Překonat rozdělení v církvi
Vydání: 2019/1 Tři králové vyrážejí na koledu, 2.1.2019, Autor: Jiří Gračka
Kromě nostalgie po právě skončených svátcích a nadějných vyhlídek do nového roku přinášejí lednové týdny ekumenická setkání. V rámci Aliančního týdne modliteb či Týdne modliteb za jednotu křesťanů přichází i poněkud bolestná připomínka, že Kristovo přání „aby byli jedno“ se zatím naplnit nedaří.
Při příležitosti sta let od založení Československa se v říjnu 2017 sešli zástupci církví v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze, aby se modlili za společný domov. Na snímku zleva starokatolický biskup Dušan Hejbal, moderátorka Martina Kociánová, biskup František Radkovský a Daniel Fajfr, bývalý předseda Ekumenické rady církví. Snímek Jakub Šerých / Člověk a Víra
Nahlédnout do příčin rozdělení i ukázat na možnosti, jak z něj ven, chce také tato dvoustrana. Kořeny rozdělení mezi západní a východní církví přibližuje ve svém textu teolog Zdeněk Eminger. Spory často spíše osobní a politické než teologické povahy jsou podle něj řešitelné, pokud se křesťané rozhodnou stavět na tom, co je v Kristově poselství zásadní a všem společné. „Kromě teologického a právního pochopení celé věci je nutná i praktická inkulturace – ochota poznat druhého v jeho tradici, zvláštnostech, kultuře, umění, zvycích, jazyku, tváří v tvář jako lidskou bytost,“ píše.
Jednu z cest ukazují texty obsažené v brožuře pro Týden modliteb za jednotu křesťanů. Pro letošní rok ji připravili členové různých církví působících v Indonésii a jako hlavní téma vybrali verš z páté knihy Mojžíšovy: Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost. „Křesťané si nově uvědomují vzájemnou jednotu, protože je spojuje starost o nespravedlivou situaci i společná reakce na ni,“ vysvětlují v brožuře.
Nespravedlnost, která vytváří rozdíly nejen v indonéské společnosti, podle nich dále přiživuje také rozdělení v církvi. „Litujeme nespravedlnosti, která působí rozdělení, ale jako křesťané zároveň věříme, že Kristus má moc nám odpustit a uzdravit nás. A tak se ocitáme sjednocení pod Ježíšovým křížem a prosíme o jeho milost pro ukončení nespravedlnosti a o jeho milosrdenství pro hříchy, které nás od sebe oddělily,“ vyznávají členové indonéského ekumenického týmu.
Pastýři příkladem
Své postřehy z prvních měsíců působení v pozici delegáta České biskupské konference pro ekumenismus i ze služby v čele plzeňské diecéze (kde jsou ekumenické snahy tradičně velmi živé) shrnuje biskup Tomáš Holub. Základním předpokladem je podle něj naslouchání, tedy „otevřenost srdce i mysli, která očekává, že s tím druhým, který je jiný než já, můžeme společně v modlitbě a vzájemné úctě objevit nový směr správné cesty vedoucí k setkání s Bohem a k spočinutí v jeho pokoji“.
O praktických plodech, které mohou nabývat nejrůznější podoby v oblasti kulturní, duchovní i sociální, pak svědčí třeba život křesťanů ve Vsetíně. V základech praktické spolupráce zde přitom stojí mimo jiné ochota duchovních z různých církví se neformálně setkávat a seznamovat se s tradicí ostatních církví, zkrátka naslouchat. „Ryba voní – ale někdy taky nevoní – od hlavy,“ dodává lapidárně vsetínský evangelický farář Bronislav Czudek.
Setkání s myšlenkou na jednotu křesťanů ale může probíhat i tam, kde uspořádat ekumenickou bohoslužbu není s kým. Ve druhé polovině ledna se takto každým rokem scházejí stovky lidí při tradiční pouti za jednotu křesťanů ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje – v místě, které se z iniciativy pozdějšího arcibiskupa A. C. Stojana stalo počátkem 20. století dějištěm několika unionistických kongresů, a tak i jednou z inspirací moderního ekumenismu.
Nezůstat jen u ledna
Stejně tak se aktivity pořádané se spolubratry z jiných církví nemusejí omezovat jen na lednový týden. Na řadě míst naší země se křesťané různých konfesí sešli před pár týdny u příležitosti oslav 28. října, a tedy stého výročí vzniku Československa, aby společně zasadili pamětní lípu a modlili se za požehnání pro naši vlast.
Jinde dokáží být ještě nápaditější. Ve Velké Bystřici na Olomoucku se křesťané z místní katolické farnosti a ze sboru Církve československé husitské už několikátým rokem scházejí vždy počátkem listopadu při společné modlitbě za všechny zemřelé na místním hřbitově. Pobožnost, která svou strukturou připomíná pohřební obřad, bývá obohacena také o civilní prvek. „Zástupkyně města při něm čte jména všech zesnulých občanů,“ uvedl místní katolický farář P. Josef Opluštil. A duchovní místního Husova sboru Hana Šebíková dodává: „Smrt je nám všem společná a patří do každého života. Věřím, že každý v tu chvíli ‚něco‘ potřebuje: naději, soucit nebo víru. To se také snažíme člověku nabídnout.“
V Lošticích na Šumpersku se zase v rámci lidových misií místní katolické farnosti uskutečnila ekumenická cesta smíření. Účastníci se při ní modlili v místním Husově sboru a synagoze, prošli kolem radnice a putování zakončila společná modlitba ve farním kostele. „Lidové misie jsou úžasný nástroj k obnově vztahů – nejen k Bohu, ale také mezi lidmi navzájem. Proto jsme se rozhodli vydat po místech spojených s našimi bratry a sestrami z jiných církví a náboženství,“ říká misionář P. Ján Janček z řádu vincentinů.
Jak upozorňuje biskup Tomáš Holub, ekumenické modlitby v sobě nemají takový stupeň spontaneity a přirozenosti jako standardní modlitby v jednotlivých církevních společenstvích, jelikož nejsou neseny společnou modlitební zkušeností a žitou tradicí. „O to víc je třeba poctivě přijmout řemeslnost jako zásadní předpoklad k požehnanému dílu společné modlitby. Dar pokoje bude následovat,“ dodává biskup.
JIŘÍ GRAČKA
Sdílet článek na:
