Prášily: nahoře je jezero

Vydání: 2008/22 Umíme zabezpečit církevní památky?, 27.5.2008, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Před rokem 1989 takový zážitek nemohl zažít žádný turista. Na mapách Prášilské jezero pochopitelně zaneseno bylo, ale na vlastní oči ho viděl jen málokterý smrtelník. Jezero totiž leželo v hraničním pásmu, kam mohli jen bdělí pohraničníci se svými věrnými psy.

Ten výstup rozhodně stojí za to. Po pěti nebo deseti kilometrech stoupání – záleží na tom, jestli byly východiskem Prášily nebo Srní – dojde návštěvník do výšky 1080 metrů. Do poslední chvíle není jezero vidět. Z dálky je matoucí ledovcový kar, který ční nad jezerem do výšky 150 m. A přece je tu: Prášilské jezero, jedno z pěti českých šumavských ledovcových jezer. V této nadmořské výšce působí klidná vodní plocha o rozloze čtyř hektarů skutečně monumentálně.
Hloubka jezera je nejčastěji uváděna jako 15 metrů, objevují se i údaje o dvojnásobné hloubce. Sami to ale v žádném případě nezkoušejte. Voda je studená a zrádná, nehledě na to, že koupání je v přírodní rezervaci zakázáno. Nástrahy jezera podcenil v roce 1927 student O. Kareis a na břehu má dodnes kamenný pomník.
Lesní jezero se v mapách stabilně objevuje až od roku 1837. Němci mu říkali Stubenbacher See, Češi podle nedaleké obce Prášilské jezero. I když leží jezero v takové výšce, lze se na něj podívat ještě seshora. Strmé stoupání dovede zdatného turistu na vrchol Poledníku – cestou se lze na Prášilské jezero ohlédnout. Poledník (1315 m n. m.) je jedním z nejvyšších šumavských vrchů. Za komunismu sloužil protivzdušné ochraně státu, bylo tu přísně střežené odposlouchávací zařízení. Dnes stojí na jeho vrcholu rozhledna. Kdo toho nebude mít plné zuby, může spočítat, kolik schodů ho dovede k vyhlídkové plošině. Kdo potřebuje nabrat sil, může se občerstvit přímo pod rozhlednou.

Prášily
Horská obec Prášily má dnes něco přes stovku stálých obyvatel. Před začátkem druhé světové války zde žila více než tisícovka lidí. Prášily vznikly při sklárně, kde se dělalo zrcadlové sklo; po zániku této výroby se tu dělal známý ruční papír – jedním ze zákazníků byla i prezidentská kancelář.
Po odsunu německého obyvatelstva byla obec začleněna do vojenského výcvikového prostoru, pro veřejnost byla uzavřena a téměř zanikla. Smutný příběh likvidace zdejšího osídlení lze ilustrovat na příkladu kostela sv. Prokopa, který byl postaven v roce 1803. Ke konci 80. let 20. století došlo k jeho demolici a přestavbě na kulturní dům! Zachován zůstal pouze poničený hřbitov. V okolí Prášil existovala také řada samot a usedlostí, dnes z nich najde turista maximálně pár drolících se zdí. Šumava – živá čítanka naší novodobé historie. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 27-28 30. června – 13. července 2020

Slovanským jazykem proti pohanským kultům

Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje…

celý článek


Rybníkářství podle věrozvěstů i na Velehradě

Nové terénní úpravy v okolí Velehradu odpovídají moderním trendům v ekologii a hospodaření s vodou. Zároveň jsou ale v souladu s nejstaršími tradicemi. Dokládají to…

celý článek


Z poutníků se stali zedníci

Také díky pomoci dobrovolníků z naší vlasti se od ledna tohoto roku mohou sloužit bohoslužby v opraveném kostele sv. Hilaria nedaleko francouzského Avignonu, ve stavbě pocházející…

celý článek


Žiju příběh Mariánského sloupu

PETR VÁŇA – ten, který vytesal z kamenů nový Mariánský sloup. Zdaleka to však není jediné jeho dílo. Vypravili jsme se za ním do jeho ateliéru pod hradem Karlík u Berounky.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay