Vydání: 2019/18 Podpořte rodiny, znělo Prahou, 30.4.2019, Autor: Jaroslav Šubrt

 
Starší ročníky ještě nezapomněly na prvomájové průvody s mávátky, transparenty a alegorickými vozy. První máj byl Svátkem práce. Slavil se v každém větším městě i městečku. Účast byla většinou „nepovinně povinná“, atmosféra tristní – ale na pražské Letné se ten den daly alespoň koupit banány. Málokdo ale tehdy věděl, že na prvního máje by si lidé měli hlavně připomínat události z roku 1889, kdy v americkém Chicagu stávkovali místní dělníci za důstojnější pracovní podmínky. Mnozí z nich přitom obětovali i své životy.
Ozvala se i církev
Po nějakém čase se ozvala i církev. Také ona toužila dát viditelně najevo své uznání důstojnosti a smyslu lidské práce. A proto vyhlásil tehdejší papež Pius XII. při projevu k zástupcům 1. května 1955 první květen svátkem sv. Josefa Dělníka, patrona pracujících. Až na pár zmínek v apokryfních spisech sice nevíme, jaké pracovní problémy svatý Josef ve své tesařské dílně řešil (někteří biblisté se dokonce domnívají, že šlo o stavební firmu), ale s určitostí víme, že lidé v antice si manuální práce příliš nevážili a dokonce ji pokládali za nedůstojnou svobodných občanů, vhodnou tak pro otroky.
Přestože se pojetí lidské práce v rámci církevní nauky během času a v závislosti na společenských změnách postupně prohlubovalo, základní myšlenka je pořád stejná: „Práce je účastí člověka na budování světa a spoluúčastí na Božím stvořitelském díle.“ Na biblické „v potu tváře budeš jíst svůj chléb“ (Gn 3,19), navázali v dobách rodící se křesťanské Evropy benediktinští mniši heslem Ora et labora („Modli se a pracuj“), které svým způsobem „zrovnoprávnilo“ manuální práci a práci duševní. V moderní době se pak otázkám lidské práce věnovaly především tyto papežské encykliky: (1891) Lva XIII. a (1981) Jana Pavla II. Zatímco první odmítá nelidské zacházení s dělníky a jejich vykořisťování, druhá zdůrazňuje, že práce, kterou konáme jako věřící, nemá sloužit jen k pozemskému dobru, nýbrž i k růstu Božího království. S obsahem encykliky Jana Pavla II. nás ve svém článku seznamuje P. Michael Martinek SDB.
Jaké jsou nejdůležitější motivy, proč pracujeme? Zajímá nás na prvním místě výše mzdy za odvedenou práci? Motivy týkající se „zabezpečení sebe a svých nejbližších“ se několikrát objevují také u respondentů ankety na této dvoustraně a byla by samozřejmě hloupost jakkoliv je podceňovat (ovšem před pár lety filmový dokument Hranice práce upozornil na vážný problém „pracujících chudých“). Není však pro nás důležitější vědomí, že práce dává našemu životu smysl, že se jejím prostřednictvím můžeme seberealizovat a že je důležitou součástí naší identity? Průzkumy posledních let ukazují, že mezi lidmi se toto vědomí dostává ke slovu stále zřetelněji. Například i vyšší kulturou vztahů nejen uvnitř firem, ale i směrem ven (tzn. vůči klientům, partnerům a spolupracovníkům). Lidé jsou dnes rovněž více motivováni tím, že je jim umožněn větší prostor svobody a spoluodpovědnosti. K jejich větší spokojenosti rozhodně přispívá, mají-li možnost projevit vlastní kreativitu při řešení svěřených úkolů. Trendem posledních let je také tzv. (práce na míru) neboli přizpůsobení pracovní náplně vlastním potřebám a přáním.
Co říkají průzkumy
Pokud jde o spokojenost lidí s jejich prací obecně, pak z loňského šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) vyplývá, že nad šedesát procent pracujících je u nás spokojeno se svým zaměstnáním (vyšší spokojenost je u vedoucích pracovníků a podnikatelů). Vztahy na pracovišti hodnotí více než tři čtvrtiny zaměstnaných lidí kladně, s finančním ohodnocením jsou spokojeny téměř dvě pětiny ekonomicky aktivních osob. Šestnáct procent pracujících uvažuje o změně zaměstnání a zhruba desetina se obává jeho ztráty.
Ať už ale budou příští trendy v souvislosti s přístupem k práci jakékoliv (hovoří se o tom, že situaci výrazně ovlivní např. rozvoj nových technologií a umělé inteligence), stále bude – doufejme – platit, že „práce je dobro člověka, dobro jeho lidství – neboť prací člověk nejen přetváří přírodu a přizpůsobuje ji svým potřebám, ale také uskutečňuje sebe jako člověka, a jistým způsobem se tak dokonce stává víc člověkem“ (Laborem exercens 9).