Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Tomáš Kutil

Představy o tom, jak média pracují, jsou často poměrně vzdálené tomu, co se v nich skutečně děje. Pro jejich správné pochopení je nutné alespoň tušit, jak to v jejich provozu chodí. Na Univerzitě Karlově se médiím věnuje celá katedra mediálních studií. V jejím čele stojí Barbara Köpplová.

Realita, kterou vidíme v médiích, je často trochu jiná než ta, kterou vidíme kolem sebe. Čím to?

To, co vnímáme jako realitu, a to, co vnímáme jako mediální realitu, jsou vlastně dvě různé interpretace světa – první je založená na naší zkušenosti a hovorech s jinými lidmi, druhá stojí na pravidlech mediální produkce. Odlišnosti, které si uvědomujeme a na které se ptáte, pramení především z toho, že jde o interpretace vystavěné podle odlišných pravidel. A nejen to – není ani jen jedna mediální realita. Realita týdeníku Reflex je jiná než realita týdeníku Respekt a obě se diametrálně liší od reality deníku Blesk. Navíc jako lidé žijící v kultuře, kterou prošlo osvícenství a jež se přihlásila k principům demokracie, chováme představu, že média mají něco jako povinnost sdělovat nám své poznatky o realitě co nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat objektivní realitou. V praxi se pak nemůžeme zbavit podezření, že když shrneme realitu ve všech médiích, dostaneme jiný obraz, než když shrneme realitu jejich publika, bez ohledu na to, jak různorodé mohou být. Interpretační zvyky médií a interpretační zvyky publika se liší, jelikož médiím jde především o zisk a o moc a tento jejich zájem stále sílí, čímž se od reality našich zkušeností stále více vzdalují.

Která kritéria by média měla zachovávat a na co by si měla dávat pozor, aby popisovala – jak říkáte – skutečně objektivní realitu a byla zároveň profesionální a kvalitní součástí veřejné scény?

Kvalita a profesionalita se opět liší podle typu média. Vedle seriózního tisku, někdy označovaného jako kvalitní, totiž již od dob vzniku masového tisku existuje docela silná skupina médií, jejichž primární funkcí je zábava. To také není nic nového. Mandevillův cestopis ze začátku 15. století byl třeba vděčným zdrojem informací pro média, jakkoliv byl plný naprostých nesmyslů, jako jsou ptáci se dvěma hlavami. To však tehdejším čtenářům nebránilo, aby těmto informacím věřili a aby se nad informacemi z knihy bavili. Jinou úlohu ve společnosti pak mají seriózní média, která by se měla snažit zasazovat věci do kontextu, a pomáhat tak svým čtenářům v orientaci a chápání světa kolem nich. To je však pro novináře daleko složitější. Druhá část otázky nepřímo směřuje k osvícenskému ideálu médií jako učitele, soudce, nositele kultury a obhájce zájmů veřejnosti. Přestože si média v různém rozsahu a v různých souvislostech tyto funkce přisvojují, samotný ideál není v současném období velkého nárůstu komercionalizace médií příliš aktuální. Jistě, sami novináři se snaží udržovat představu, že kvalitu a profesionalitu je možné definovat. Objevuje se to v nejrůznějších profesně etických kodexech redakcí a novinářských spolků nebo v učebnicích žurnalistiky. Ale každodenní provoz dává jen malý prostor pro dodržování a rozvíjení těchto zásad.

Která témata si média vybírají? Proč se některá událost dostane do médií a jiná nikoliv?

To je otázka, které se v mediálních studiích věnuje velká pozornost a zkoumá ji stále celá řada odborníků. Existují obecně přijímaná kritéria pro výběr a zpracování zpráv, která nazýváme zpravodajské hodnoty. Patří mezi ně např. blízkost (událost se musí odehrát v blízkém prostředí, tedy v prostředí, které je geograficky nebo alespoň sociálně a kulturně příjemcům známé, nejlépe v sousedství, tam, kde to všichni dobře znají), personalizace (čím více je událost vázána na osoby, které jsou s dějem zprávy spjaté, tím má informace větší předpoklad stát se mediální zprávou), vztah k elitním národům (do médií se nepochybně snadněji dostávají události, které se dotýkají ekonomicky, vojensky či jinak celosvětově významných národů). Významným faktorem je i negativita události (čím negativnější je zpráva, čím více se váže na nehody, neštěstí, agresi apod., tím více média zprávu upřednostňují). Svou roli ale hrají i jiné okolnosti, například načasování události (co se stane po uzávěrce vydání, do zpráv se nedostane) nebo charakter dostupného materiálu (zvlášť v televizním zpravodajství mají větší šanci na zveřejnění události, k nimž jsou obrázky).

Jak vypadá mediální praxe v ČR? Kde podle vás nastávají největší rizika zkreslování či významového posouvání informací?

Mediální výstup vždy obsahuje jen část informací o daném tématu či dané události. Nemůže postihnout všechno a dochází tu zcela pochopitelně ke zjednodušování. Míra a povaha zjednodušování hodně záleží na vzdělání a celkovém rozhledu novinářů, ale i na jejich zkušenostech a na schopnosti oddělit podstatné věci od podružných a dát události do potřebných souvislostí. V neposlední řadě je důležitá také mediální gramotnost příjemců médií, kteří by o nevyhnutelném zkreslování médií měli vědět a měli by je umět rozlišit od neumětelství nebo zkreslování svévolného. Tomu by měla napomoci mediální výchova, která se pomalu zavádí do škol.

Ve kterých oblastech podle vás česká média nejvíce selhávají?

Česká média se zjevně chovají tak, že vzbuzují alespoň u části veřejnosti jisté rozčarování, protože neplní její očekávání. Ale je to selhání? Pokud ano, lze s jistou mírou sarkasmu říci, že selhávají v inteligenci, profesionálním nadhledu a samostatnosti. To první se projevuje v únavně se opakujících stereotypních způsobech zpracování událostí a neschopnosti vykládat události v širším kontextu příčin a možných následků. To druhé se projevuje třeba tím, že některé záležitosti jsou účelově vkládané do účelových kontextů, nevysvětlují se dostatečně a nepředpojatě. Málokdy se například rozebere, proč se daná informace objevila zrovna v určitém čase, jak souvisí s možným dalším vývojem, jaký dopad může mít, komu je ku prospěchu a koho poškozuje. To třetí, tedy nedostatek samostatnosti, spočívá v tom, že česká média se nechovají jako média, nýbrž jako politická síla svého druhu. Nicméně ani tohle není všechno. Z hlediska vydavatelů a toho, co českému publiku nabízejí, je jednoznačným selháním rezignace na náročnější čtenářské skupiny, neboť kvalitní, promyšlené články vycházející z důkladných rešerší jsou zkrátka nákladnější.

Kde naopak česká sekulární média fungují dobře, kde kvalitně plní svoji úlohu?

Občas je patrná zřejmá snaha vymanit se z kruhu pokleslé žurnalistiky a mediální produkce vůbec. Pokud si vezmete některé pořady napříč televizními stanicemi, je možné najít příklady zajímavých diskusních pořadů, jakož i příklady pořadů, kde novináři odvádějí dobrou rešeršní práci. Totéž ovšem platí o denním tisku a také o rozhlase. Pořady na stanici Vltava v Českém rozhlase jsou nesporně vysoké profesionality a z mého hlediska i kultivovanosti. Rozhodně by nebylo správné, abychom pro bulvár typu Blesk či ploše povrchní masové noviny typu Mladá fronta Dnes neviděli, že Právo má vynikající přílohu Salon, že Lidové noviny mají velmi zajímavou Orientaci a konec konců Mladá fronta Dnes velmi ucházející Kavárnu. Zdá se mi, že právě oblast kulturně orientovaných obsahů si udržuje velmi slušnou úroveň, ať jsou to již zmíněné přílohy, některé časopisy (A2), některé rozhlasové pořady, a dokonce i některé televizní pořady (všimněte si, že od začátku nového roku zavedla Česká televize na ČT 2 zpravodajský pořad s denní periodicitou Kultura s Dvojkou).

Vyvíjí se podle vás česká mediální scéna vzhledem k profesionalitě a výše uvedeným principům dobrým směrem?

Česká mediální scéna je ve velmi nestabilním stavu, ale jen těžko je určit, jedná-li se o úpadek, nebo jen o přechod k nové etapě vývoje. Na jedné straně na ni velmi silně působí ekonomické tlaky, které mají za následek prosazování ekonomické racionality zaměřené na minimalizaci rizik a nákladů a maximalizaci zisku. To vede k povrchnosti, bulvarizaci a úpadku kvality. Na druhé straně je domácí (stejně jako zahraniční) mediální scéna výrazně znejistěná technologickým vývojem. Internet je promiskuitní prostředí a o nějaké rozdíly mezi seriózností a bulvárností, promyšleností a povrchností, profesionalitou, či amatérismem se vůbec nezajímá, na internet se vejde všechno. To dál boří beztak narušené hodnotové hierarchie. K tomu je třeba přičíst již zmíněné velmi neurčité představy o profesionalitě samotných novinářů a dalších mediálních profesionálů.

Na co by si měl divák/posluchač/čtenář dávat pozor? Jak správně číst mediální výstupy a rozumět jim?

To je téma na samostatný článek! Velmi jednoduše řečeno, čtenář, posluchač či divák by si měl dát pozor především sám na sebe a své představy o roli a postavení médií. Média čerpají své postavení mimo jiné z toho, že my, jejich publikum, jim stále ještě přiznáváme vysokou míru důvěryhodnosti. Umět žít s médii a umět správně dešifrovat a vyložit jejich výstupy znamená především být ostražitý k vlastním představám a východiskům. Je zkrátka důležité rozvíjet kritické myšlení a – zvlášť pokud jde o média – zdravou skepsi.