Příběh jednoho moravského kluka
Vydání: 2017/31 Pietro Parolin navštíví Rusko, 1.8.2017, Autor: Jan Paulas
Před čtvrtstoletím – 4. srpna 1992 v 16.15 – v pražském Arcibiskupském paláci dotlouklo srdce kardinála Františka Tomáška. Bylo mu 93 let a odcházel jako národní ikona odporu proti komunistickému režimu.
.jpg)
František Tomášek se svou maminkou (1969). Snímek Daniel Havránek
Životní příběh Františka Tomáška má začátek ještě za rakousko-uherského mocnářství. Narodí se 30. června 1899 ve Studénce na Moravě. Jeho děd měl v tomto kraji v podhůří Oderských vrchů svůj grunt, který ale podědil nejstarší syn. Františkův otec je ve Studénce řídícím učitelem a v kostele varhaníkem. Zemře v necelých čtyřiceti letech (Františkovi je teprve sedm), a tak se nedožije chvíle, kdy jeho syn habilituje jako docent pedagogiky a katechetiky. To bude v roce 1945. Ale do té doby se ještě mnohé udá.
Nelehká situace vede matku-samoživitelku k tomu, že se s dětmi odstěhuje do Olomouce, aby mohly studovat. Proto mezi Františkovými sourozenci najdeme dva lékaře, profesora i učitelku. Když vypukne Velká válka, František narukuje jako septimán a má jít na frontu. Ale pak onemocní – tuberkulózou. Z vojny je propuštěn jako invalida. Jenže tím je ohrožena i jeho cesta ke kněžství. „Lékař mi nechtěl napsat doporučení, že mohu studovat bohosloveckou fakultu. Začal jsem tedy studovat s pomocí Boží na vlastní riziko,“ vzpomíná později biskup Tomášek na své rozhodnutí stát se knězem s tím, že toto povolání v něm zrálo mezi desátým a dvacátým rokem věku. „Chtěl jsem se věnovat takovému povolání, které maximálně slouží člověku. První mě napadlo stát se lékařem. Ale i ten nakonec zemře a jeho služba končí. Na rozdíl od něho kněz slouží i s pohledem do života věčného, když se duše odloučí od těla, proto jsem se rozhodl stát se knězem.“
Kněžské svěcení přijme v létě 1922 z rukou olomouckého arcibiskupa Stojana, který ho silně ovlivní a bude mu životním vzorem. Bude to on, kdo mladému knězi vloží do srdce přesvědčení, že „hlavní podmínkou pro růst kněžského dorostu je dobrá křesťanská rodina“. Dobrá výchova v rodině bude tak jedním z životních témat budoucího arcipastýře. Zatím je ovšem pouhým katechetou, který střídá moravské farnosti a děti ho mají rády. Je shovívavý a má smysl pro humor. V roce 1934 je povolán učit na bohosloveckou fakultu do Olomouce a o čtyři roky později zde získá doktorát teologie. Začíná publikovat odborné práce z pedagogiky a katechetiky. A prezident Beneš ho rok po válce jmenuje mimořádným profesorem těchto oborů.
Slibnou pedagogickou i kněžskou dráhu ale přetne únorový puč 1948. Dál už bude fungovat všechno jinak. A Františka Tomáška čekají už jen samé obtížné kroky. Nejen o nich, ale i o málo známých stránkách jeho života pojednává tato dvoustrana.
JAN PAULAS (s využitím knihy Kardinál Tomášek. Generál bez vojska…?, Vyšehrad 2003)
Sdílet článek na:
