Překážku mám, abych ji zdolal
Vydání: 2015/40 Nový památník sv. Zdislavy, 29.9.2015, Autor: Jan Mazanec
Centrální sekretář Kolpingova díla v ČR LIBOR HAVLÍK má zásluhu na rozšíření této myšlenky do Česka. Kromě různých problémů dnešní doby musí patnáct let bojovat s nelehkou vlastní situací. Trpí roztroušenou sklerózou a je už několik let na vozíku.
Libor Havlík ve své žďárské kanceláři.Snímek autor
Bylo vám onemocnění diagnostikováno v době, kdy už jste měl rodinu?
Bylo to v období let 1998 až 2000. Byl jsem tehdy ženatý a první dítě se narodilo v roce 2000. To na mně ještě nebyly vidět žádné viditelné známky nemoci, zdaleka jsem neseděl na vozíku. Diagnostikování trvalo déle, protože k němu bylo potřeba podstoupit magnetickou rezonanci. V ordinaci jsem slyšel, jak sestra říká: „Pane doktore, ten chlap je tak tlustej, že se do toho tunelu nevejde.“ Takže jsem musel zhubnout asi 60 kilo, až jsem se do toho tunelu vešel. Teprve pak bylo onemocnění potvrzeno a bylo možné nasadit medikaci.
Řada věřících se v takové situaci ptá Boha: Proč se to stalo zrovna mně? Bylo tomu tak i u vás?
I takové období jsem prožíval. Ta otázka vás napadá jako první: Proč zrovna já? Proč nemůžu tohle a tohle, a ostatní mohou? Ale postupně, jak jsem nacházel pomoc, jsem si tuto otázku přestal klást. Nebo spíš si ji teď kladu trošku jinak. Určitě to má svůj důvod. Co tím Pán Bůh sleduje? Proč někomu „dá“ dopravní nehodu, jinému invalidní vozík a dalšímu nic? Určitě s námi něco zamýšlí.
Jak tedy dnes své onemocnění berete?
Je těžké dobrat se odpovědi, ale vím, že je to překážka určená k tomu, abych ji zdolal a ostatním ukázal, že to jde – a nejen těm, kteří mají fyzické trápení. Nejde jen o to, najít cestu na záchod, ale najít cestu životem. Nejde o jeden schod, nýbrž o všechny překážky, které nám ten nahoře dává a my je musíme zdolávat.
Dnes je nemoc součást mého života, mého já. A mnohem hůř si už umím představit život bez roztroušené sklerózy než s ní. Beru jako možnost, že můžu nahlížet věci jinak než předtím. A snažím se žít plnohodnotný život.
Z čeho čerpáte sílu?
Nejdůležitějším lékem je moje rodina, která mi velmi pomáhá. Bez ní bych zvládl jen deset procent věcí. Důležité jsou samozřejmě i psychické záležitosti. Nejspíš by bylo snadné se ráno vzbudit a být naštvaný, že mám omezení, a bát se, co se mnou bude. Ale co dál? Je potřeba to celé vzít jako úkol. Zdolávání překážek je i o tom, že když budu chtít, budu mít kolem sebe lidi, kteří mi pomohou.
Můj kamarád má postižení nohou a občas jsem si u něj všiml, že nechce, aby mu lidé pomáhali. Zakládá si na tom, aby si co nejvíc věcí udělal sám.
Věřím, že váš kamarád má radost, když něco zvládne sám. Ale někdy to nejde. Třeba nedávno jsem byl na Křemešníku, kde jsou u kostela schody. Přišli dva statní chlapi a nabídli mi pomoc. Mohl jsem odmítnout a zůstat venku, ale druhá možnost byla pro mě lepší, takže jsem pomoc využil. Možná je vašemu kamarádovi trapné někoho obtěžovat, a tak radši pomoci nechce. Když vám někdo dá najevo, že vám musí pomáhat, máte strach ho příště žádat.
Je třeba překonat ostych?
Ano, chce to trošku zdravé drzosti – holt si člověk musí říct, co potřebuje, a musí si zvyknout i na některé pohledy a komentáře. Lidí, kteří rádi pomohou, je většina, ale pořád ještě vidím, že spousta lidí na vozíčkáře není zvyklá. Jako jeden ze zločinů komunismu vidím, že se tehdy postižení zavírali do ústavů, aby je veřejnost neměla na očích. V ústavu se ale lidé chovají jinak než venku, kde začnou být nesví. Dodnes to v řadě postižených je, ten sklon schovávat se doma. Třeba já s vozíkem jezdím po cyklostezkách a všiml jsem si, že většina postižených tam jezdí jen dopoledne, kdy jsou ostatní v práci a nevidí je. A když pak tudy jedu s rodinou odpoledne, občas slýchám od projíždějících dětí: „Jé tati, já bych chtěl taky takové vozítko!“ nebo: „Co ten pán dělá na cyklostezce, když má autíčko?“ To bohužel ukazuje, že lidé na nás pořád ještě nejsou zvyklí. Jsme pro ně exoti. Záleží hodně na výchově, je třeba o tom mluvit a nebát se toho.
Má podle vás české školství v tomto směru mezery?
Ve školách se o tom začíná hovořit, ale mělo by se o věci mluvit více i v médiích. Když se lidé včetně dětí dostanou do častějšího styku s postiženými, budou to brát jako normální věc. Máme doma tři děti – dcera i mladší syn mě začali jako tátu vnímat v době, kdy už jsem nechodil. Můj stav jim tedy připadá normální. Zcela normálně mě brali třeba i čeští biskupové, když jsem s nimi byl na poutním zájezdu v Izraeli.
Jezdíte často na poutě?
Snažím se. Spousta lidí na vozíku si může říct: „Nikam nepojedu, musím sedět doma.“ A přitom na pouti lze získat řadu darů, navíc by se na pouť měla přinést oběť. U mě je tou obětí vozík. Samozřejmě se dá duchovní zážitek prožít i ve Křtinách, ale proč nejet do Izraele, když se dnes dá cestovat téměř všude a je řada pomůcek, které lidem na vozíku cestu ulehčí?
Co byste poradil těm, kteří jsou na tom podobně jako vy?
Teď chci svou zkušenost lidem předat formou osobnějšího knižního rozhovoru – měl by vyjít do konce roku. Snažíme se s kolegou, aby to nebylo nudné vyprávění, ale trochu „sexy knížka“. Bylo by falešné, kdybych radil někomu, kdo je v situaci, kterou neznám. Můžu jen říct, že žádné postižení – jestli to vůbec lze nazvat postižením – nelze považovat za tragédii a důvod zavřít se do sebe. Dobře, jednou jsem to postižení „dostal“, ale své zkušenosti s jeho zdoláváním můžu někomu předat. To je vlastně poslání nás všech. A být na vozíku je velká věc v tom, že člověk vidí svět trošku jinak. Čeho se bát? Stejně nevíme, kdy jaká překážka přijde, a i ty zdánlivě nepřekonatelné se zdolat dají. Život je hezký a stojí za to žít.
Co bylo impulzem k založení Kolpingova díla v Česku?
Začátkem devadesátých let se tu začínal rozvíjet volný trh, plnohodnotně nefungovala charita ani ADRA. V té době se na mě obrátil můj kamarád z Biskupského gymnázia ve Žďáru nad Sázavou Jiří Cočev. Byli jsme spolu v Praze na setkání nadace Auxilia, která sdružuje neziskový sektor. Přijel tam i mezinárodní šéf Kolpingova díla a říkal, že jeho organizaci chybějí lidé. Začali jsme tedy zvažovat založení
pobočky u nás, a v říjnu 1992 tak vzniklo Kolpingovo dílo ČR. O rok později byl náš Kolping přijat do mezinárodní struktury mezi dalších padesát států.
Odkaz Adolpha Kolpinga je široký: od sociální oblasti přes výchovu a vzdělávání až po novinařinu. Na co z toho kladete důraz?
Když jsme začínali, nevěděli jsme, co bude nejvíc potřeba. Ale mně osobně byla blízká činnost Adolpha Kolpinga jako sociálního reformátora a věděl jsem, že je třeba v této oblasti pokračovat. Proto vznikl Kolpingův dům v Praze i v Plzni, dále centrum pro zdravotně postižené, začaly se rozvíjet celoroční aktivity s dětmi a mládeží. Velký důraz klademe na podporu rodin a vzdělání. Máme ve Smečně u Kladna Dům rodin, kde je poradna, pobytové zařízení i kurzy příprav na adopci dětí. Ve Žďáru nad Sázavou provozujeme Biskupské gymnázium i učiliště, abychom se snažili vychovávat mladé lidi v akademické i profesní úrovni. A v Sejřku u Bystřice nad Pernštejnem máme komunitu pro lidi závislé na drogách. To jsem zmínil jen výsek naší činnosti.
Jaká je struktura samotného Kolpingova díla?
Mezinárodní Kolpingovo dílo se člení na místní Kolpingovy rodiny, které se sdružují do regionálních svazů. Dohromady pak vzniká centrální svaz. Ale to platí pro velké země jako Německo – v České republice tvoří centrální svaz jednotlivé Kolpingovy rodiny. Každá může klást důraz na něco jiného. Těžko mohu ze Žďáru někomu třeba v Praze radit, čemu se má věnovat.
Jaká je forma spolupráce vaší organizace s církví?
Kolpingovo dílo je díky svému zakladateli postavené na křesťanských základech a aktivně se hlásí ke katolické církvi. Přesto jsme ze začátku své místo ve vztahu k církvi hledali. Až později jsme došli k tomu, že v rámci farností nelze tvořit „nezávislé“ skupiny, že Kolpingovy rodiny a farnosti musí spolupracovat. A že je také dobře, když je duchovním správcem organizace katolický kněz – u nás to byl nejprve opat Vít Tajovský, pak František Fráňa neboli otec Tišek a nyní je jím už několik let kardinál Dominik Duka.
Samozřejmě není nutné, aby ten, kdo u nás pracuje, byl věřící. Vždyť víra je dar a my musíme dělit lidi na dobré a špatné, ne na věřící a nevěřící. Také se nechceme vymezovat vůči jiným organizacím, i když se snažíme být třeba širší než charita. Charita i Kolping jsou v oblasti pomoci obrazně řečeno květy z polní louky, které, když se dají dohromady, vytvoří pěknou kytici.
Kam chce Kolpingovo dílo směřovat v budoucnu?
Podle mě je základní buňkou společnosti rodina, a proto se právě na ni chceme soustředit nejvíc – včetně věcí, které ji ohrožují. Jak bude fungovat rodina, bude fungovat celá společnost. Dnes spolu často žijí partneři na hromádce a instituce manželství není pokládána za závazek, do něhož by neměla být povinnost, nýbrž radost vstoupit.
KOLPINGOVO DÍLO: Adolph Kolping vyrostl v chudé rodině. V roce 1831 odešel za prací do Kolína nad Rýnem, kde ho šokovaly životní podmínky tamních lidí. Stal se knězem a pak prezidentem Jednoty katolických tovaryšů, z níž se později vyvinuly Kolpingovy rodiny zajišťující mladým lidem vzdělání, sociální podporu a křesťanskou výchovu. Dnes má tato organizace, rozdělená do pěti tisíc Kolpingových rodin, na půl milionu členů. Angažuje se mj. ve vzdělání v rozvojových zemích a v podpoře rodiny. V Česku bylo Kolpingovo dílo před rokem 1989 zakázáno. Dnes sídlí ve Žďáru nad Sázavou a sdružuje cca čtyřicet Kolpingových rodin.
Sdílet článek na:
Sekce: Články
