Prarodiče nás vedou po celý život
Vydání: 2018/16 Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch, 17.4.2018, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.
Kdo koho vede lépe? Vykročme raději společně. Snímek Jozef Sedmák
Ale také pokárat a vést. Často je to právě jejich stisk, který směřuje naše první kroky po kostelní pěšině, později doprovází při prvním svatém přijímání i biřmování. Mezi cenné dary patří jejich růženec, zlatý křížek na krk či knížka modliteb. Také naše pozdější úspěchy a dary v životě jistě stojí na pevných základech jejich modlitby.
„Jako malí jsme s babičkou chodívali hlavně na májové pobožnosti. Měla víc času než rodiče, ti ještě bývali v práci. Babička nás ráda měla kolem sebe v lavici. My jsme to cítili a byli jsme zticha, aby neměla ostudu,“ vzpomíná na své dětství knihovnice Jana Procházková z Kolína. Za pár let už vše bylo jinak, ani ona si už na „májovou“ nenašla čas. S babičkou se tak v kostele setkala jen v neděli, ale všichni už neseděli společně v lavici – vnučka postávala vzadu, opírala se o zeď u kropenky. „Babička si ale na mě vymyslela trik: když se při přijímání zvedla z lavice a šla si stoupnout mezi ostatní věřící, schválně přecházela okolo. Přátelsky se na mě usmála, zatáhla za rukáv – a nepustila. Dovedně mě pak šťouchla před sebe – a šli jsme spolu k přijímání,“ líčí s úsměvem knihovnice.
Modlitba za toleranci
Prarodiče jsou cennou a nezastupitelnou sílou při výchově další generace. Ne vždy jsou však tyto síly v souladu – soužití prarodičů, rodičů a jejich dětí je nikdy nekončící školou snášenlivosti a pokory. Tolerance nevzniká jen tak z ničeho, postupně se tvaruje podle vůle, síly a modlitby těch, kteří ji hledají.
Máme to ostatně i v Bibli. Drastický a tragický je příběh vzpoury krásného Absolona proti svému otci (2 Sam 15–19). Ani Svatá rodina nebyla zřejmě bez mezigeneračního pnutí – vzpomeňme, jak Ježíš svévolně zůstal v chrámě (Lk 2,41-49) nebo jak odmítl návštěvu matky a těch nejbližších (Mk 3,31-35). „Je normální, že děti mají jiný temperament, okruh přátel, jiné cíle a jsou v odlišné životní fázi než jejich rodiče. Nadto mohou děti s rodiči bojovat o moc a majetek jako Absolon. Do vztahů mezi rodiči a dospělými dětmi zasahují i partneři dětí, kteří mají za sebou odlišnou výchovu,“ vysvětluje sociolog Jan Spousta.
Podle něj současný svět podléhá prudkým změnám, a zatímco mladí jimi žijí, staří zůstávají pozadu a těmto změnám se přizpůsobují pomaleji. Zůstávají raději v myšlenkovém světě svého mládí. Proto se také často mohou cítit na okraji – dřív býval starý člověk vážený skrze svůj moudrý úsudek, dnes se nad jeho názory často mávne rukou – vždyť zkušenosti z doby komunismu většinou ani prakticky použít nelze.
Dva různé světy
„Mnoho rozdílů mezi starými a mladými je dáno také přirozeným biologickým vývojem obou skupin,“ dodává psycholožka Marta Luzarová. Podle ní ti dříve narození zpomalují svůj krok, snadno se unaví, šetří síly. Jinak také vnímají, přemýšlí, reagují. Nezapamatují si už tak rychle tolik nových věcí. Naopak čas jim ubíhá několikanásobně rychleji. Jejich přirozenou potřebou je ticho, klid, striktně dodržují své zásady a nepodléhají módě. Pravidelný, až stereotypní řád jim dodává pocit jistoty a bezpečí.
„Babička sedávala na malé trojnožce u okna, na kolenou měla knížku – kterou ale stejně nečetla. Ráda jen tak s někým byla, nechtěla ani povídat. Když jsem jí vysvětlovala něco z mého života, neporozuměla tomu. Neznala také spoustu slov, nevěděla, co znamenají, a nebylo pro mě jednoduché je vysvětlit. Tak jsem raději neříkala nic a jen jsme vzpomínali na to, co bylo,“ doplňuje ještě svou vzpomínku Jana Procházková.
Stejně jako jsou v učebnicích psychologie popsáni starší lidé, i u mladých najdeme typické znaky: hodně energie, síly, elánu, samostatnosti. Rychle se orientují i učí v nových situacích. Nechybí jim odvaha riskovat, pouštět se do neznáma. Svou budoucnost vidí jako otevřenou a věří si. Ale chybí jim zkušenosti, jsou netrpěliví a zahleděni do sebe. Často nechápou ty starší, podceňují je, dokonce je někdy vnímají jako břemeno.
Včas vyhozené pojistky
„Zjišťuji, že se mi lépe popisují starší lidé než ti mladší. Možná to pramení z podvědomé snahy přiblížit mladým realitu jejich prarodičů, protože oni sami ji nezažili. Kdežto babičky a dědečci byli také kdysi mladí, a tak mohou mladým víc porozumět,“ přiznává psycholožka Luzarová a zdůrazňuje tak jedinečnou vlastnost prarodičů – nadhled. Ten nakonec dokazuje osobní vzpomínka autorky tohoto textu:
Babička měla za úkol večer uložit své už trochu odrostlejší vnuky. Ti se ale dlouho do noci dívali na film, navíc nevhodný. Proto je pobízela k vypnutí televizoru. Když se ale nedočkala žádné odpovědi – vyjma poznámky, že ničemu nerozumí – tajně seběhla do suterénu, našla elektrický rozvaděč a jednoduše vyhodila hlavní jistič. Dům se ponořil do tmy, klidu a snad i míru. A šlo se spát.
Taková důrazná zpráva pro dnešní teenagery – pobídka ke klidu či šťouchanec k vychýlení ze zbytečné strnulosti – bývá od prarodičů tím nejlepším dárkem.
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
Sdílet článek na:
