Před očima Číhošť

16.5.2013, Autor: Václav Štaud

 

Prožíváme Rok eucharistie, který se vyšší mocí dostal do stínu Roku víry a cyrilometodějského jubilea. Snažím se to chápat a moc bych si přál, aby Rok eucharistie přinesl alespoň změnu chování lidí v kostelích. Ne, nejedná se mi o přístup turistů. Když si někdo ani v dospělosti nedokázal osvojit pravidla slušného chování třeba v divadle nebo ve výstavní místnosti, těžko se změní v sakrálním prostoru. Hluční a neuctiví turisté naštěstí přicházejí a zase rychle odcházejí. Věřící ale zůstávají a právě těch se týká můj povzdech.

Vadí mi, že z našich chrámů (na štěstí ještě ne ze všech!) mizí úcta ke svátostnému Ježíši. Možná to souvisí s všeobecným úpadkem autorit. Nebo je to odraz zcivilnění církve? Vztahy až posvátného obdivu k duchovnímu stavu byly vystřídány srdečnými kontakty a přátelstvím, což může do víry mladých lidí vnášet důvěru a opravdovost. Bohužel už málokdy vidíme, že by podobné změny byly motivací k oživení vztahů vůči našemu Pánu.

Hlavně venkovský kostel se stal pevností před zloději, kam se prostý věřící za Kristem celý týden nedostane. Měli bychom tedy lidem alespoň v neděli dopřát chvíli ticha a soukromé modlitby. Jenže „živost“ mnohé farnosti jako by se měřila tím, jak hlučně, ba vyzývavě se chová. Zvláště tam, kde je víc bohoslužeb, hučí v mezidobí kostel jako včelí úl. I když jsou většinou k dispozici jiné prostory jako předsíně nebo farní klubovny. Jako by lidé zapomněli, proč do kostela vlastně jdou. Jejich pokřižování při příchodu a odchodu také o mnohém svědčí. Kdepak vážné přihlášení se k Nejsvětější Trojici! U kropenky stále častěji vidíme jen bezmyšlenkovitý klikyhák.

A když kritizuji prostý lid Boží, nemohu opomenout ani služebníky oltáře. Jistě, jejich obětavost je chvályhodná. Ale ať ministrují, vykonávají službu lektorů, akolytů nebo jinak pomáhají knězi, měli by si být v prvé řadě vědomi, že středem a srdcem katolického kostela je Ježíš ve svátosti oltářní. Jenže z původně důstojného pokleknutí se stalo zvláštní pukrle nebo směšné zhroucení mladého těla. Místo úklony před oltářem už i v katedrálách sledujeme podivné škubnutí hlavou, připomínající nervovou nemoc.

Je dobře, že naše farnosti jsou živé a radostné. Dobré vztahy hřejí, pohled na zástupy dětí je povzbuzující. Ale já čekám víc! Těším se, až uvidím ruku kněze, ukazující na svatostánek jako kdysi P. Josef Toufar v Číhošti. Těším se, že konečně uslyším důrazné napomenutí: „Ztište se! Nezapomínejte, že uprostřed nás přebývá sám Boží Syn!“ Číhošťský mučedník dokázal předejít dobu a ve své farnosti už před šesti desetiletími vytvářel ovzduší vzájemného porozumění, lásky a pomoci. Ale na prvním místě byl u něho svátostný Ježíš. Ukázal na něj a zaplatil krví. My máme před očima jeho příklad, a navíc k nám konečně přišla i doba příhodná. Využijme jí!

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Redaktoři, Blogy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 32 2. – 8. srpna 2022

Papež na cestách uzdravení a smíření

Přání, „aby se zasévala naděje pro domorodé i nedomorodé obyvatelstvo, které chce žít v bratrství“, vyslovil papež při návratu z Kanady. Při své 37. zahraniční…

celý článek


Poutníci na jedné lodi s biskupem

Společnou plavbu po Baťově kanálu absolvovali minulou středu účastníci 16. ročníku Pouti za umělce.

celý článek


Pár vteřin, které zachrání pokoj v rodině

Taková trpělivost! Znamená to něčí utrpení, nebo kopec klidu a míru? A můžeme si uhlídat, aby její míra nepřetekla? Hovořili jsme o tom s vedoucí Křesťanského terapeutického…

celý článek


Podezřívali nás, že jsme špioni

Útěk před komunisty, vojenská služba v USA, kněžství, profesorská kariéra, duchovní služba americkým vojákům a její zakládání v jedenácti postkomunistických zemích.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay