Vydání: 2004/23 Demokracie v církvi, 2.9.2004, Autor: Josef Dolista

Vztah učitelské služby církve k demokracii
Téma demokratického uspořádání církve je složité, velmi diskutované, obšírné a promítají se sem rozmanité a protichůdné představy. Máme-li se zamyslet nad službou magisteria, pak je zapotřebí říci: Bohu díky, že tento úřad není pod tlakem veřejné diskuse a mínění lidu, ale že se jeho činnost odvíjí od autority zjevujícího se Boha.
Velmi dobře se o tomto poslání magisteria vyslovuje II. vatikánský koncil v konstituci O církvi (čl. 25). Pravda víry byla svěřena biskupům, kteří bdí nad čistotou víry a spolu s papežem hlásají neomylně Kristovu nauku, tj. autenticky učí ve věcech víry a mravů. I když je tato neomylnost svěřena celé církvi, přece jen zde má magisterium zvláštní poslání. Velký problém spočívá v rozlišování jednoznačného vymezení kompetence magisteria, pokud se diskutují některá „horká“ témata z historie.
NALÉZAT PRAVDU ZJEVENÍ
Tak např. čelím námitkám, že se magisterium v mnoha rozhodnutích mýlilo - například v posouzení nauky G. Galilea, v příkazech kolem pitev apod. Jádro sváru spočívá v tom, zda se jednalo o vyhlášení článku víry. Nikoli. Jednalo se o mylný výklad vyznání víry církve? Nikoli. Úlohou magisteria je nalézat pravdu zjevení, šířit ji a vykládat. Že se jednotliví papežové a biskupové vyjádřili v mnoha záležitostech mylně, to lze potvrdit. Ale nelze říci, že by magisterium nebylo schopno neomylně interpretovat božské zjevení.
Za magisterium církve pociťuji vděčnost. Kdyby zůstávalo pod tlakem veřejného mínění, nevěděli bychom, komu a které názorové skupině máme věřit, jednota církve by byla mnohem více narušena. Záležitosti víry nemohou být projednávány jako v Parlamentu, kde určitý zákon platí po několik let, ale nově zvolení poslanci navrhnou zákon zcela opačný. Tudy cesta nevede a nepovede. Ručiteli garance víry se stali apoštolové a jejich nástupci. Proto zde demokratické nástroje nemohou nastoupit, oprávnění má pouze teologická diskuse, která může být pastýřům církve nabídnuta.
AUTENTICITA VÍRY
Církev od počátku své existence nezůstávala bez garantů víry. Texty apoštola Pavla svědčí o jeho horlivé oponentuře vůči křesťanům, kteří interpretovali víru církve jinak. Po něm pak následovala celá řada autorit, zajišťujících autenticitu víry. Je samozřejmé, že tito garanti víry pak požadovali poslušnost. A když se jedná o poslušnost vůči apoštolskému poslání, tak se vždy současně jedná o něco, co vyvolává kritiku, zlobu, dokonce i nenávist. Byla to právě interpretace autenticity víry, která mnohdy vedla ke střetu a rozdělení. Božské zjevení není vydáno všanc libovůli názorových skupin. Jedná se o velmi závažnou otázku: Je a bude víra církve stejná jako na jejím počátku, ve středověku, dnes a v budoucnu? Díky magisteriu lze odpovědět kladně.
DEMOKRACIE V CÍRKVI
Můžeme zjistit, že mnoho demokratických prvků v církvi existuje. Magisterium na koncilech nechávalo hlasovat, naslouchalo protichůdným názorům, papež se volí atd. Demokratické fenomény v církvi jsou, i když má církev charakter hierarchický. Nakonec i pojem „pravda“ není pojmem statickým, ale velmi dynamickým. Proto diskusi o pravdě nelze bránit, nelze ji znehodnocovat a myslet si, že pravdu lze „vlastnit“ – je totiž vždy mnohem větší, než si člověk v daném kulturním a historickém rámci myslí. Existuje tedy i vývoj v pojetí autenticity pravdy víry, kde se magisterium nechává poučovat a vnímá poklad víry mnohem bohatším způsobem než např. v dobách minulých. Boží zjevení nás vždy překračuje, není uzavřeno do jednotlivých myšlenkových schémat.
Činnost magisteria nelze chápat jen pod zorným úhlem kvalifikované menšiny, která má pravdu oproti většině nepoučených. Garanti víry církve (biskupové s papežem) působí ve světle Ducha Svatého, jak učí konstituce Lumen gentium (čl. 25). Přispění Ducha Svatého je specifické pro výkon jejich služby – autenticky vykládat víru církve v síle Ducha Božího.