Prarodiče vědí, kolik bouří se přehnalo
Vydání: 2023/9 Rok pomoci Ukrajině. A co dál?, 28.2.2023, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 9
O roli prarodičů při výchově dětí rozmlouváme s JAROSLAVEM ŠTURMOU, psychologem, psychoterapeutem.
„Kontakt s prarodiči významně posiluje u dětí jejich rodinná pouta. Nemalou roli hraje i předávání vlastní spirituality a duchovních zkušeností,“ říká psycholožka Marta Luzarová. Snímek Martina Řehořová / Člověk a Víra
Role prarodičů se zdá samozřejmá, přitom kdo má babičku nablízku, střeží poklad.
Začněme od začátku. Předávání života je proces, který běží v mnoha rovinách. První je samozřejmě život dítěte, které musí projít všemi stádii lidského vývoje – od samotného početí, dobou před narozením, porodem a pak jednotlivými obdobími individuálního vývoje.
Stáváme se sami sebou v té míře, do jaké dovedeme – v řadě, stupínek po stupínku – stoupat a jít, plnit úkoly každého období, které před námi je. S naší aktivitou a účastí.
V každém jedinci je „mnoho připraveno“, ale při jeho růstu, rozkvétání hraje zásadní roli prostředí. To by mělo ukazovat cesty k rozvíjení dítěte tak, aby rostla jeho jedinečnost.
Je krásné, jak prarodiče mohou „předat život“ zcela jinak.
Jak rodiče, tak prarodiče dítě chrání. Kolem jeho vnitřního světa tvoří ochranné vrstvy, které mu ale jsou i výzvou a pozváním. Tatínek a maminka jsou prvním kruhem, ve kterém se – díky vzájemnému působení jejich podnětů – probouzí jádro a jednotlivé složky osobnosti dítěte. A pak je dítě přirozeně obklopeno širším okruhem rodiny, kam patří v prvé řadě právě prarodiče.
Naše postoje podstatně určují předchozí generace. Někdy proto kopírujeme chybné výchovné postupy, které jsme zažili jako děti u svých rodičů. A zpětně se tím trápíme.
Zůstaňme u toho, že „jsme to dělali, jak nejlépe jsme uměli“, zpětně nemá cenu si něco vyčítat. Má ale cenu – dříve, než právě začneme dítěti ukazovat jeho životní cesty – se ohlédnout zpět. Uvědomit si, že i dříve prožitá špatná zkušenost se dá proměnit k lepšímu.
Výchova dítěte je především odpovědností rodičů, jejich úkolem a právem. Neměli by ji delegovat na někoho jiného, samozřejmě z vážných důvodů (např. nemoci) je tomu jinak. Neměli by také z této role ani vystupovat. Toto poslání by měli rodiče konat společně, v jednotě. Což neznamená, že dělají totéž, ale doplňují se. A sladí to i tak, aby v různých úkolech našli podíl i pro prarodiče.
Dítě je přece pokračováním celého rodu…
Ano, i prarodiče chtějí přiložit „ruku k dílu“. Aby mohli vnášet do života dítěte – jsou přece jen starší a zkušenější – to nejlepší, co na pomyslné vinici života právě ten jejich rod vypěstoval. Tím by měli podpořit úsilí rodičů a sami tak zakoušet svůj díl výchovy, přitom ve své jedinečné roli – mohou více odpočívat a dítě pozorovat zdálky. Ovšem s plným respektem k rodičům. Vždy by se měli rodičů ptát, zda je jejich nabídka v souladu s nimi, a nevnucovat se. Jen tehdy, když je taková nabídka přijatá, má smysl. Jinak nezbývá než čekat, až se rodiče jaksi donuceni okolnostmi života sami ozvou a poprosí… A pak je důležité „být po ruce“, kdy to rodiče potřebují, a ne tehdy, kdy se to prarodičům zrovna hodí.
Přítomnost babičky a dědečka je přitom tak cenná! Například si ještě pamatují život bez mobilu a počítače.
Začlenění krátkého výhledu dítěte do perspektivy rodičů a pak ještě dál, to je opravdu jedinečný úkol prarodičů. Dnes je velmi důležité, aby člověk byl vědomě integrován do doby, ve které žije. Se všemi pozitivy, i s tím vším, na co se zlobíme. A také aby našel své místo v proudu času a věděl, kam směřuje. V mnohém to ví (je pondělí a zase bude pátek), ale jde i o to, abychom byli integrováni do proudu dějin, jehož jsme součástí. A aby nás ten proud jen tak neunášel, ale mohli jsme být i vědomě aktivními v tom, co prožíváme.
Zmínili jsme, že prarodiče lépe vidí dítě z větší dálky, s odstupem.
Vědí, kolik bouří se už přehnalo a že slunce pokaždé zase vyšlo. Mají větší důvěru v Hospodina a znají více své meze. Zakusili, že Bůh se stará a všechno dobře dopadne.
Rodiče naopak mívají velkou starost o budoucnost, ženou dítě k medailím a vyznamenáním. Prarodiče vědí, že ne všechno jde silou. Říkají: „Vyčkejme, ono se ukáže, na co je kluk šikovný.“ Vědí, že je důležité, aby dítě bylo spokojené a ne toliko ve stresu. A že kdyby z kluka byl šťastný tesař, jako byl svatý Josef, tak by ani nemusel na jeruzalémskou univerzitu.
Vraťme se ještě k řece času. Nejde jen o fakta z dějepisu, ale o živou zkušenost prarodičů, jejich mosty, překonání divokých vod...
To je velmi hodnotná zkušenost. Prarodiče někudy šli, mnohé zvládli, jen nepřijímali od jiných, ale sami razili cestu. Podobně ani my nejsme vytrženi z řeky času. Přirozeně plyneme v proudu a prarodiče nám říkají: k moři doplujeme všichni. A my si klademe otázky, čím zrovna já mohu přispět, jak mohu navázat. Proto stojí za to chodit s prarodiči na místa, kde třeba vyrůstali nebo kde vzpomínají na to, co dokázali. Hledáme své vědomé místo, kde můžeme pokračovat. Sebe překračovat. Vede nás to také k vědomí osobního času, k otázce po smyslu života. A také k naději. Je paradoxní, že život s prarodiči, kterým ochabují síly a blíží se ke konci pozemského putování, otevírá i téma věčnosti.
(per)
