Převrat se neděl „pro Alláha“
Vydání: 2015/34 V sousedství uprchlíků, 18.8.2015, Autor: Aleš Palán
Bylo mu dvacet, když odešel jako dobrovolník organizace SIRIRI pracovat do Středoafrické republiky na karmelitánskou misii. Na místě ho však zastihla občanská válka. VOJTĚCH BÍLÝ tak má za sebou zkušenost, jakou prožilo jen málo Evropanů.
Vojtěch Bílý s dětmi na karmelitánské misii v Bozoum.Snímek archiv Vojtěcha Bílého
Jaký byl návrat z Afriky do Evropy?
Doma jsme se právě stěhovali, přijel jsem do prázdného baráku, spal jsem na podlaze, všechno bylo v krabicích. Kamarádi se mi smáli, že jsem si od Afriky dost pohoršil: tam jsem měl vlastní postel, a v Česku jsem spal na matraci. Na aklimatizaci nebyl prostor.
Je Evropa o hodně rychlejší než Afrika?
Ano, ale jak v čem. My máme neuvěřitelně rychlé životní tempo, lidé tady stárnou a nemají čas si užívat života. Co se týče politického dění, trvá u nás věčnost, než se něco uděje, zato v Africe se věci mění ze dne na den. Zatímco vše ostatní se tam žene jako velká voda, jsou Afričani uprostřed toho víc v klidu.
Co vám osobně víc vyhovuje?
Jsem běhavý člověk, musím být pořád v zápřahu. Jsem takový ultraevropan, jinak to neumím.
Jak jste ve Středoafrické republice svým způsobem života zapadl?
Tak, že jsem si naložil spoustu aktivit. Nabral jsem si hodiny ve škole, hodiny v sirotčinci, dny jsem si zaplnil a pak jsem měl co dělat, abych to utáhl.
Zůstal jste tedy Evropanem.
Zůstal jsem Evropanem a Afričani mě měli za blázna.
Jak se dívají na člověka, který se tak honí?
Oni jsou jiní, ale dívají se na to s určitým respektem. I díky tomu mě poměrně rychle začali brát jako silnou osobnost.
I přestože jste tak mladý?
Rozhodující spíš byla barva kůže. Není to otázka rasismu, ale stereotypu, byl jsem pro ně „ten běloch“ z misie od P. Aurelia (představený karmelitánské misie ve městě Bozoum, kde Vojtěch Bílý pracoval, pozn. red.). Svůj status jsem měl vybudovaný dřív, než jsem vůbec přijel. Pro bělocha mají Středoafričané výraz munzu, což je zkomolenina z „bon jour“. Francouzi si tak říkali a místní si to zkomolili.
V knížce, která vznikla o vašem působení v misii, jste několikrát zmiňoval, že vaše maminka nezná plnou pravdu o tom, jak blízko od vás se střílí, jak to bylo nebezpečné. Četla už vaši knihu?
Některé historky znala, ale knížku si přečetla až později. Dlouze jsme se o tom bavili, bylo to pro ni citlivé. Viděla, že mí spolupracovníci z organizace SIRIRI měli více informací než ona. Nicméně chápe, že jsem se rozhodl chránit ji tím, že jsem jí všechno neříkal; jakkoliv takový postup může být diskutabilní.
Jak vypadá situace ve Středoafrické republice nyní?
Je tam bezpečněji, než když jsem tam pobýval. Do značné míry proto, že tam jsou přítomny mezinárodní síly.
V knize popisujete, že se tito vojáci na místě zdrželi jen čtyři dny, a když odjeli, násilí narůstalo. Už se tam tedy vrátili?
Modré barety OSN se pohybují po celé zemi, problém je s jejich počtem. Nedávno jsem četl blog P. Aurelia, kde popisoval, kolik potkal na cestě kontrolních bariér, kolik vzájemně znepřátelených ozbrojenců ho kontrolovalo. V zemi je vynucené příměří, ale situace pořád vyřešená není. Nikdo neví, co se stane, až OSN dojdou peníze a operace se ukončí.
Když jsem četl vaši knížku, došlo mi, že co může na první pohled vypadat jako náboženský konflikt, je ve skutečnosti konflikt mocensko-politický nebo možná etnický. Je to tak?
