a v pondělí večer jsem už šel v Brandýse na mši. Obrátil jsem se během té cesty. V jednu chvíli jsem totiž prožil zvláštní zážitek, bez něhož bych asi neuvěřil. Bylo to v takové krizové situaci, kdy jsem byl z cesty stopem už dost unavený. Měl jsem velmi silný, přímo fyzický pocit, jako by mě někdo uchopil za rameno a vedl mě dál.“ Po konverzi se Stanislav Fiala začal postupně zapojovat do církevního prostředí. I první zaměstnání nalezl v církvi. Ačkoli vystudoval pedagogickou fakultu, nastoupil do strahovského kláštera jako správce depozitáře a obrazárny. Proměna jeho života nemohla uniknout nevěřícímu okolí, v němž se pohyboval. „U některých svých známých, hlavně u nevěřících příbuzných, jsem budil rozpaky. Koukali na mě jako na blázna a očekávali, co se bude se mnou dít. Jestli budu stejný jako předtím, nebo začnu z jejich pohledu blbnout – ‚lámat je‘ na víru, říkat jim, jak žijí špatně a podobně. Když ale viděli, že se ve vztahu k nim nic zásadního nezměnilo, postupně to akceptovali,“ říká otec dvou dětí, který s církví spojil i svůj další profesní život. Nastoupil do Azylového domu sv. Terezie v pražském Karlíně, který už desátým rokem řídí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Hleďme na pastýře Františka

Nová encyklika, tedy okružní list, papeže Františka je jedním z nejdůležitějších papežských textů několika posledních desetiletí. Na svátek sv. Františka z Assisi…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay