Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010, Autor: Petr Macek

Příloha: Perspektivy

Dominikánský časopis Na hlubinu (1926–1948) vnesl do života katolické církve v meziválečném Československu důležitá témata duchovního života křesťana a jeho neustálé obnovy a prohlubování. Přišel s novým a nadčasovým pohledem, který inspiroval řadu věřících v obtížných dobách komunismu i po jeho pádu. Zastavme se proto krátce u historického kontextu jeho vzniku, tehdejší katolické publicistiky i samotného časopisu a díla českých dominikánů v tomto období.

Nesnadné začátky

Časopis vstupoval do života české církve ve složitém dějinném období. Autentický duchovní rozvoj byl v celém 19. století omezován úzkým propojením církve s habsburskou monarchií, jemuž říkáme austrokatolicismus. I když by nebylo správné chápat tuto epochu pouze prizmatem ustrnutí duchovního života, je zřejmé, že na straně jedné došlo uvnitř církve k jistému znehybnění a na straně druhé k prohloubení rozporu mezi národní a náboženskou identitou české společnosti. Tyto tendence se projevily po vzniku samostatného státu v roce 1918. Na poli společenském a politickém je vyjádřilo svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918, na poli církevním vznik samostatné Církve československé v lednu 1920. Celá dvacátá léta pak probíhají ve znamení sporů mezi státem a církví i potřeby vnitřní obnovy církve. Již v průběhu dvacátých let zde vystupuje řada jednotlivců i skupin, především z prostředí řeholních řádů, usilujících o duchovní obnovu českého katolicismu. Vedle dominikánů jmenujme především františkána Jana Evangelistu Urbana s širokým apoštolátem sahajícím od misií na chudých pražských periferiích po vzdělávací kurzy Studium catholicum nebo činnost emauzských benediktinů vydávajících měsíčník Pax a výrazně se podílejících na hnutí liturgické obnovy.

Potřebujeme se probudit

Časopisecké aktivity představují specifickou součást tehdejšího života církve. Ve fragmentarizované společnosti vzešlé z modernizačních procesů 19. století a rozdělené na vzájemně vyhraněné a uzavřené skupiny – ve většině evropských států nalézáme minimálně tři: křesťanskou (katolickou nebo protestantskou), liberální a socialistickou – hrály časopisy důležitou roli při formulaci a prezentaci vlastního pohledu na svět. Byl to ideální nástroj vnitřní komunikace a osvěty i polemické fórum pro diskuse se zastánci jiného světového názoru. Každá názorová skupina si proto vytvořila rozsáhlou novinovou a časopiseckou produkci, která až hluboko do dvacátého století představovala nejrychlejší a nejmasovější způsob šíření informací. Tomu odpovídaly i katolické časopisy v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Nejvýznamnějším stavovským periodikem českých a moravských kněží byl Časopis katolického duchovenstva. Vedle něj existovala široká paleta časopisů zaměřených s výjimkou několika literárních periodik na prosté věřící. Přes pokusy o hledání nových přístupů ke křesťanské a katolické kultuře, reprezentované především hnutím Katolické moderny, plně vycházely z tradice druhé poloviny 19. století a s důrazem na formování uzavřené katolické společnosti. S touto konstantou se musely vypořádat i katolické časopisy vznikající po roce 1918. Existence samostatného státu a proměny poválečné společnosti přivádějí katolické literáty k nutnosti vyrovnat se s novými poměry a zabývat se i politickými a sociálními tématy. Většinou zaujímají k převládajícímu liberálnímu a humanisticky orientovanému duchu nového státu kritický až odmítavý postoj. Katolické časopisy tak nevykročily, s výjimkou těch čistě literárních, jako například Tvar, z uzavřenosti katolického kulturního světa nastavujícího okolnímu světu nejčastěji kritické zrcadlo. Z řady časopisů jmenujme alespoň Rozmach a Akord spojené především s postavou Jaroslava Durycha nebo Řád a týdeník Obnova, neblaze proslulý působením v těžkém období mnichovské krize a druhé republiky.

Vyjít z ghetta

Do této situace vstupuje v roce 1926 mladý dominikán Silvestr Braito (1898–1962) s myšlenkou časopisu zaměřeného na křesťanský duchovní život. Za hlavní cíl si vytkl obnovu české církve skrze apoštolát mezi vzdělanými laiky, studenty a intelektuály. Časopisem Na hlubinu vytvořil de facto ve své době u nás úplně nový typ katolického periodika. Hlavní důraz i smysl svého počínání položil na duchovní obnovu života každého křesťana. Vyjádřil to již v úvodu v prvním čísle: Život náš jest plavbou, a tak máme na vybranou. Zajeti na hlubiny Boží a načerpati v hlubinách života, světla a velikosti, nebo dáti se zmítati vichry po mělčinách, kde loď ztroskotá a kde zmíráme, protože mělčiny duši nesytí. A čím hlouběji zajedeme a dychtivěji budeme píti z těchto hlubin, tím více porosteme v Bohu, neboť Bůh jest Život a ti, kteří ho mají, pevně a sladce rostou a stoupají. Tedy paradoxa – abychom stoupali, ponořme se hloub a hlouběji do Boha, do jeho pravd a prostředků tekoucích z jeho otevřené dlaně. Čili – prohlubme svůj náboženský život. Nespokojme se s životem dobrým, snažme se býti lepšími a lepšími, den ze dne více milovati dobrého Boha, lépe ho poznávati a vděčně využívati jeho darů, jimiž nás přitahuje. Inspiraci nalezl během svých teologických studií v belgickém klášteře Saulchoir, kdy byl osloven programem francouzských dominikánů na povzbuzení náboženského života mezi vzdělanými vrstvami společnosti a na prohlubování osobního vztahu k víře a duchovnímu životu. Francouzští dominikáni vtělili tyto ideje do časopisu La vie spirituelle, který na začátku dvacátých let založil otec Marie-Vincent Bernadot. Časopisem Na hlubinu se Braito pokusil přenést tyto myšlenky do českého prostředí. S vědomím užitečnosti a smysluplnosti tohoto díla a vahou své osobnosti přesvědčil spolubratry a řádové představené o významu nového časopisu, který začal po překonání počátečních obtíží vycházet na jaře roku 1926. Braitovu osobnost a životní zacílení, které se promítlo do časopisu, vystihl ve svých vzpomínkách Dominik Pecka: „Smysl a zaměření jeho apoštolské práce v českém národě by bylo možno nejstručněji a nejvýstižněji vyjádřit slovem na hlubinu. Přivést vzdělance k hlubšímu pochopení a prožití náboženských pravd a k ocenění života v milosti bylo od počátku cílem jeho kazatelské a spisovatelské činnosti.“ Na hlubinu tak směřovalo k duchovní formaci vzdělaných českých katolíků. Jako cestu zvolil Braito tematické duchovní kurzy, které vždy prostupovaly celým ročníkem. Kvalitní texty spojující vysokou teologickou a kulturní úroveň měly sloužit k formování základů duchovního života a k razantnímu a zásadnímu prohloubení duchovního rozměru lidství. V průběhu dvaceti dvou ročníků časopisu vyšlo celkem šestnáct tematických kurzů. Postupovaly od samotné podstaty duchovního života k řadě specifických problémů, a uváděly tak čtenáře opravdu na hlubinu života s Bohem a cesty víry. Připomeňme témata jednotlivých kurzů. Poodkryjí nám vizi a směřování, které chtěl Braito časopisu vtělit. Úvodní kurz se zabýval samotnou definicí duchovního života. Pokračovaly kurzy vnitřní modlitby, o darech Ducha Svatého, následování Krista, lásce k Bohu, milosti, kněžství, církvi jako zdroji duchovního života nebo o ctnostech. Časopis v průběhu své existence oslovil široký okruh čtenářů, již v roce 1931 uvádí přes pět tisíc odběratelů; sociálně slabým studentům byl poskytován zdarma. Podával cenné svědectví o životě víry a uplatňování křesťanských zásad v každodenním životě. Vydávání bylo po dvaadvaceti letech násilně ukončeno komunistickým režimem. Přestože se ani tento časopis nevymanil z myšlenkového světa uzavřené katolické kultury, svým důrazem na duchovní život křesťana přinášel do meziválečné katolické publicistiky nová a zásadní témata.

Výjimečnost dominikánské inspirace

Časopis Na hlubinu nebyl ojedinělým počinem českých dominikánů. Byl součástí širokého spektra aktivit, které překvapují promyšleností a šíří záběru. Od roku 1928 tvořilo zázemí pro vydávání duchovních časopisů i knižních publikací nakladatelství Krystal. Vydávalo řadu zásadních teologických a filozofických děl: překlad Summy sv. Tomáše Akvinského, v edici Patristické knihovny díla církevních otců, dále například edici Prameny duchovního života nebo řadu Vítězové představující světce a významné křesťanské osobnosti. Vedle Braita byl druhou výraznou dominikánskou osobností otec Metoděj Habáň. Podobně i on vynikal širokou tvůrčí aktivitou. Kromě řádových povinností a publikačních aktivit se podílel na organizování Mezinárodního tomistického sjezdu v Praze v roce 1932, v roce 1933 založil Akademické týdny jako prostor pro setkávání a duchovní formaci vysokoškolských studentů. S jeho jménem je spojeno založení Filosofické revue, druhého významnějšího dominikánského periodika. I když Filosofická revue nedosahovala rozsahem ani čtenářským zájmem vlivu Na hlubinu, je zajímavým pokusem o uvedení autentické a živé tomistické filozofie do českého prostředí. Velký prostor byl věnován představení důležitých soudobých zahraničních prací. V letech 1931 až 1932 zde například vyšla zásadní kniha Jacquese Maritaina věnovaná vztahu umění a filozofie Art et scholastique pod názvem Scholastikové a teorie umění. Časopis se nezaměřoval pouze na čistě filozofické otázky, ale i na dějiny křesťanského myšlení, estetiku nebo historii.

Přerušené spojení navázáno

Vydávání časopisu Na hlubinu i Filosofické revue bylo zastaveno v roce 1948. Odkaz obou časopisů i práce jejich vůdčích osobností přesto ovlivnily českou církev v období komunistické totality. Přes mnohdy až nekritickou recepci představovaly důležitý zdroj pro formování katolického disentu. Po téměř čtyřiceti letech se podařilo na přerušenou tradici dominikánských duchovních časopisů navázat. Nejprve samizdatovým teologickým časopisem Sursum, vydávaným v letech 1985 až 1990, a od tohoto roku pak oficiální revuí pro duchovní život a teologii Salve.