Ano. Konflikt ve Středoafrické republice je v médiích, zejména těch českých, popisován velmi špatně. Ze začátku to vzala za špatný konec, až později jsem si všiml, že začala věci pojmenovávat správně. Na začátku krize v SAR byl v roce 2013 státní převrat, rebelské hnutí Séléka svrhlo tehdejšího prezidenta. Byli to především žoldáci z okolních států Čad či Súdán – jiné etnikum než středoafrické. Ve Středoafrické republice, která leží na pomezí severní a subsaharské Afriky, byla silná menšina Arabů, zhruba dvacet procent. Ve Středoafrické republice nemůžeme oddělit etnikum, náboženství a kulturu, jsou to tři věci v jedné. Jakmile pocházíte z Čadu, máte daný etnický původ a jste muslim. Je to dané, nikdo nad tím nepřemýšlí. Státní převrat se neděl ve jménu Alláha. Séléka se rozšířila po celé zemi, ale nebyla schopna kontrolovat a „brzdit“ všechny své jednotky. Začala utlačovat původní středoafrické obyvatelstvo, děly se vraždy, vypalování vesnic, únosy… A protože nikdo zvenčí nereagoval, místní se logicky začali bránit a vznikly lidové milice Antibalaka. Sebeobrana postupně přešla v ofenzivu vůči rebelům. Antibalaka poté na sklonku roku 2013 zaútočila na hlavní město, což se chápe jako začátek občanské války.
Jak se konflikt projevil u vás na misii v Bozoum?
Když napětí eskalovalo u nás, schovali jsme na misii šest tisíc uprchlíků, původních Středoafričanů. Místo jsme nabídli i muslimům, ale ti raději zůstali ve městě pod ochranou rebelů. Bozoum bylo obklíčeno Antibalakou. Její ofenziva byla namířena vůči rebelům, ale svezla se i po muslimech, kteří se od nich nedistancovali, třeba jen ze strachu nebo z kulturních důvodů. Vyvinul se ryze etnický konflikt, kdy jedno etnikum pronásledovalo druhé.
Zatímco u nás to bylo prezentováno jako konflikt muslimové vs. křesťané.
Bylo to mylné a zcela nešťastné označení. Právě když se psalo: křesťané udělali…, muslimové udělali…, se zásadně vyhrotila nenávist. Bylo pozorovatelné, jak se média zasloužila, že se konflikt vyvíjel mnohem rychleji a ostřeji. Ne že by tento konflikt vytvořila, ale výrazně mu pomohla.
Jak dlouho se tyto jizvy budou hojit?
Středoafričané jsou velmi emotivní, dynamičtí, vše přichází hned, je to intenzivní, ale netrvá to dlouho – ať už radost, či smutek. Když někdo umře, pohřeb muže trvá tři dny, ženy čtyři dny. Truchlí se, zpívá, lidé se bijí v prsa, padají na zem. Silně to prožijí a trauma si nenesou roky. Tento konflikt má ovšem historické kořeny, Severoafričané v minulosti zotročovali původní obyvatelstvo, nenávist trvala velmi dlouho. Posledních patnáct let přátelského soužití neznamená, že napětí přestalo existovat. Trochu se bojím, že i přes africkou povahu se trauma nebude hojit tak rychle, jak bychom si přáli.
Jenže Středoafričané situaci „vyřešili“ – a to trochu podobně, jako se Češi vypořádali s poměry po druhé světové válce, tedy odsunem. Muslimové museli ze země odejít.
Ve čtyřapůlmilionové zemi bylo muslimů půl milionu. Z tohoto počtu jich bylo čtyři sta tisíc odsunuto do okolních států. Bylo to cílené vyčištění: buď zabít, nebo pryč. Byl to obrovský zásah vůči jejich komunitě, který se snadno neodpouští. Tímto krokem si Středoafrická republika získala pozornost radikálních islamistů, vždyť se stala křivda vůči muslimské populaci. Je tu tedy riziko další reakce a obávám se, že je to reálná hrozba.
Co tato zkušenost udělala s vámi?
Sáhl jsem si na hranici svých možností, jsem Čech se zkušeností s válkou, kterou tady má většinou jen starší generace. Byl to neuvěřitelně silný prožitek. Nemám noční děsy, snad neprožívám posttraumatický stres. Někdy se mluví o tzv. posttraumatickém růstu, ale nemůžu říct, že se týká i mne. Myslím, že je ještě brzy na reflexi.
Změnila Afrika vaše nahlížení víry?
Prošel jsem velmi osvěžující zkušeností s katolickou církví. Církev není dokonalá instituce, čelí spoustě kritiky. Já zažil fungování katolické misie, cítil jsem její neuvěřitelný náboj a čerpám z něj. Co se týče víry, je to otázka hledání sebe sama.
Při čtení vaší knihy mě doslova fascinoval P. Aurelio. Mohl byste ho víc přiblížit?
Můj první dojem z něj byl, že je velmi vysoký, jemný a přátelský. Když jsem ho viděl v akci – jeli jsme přes bariéry, kde seřval rebela s kalašnikovem – došlo mi, jakou má vnitřní sílu, pro mě až nepochopitelnou. Má obrovské charisma. Jako kněz má k lidem až otcovský přístup a zároveň je neohrožený rytíř. Jsem rád, že se na něj ptáte; naše knížka není o Vojtovi Bílém, to otec Aurelio byl stěžejní postavou celého dění, na něm všechno stálo. Pro mě byla neuvěřitelná čest být vedle něj.
Je pro vás vzorem?
Určitě, vzorem absolutní služby, absolutního odevzdání se. Slyšel jsem ho mluvit s rebely, kdy klidně prohodil: „Můžete mi vyhrožovat, můžete mě zastřelit, ale bude to takto.“ Nespočetněkrát se vystavoval riziku, že ho opravdu zastřelí. A nebylo to proto, že by si chránil vlastní píseček, on se nasazoval kvůli lidem. Jeho smysl pro službu jde až za hranice lidského chápání.
Kde se to v něm bere?
Když o něm člověk jen čte a nezažije ho, vyznívá taková chvála až absurdně. Se spoluautorkou knihy Alenou Scheinostovou jsme řešili, jak o něm psát, aby to bylo vůbec uvěřitelné. Kde se to v něm bere? Taky bych chtěl ten recept znát. Ještě ke všemu je velmi skromný – je to vidět i z blogů, které týden co týden zveřejňuje. Část z nich je i v naší knize.
Sledujete jeho blogy stále?
Pravidelně, těším se na ně celý týden. Dnes je to vlastně jediný způsob, jak se o lidech, které znám, něco dozvědět. Blog je moje pravidelná dávka emocí.
Zřejmě je to prostředí, které člověk nemůže úplně opustit, i když odjel.
Určitě, jen ne kvůli tomu místu, ale kvůli lidem. Stal jsem se tam kmotrem pěti dětí, měl jsem osobní vazby na místní rodiny, nejen na kluky, které jsem učil. Projít si peklem, jakým jsme prošli, kdy s námi na misii bylo po dva měsíce šest tisíc lidí a kolem se střílelo, to velmi stmeluje. Vztahy pak mají úplně jiný charakter.
Říká se, že válečné kamarádství je z nejpevnějších.
A vzniká úplně jinak. Nejsou to lidé, které byste si vybral, ale takoví, s nimiž se ocitnete na jednom místě. Jediné společné, co máte, je ta kritická situace, jste na jedné lodi, je úplně jedno, co se vám honí hlavou, kdo jste a odkud jste přišel.
Jsou to vztahy zásadní a na celý život?
Zásadní určitě, jestli budou na celý život, je otázka. Kontakt se Středoafrickou republikou je obtížný a vzdálenost hraje svoji roli. Ale každopádně je pro mě ta země srdeční záležitost. Plánuji se tam vracet.
VOJTĚCH BÍLÝ (*1993 v Domažlicích) vystudoval střední školu v Plzni a v Dijonu. Deset měsíců strávil na karmelitánské misii ve městě Bozoum ve Středoafrické republice, jeho působení zde zachycuje kniha rozhovorů Když padají manga, kterou napsala redaktorka KT Alena Scheinostová. Vojtěch Bílý v současné době studuje psychologii na University of Aberdeen ve Skotsku.
Sdílet článek na:
