Vydání: 2006/25 Křesťané a sekulární média, 20.6.2006

Příloha: Perspektivy

Mladý muž Libor Halík se stal knězem pravoslavné církve. Vešel ve známost tím, jak se zasazoval o osud nenarozených dětí. Vytrvale demonstroval před brněnskou porodnicí proti potratům. Vyvolával smíšenou odezvu. U většiny kolemjdoucích spíše odmítavou, v lepším případě rozpačitou. Obtěžoval. Cíl jeho úsilí však za to stál. Ne každý by byl k takovému angažmá ochoten. Je to samorost, zvolené pravoslaví umožňuje přilepit mu diagnózu „jurodivosti“. Těžko souhlasit se všemi jím zvolenými postupy (např. se způsoby protestu proti registrovanému partnerství). Pavlovské vhod i nevhod, na něž často zapomínáme, neznamená vždy hlava nehlava. Dejme mu prostě slovo. Každý pracovní den zpíváte žalmy před porodnicí. Jak dlouho už to děláte? Třináctého června 2006 to byly tři roky.

Jak jste to vydržel takovou dobu?
I Pán Ježíš vydržel tři roky, tak to člověk musí vydržet.

A jak dlouho ještě bude potřeba vydržet?
Doufám, že vydržím, dokud tam nepřestanou dělat potraty. Pokud to bude trvat do důchodu, tak až do důchodu, pokud to skončí dříve, tak dříve. Jestliže budu bydlet v Brně, můžu tam dál chodit.

Proč jste se do toho vlastně pustil?
Nejprve jsem psal disertační práci na téma „nepřátelé rodiny“, která se týkala vymírání celého kdysi křesťanského světa pro nedostatek dětí. Potom jsem se seznámil s jedním americkým katolickým knězem, mons. Reillym, který se modlí před potratovými klinikami v New Yorku. To nejsou porodnice jako u nás, ale „potratnice“ specializované jen na provádění potratů. Otec Reilly dosáhl toho, že zhruba polovina z těch, před kterými stával, byla zavřena. Začal tak, že si stoupl před největší potratovou kliniku v New Yorku. Já stojím před nemocnicí na Obilním trhu, což je po pražském Apolináři asi druhá nejvýznamnější nemocnice v České republice pokud jde o umělé oplodnění a pokusy na embryích. Myslím si, že je dobré tam stát – nejen kvůli klasickým interrupcím, které se dělají i v menších ambulancích, ale i kvůli těmto novým potratům, souvisejícím s umělým oplodněním a pokusy na embryích. Dochází při nich k mnohonásobným potratům, proto je jich zřejmě daleko více.

Mátenějaký osobní důvod, proč jste proti potratům?
Moje maminka byla kdysi na potratu a já jsem se to dozvěděl. Jednou jsem byl ve Vídni na školení pořádaném organizací Dietmara Fischera a mons. Reillyho a tam jsem v modlitbě prožil setkání s tím svým sourozencem. Bylo mi ho líto a pochopil jsem, že bych měl bojovat za něj. Neviděl jsem a neslyšel nic, asi to nebylo moc zázračné. Ale slzel jsem a dostal jsem odvahu poprvé si stoupnout v kněžském oděvu (klerice, jak se říká latinsky) před dveře kliniky na Fleischmarktstrasse ve Vídni a modlit se tam, i když jsem neuměl německy. Bylo to trochu obtížné, ale povzbudil mě ten zabitý brácha.

Dvě hodiny denně, deset hodin týdně, pět set ročně... to je obrovská časová investice.
Mons. Reilly stává před klinikami šest hodin denně, ale on je již v důchodu. Já jsem začal někdy i na pěti hodinách, potom jsem to zkrátil i kvůli spolupracovníkům na dvě hodiny. A letos v těch nejhorších mrazech to byla někdy jenom hodina. Asi jednou měsíčně se mi tam kvůli nějakému zařizování nepodaří dostat vůbec.

Býváte tam sám?
Od začátku letošního roku většinou ano.

Vaši spolupracovníci mají menší výdrž?
Jeden moravský kněz, který nyní slouží v Čechách, mi řekl, že na Moravě jsou lidé ve zbožných věcech horliví, rádi podpoří dobrou aktivitu, ale nemají výdrž. Všiml si, že v Čechách je křesťanů málo, ale že vydrží déle. Já jsem se narodil v Čechách, vyrostl jsem v Horních Počernicích, a na Moravě jsem od roku 1989. Před lety, když jsem uvěřil, jsem ještě nebyl členem pravoslavné církve a chodil jsem do církve bratrské. Jednou tam jeden bratr starší při kázání četl z Bible, spletl se a přečetl jiný verš, než měl přečíst, bylo to: „Není prorok beze cti, nežli v domě svém a vlasti své.“ Pak se omlouval, že si spletl verš, a přečetl ten správný, ale mne to udeřilo a nedalo mi to pokoje. A je pravda, že jsem pak už dlouho v Čechách nepobyl.

Lidé, kteří vám pomáhají, byť v poslední době méně často, jsou jen pravoslavní?
Jsou to lidé všech vyznání. Nejpočetnější církev u nás je katolická, proto převažují katolíci. Pak to jsou pravoslavní a nechybí ani protestanti. Asi jednou za čtvrt roku se staví jeden ateista a třeba podrží kříž. Obdivuje, že tam protestuji. Dvakrát či třikrát mi přišli poděkovat nějací drobní živnostníci, kteří říkali, že sice nejsou věřící, ale že obdivují, že vydržím bojovat se všemi těmi úřady, což je povzbuzuje v jejich boji s byrokracií.

Nepřipadá vám, že je váš způsob protestu neúčinný?
Když jsem odtud odcházel asi před dvěma dny, potkal jsem jednoho známého pána, který se ptal: „Dnes jste tam byl nějak krátce. Už to vzdáváte?“ Bylo vidět, že je z toho smutný. Takže to význam má, přinejmenším symbolický. Pro mnoho lidí, kteří se třeba bojí se mnou mluvit, ale jsou rádi, že tam jsem. Nevyvoláváte negativní reakce? Několikrát vás obtěžovali anarchisté, měli třeba transparent „Není žádný Bůh, není ani nenarozený život“.
Anarchisté nás obtěžovali celkem třikrát. V roce 2003 na prvním a druhém Pochodu pro život a znovu se objevili asi před měsícem na dalším pochodu. Ale tentokrát to byli jiní, měli masky čertů. Spojovali potraty a homosexualitu, volali, že Ježíš byl homosexuál a podobně.

Nyní jste v klerice. Chodíte v ní pořád?
Obvykle v ní nechodím, ale napadlo mě to v ní před nemocnicí zkusit. Potom jsem chtěl kleriku odložit, avšak pro jistotu jsem se modlil, aby mi Pán Bůh dal nějaké znamení. A když jsem se vracel od nemocnice, přišel ke mně nějaký chlapec. Viděl, že jsem kněz, a prosil mne, abych se za něj modlil, že je narkoman a že jedině Bůh mu může pomoci. Tak jsem pochopil, že je dobré chodit v klerice kvůli lidem, kteří potřebují modlitbu. Když je člověk kněz, ale nikdo to na něm nepozná, nemůže jim pomoci. Stalo se mi to častěji, jednou mi takto na ulici jeden člověk řekl, že chce spáchat sebevraždu, a mohl jsem mu ji rozmluvit. Potkal jsem ho pak ještě vícekrát, objevil se i na Obilním trhu. Proto před nemocnici chodím v kněžském oděvu stále, už od prvního dne. Záměrně si jej beru také na úřady. Ale když jsem s rodinou, nechodím v něm, protože by mě lidé považovali za odpadlého katolického kněze, který se posmívá své vlastní církvi. Já jsem ale pravoslavný. Třeba v Řecku jsou na to lidé zvyklí, tam většina pravoslavných kněží rodinu má.

Vaše manželka vás podporuje?
Manželka mě podporuje tím, že mě toleruje. Jsem citlivý člověk, nejméně celý první rok jsem z Obilného trhu přicházel tak vyčerpaný, že jsem vsedě usínal. Manželka to viděla a byla z toho zoufalá. Pán Bůh ji ale přesvědčil, že dělám dobrou věc. Jeden večer měla vizi nějakého vyčerpaného, strhaného muže, kterého viděla zezadu. Nejprve viděla, jak ten člověk sbírá balvany a odnáší je z pole. Pak viděla druhý obraz, jak ten člověk to pole oře. A potom třetí obraz, jak to pole žne. A byl to lán, který neměl konce, a ten člověk měl ohromnou radost. Pochopila to tak, že jednou nastane žeň a že má smysl ji připravovat, protože si to Bůh přeje. Když máme pochybnosti, připomínáme si toto vidění.

Kolik máte dětí?
Šest, čtyři kluky a dvě holky.

To už je docela žeň. A jste populární, každou chvíli vás natáčí nějaká televize....
Zase tak časté to není. Média dnes mají strategii mlčet. A pokud natáčejí, natáčejí často s úmyslem pomlouvat. Snad na prstech jedné ruky se dá spočítat, kdy to nebylo utrhačné. Jednou jsem byl na natáčení zábavného pořadu v jednom divadle a nejprve jsem z toho neměl dobrý pocit, ale po sestříhání v televizi to vyznělo vcelku pozitivně. Stejně tak rozhovory pro jeden deník a jeden časopis vyzněly docela dobře.

Takže se necítíte jako celebrita?
Já jsem stydlivý člověk a musím se překonávat. Vždycky se modlím a prosím Boha o poznání, zda mám pozvání přijmout, nebo odmítnout. Přátelé mi třeba radí, abych odmítl, ale já v modlitbě pochopím, že to odmítnout nemám. Odepřel jsem snad jen jednou, televizi Nova, také na základě vnuknutí. Snažím se v těchto záležitostech řídit modlitbou, protože úmysl těch reportérů je bohužel obvykle zlý. V médiích je mnoho lidí propagujících potraty, eutanazii a homosexualitu. A já si říkám, že nemůžu být lepší než Kristus – když špinili Krista, proč by nešpinili mne.

Máte podporu ve své církvi?
Mám podporu svého biskupa.

Váš jmenovec Tomáš Halík vás jednou nazval jurodivým, co na to říkáte?
Pro mne to byla čest! Jurodiví byli totiž pravoslavní svatí, třeba Vasil Blažený. Jurodivý je čestný titul, opravdu mě to povzbudilo. Jeden kněz, který to četl, mi to přišel říci a začal mě díky tomu víc podporovat.

Takže to je jako říci „svatý Libor Halík“. Co byste chtěl vzkázat čtenářům Perspektiv?
Pán Ježíš říkal, že máme být odvážní, v Apokalypse zjevil apoštolu Janovi, že zbabělci nevejdou do Božího království. A to je vážná věc. Jindy řekl, že kdo by ho zapřel před lidmi, toho zapře před svým Otcem v nebesích. Pokud jako apoštol Petr jednou zapřeme Krista a pak toho celý život litujeme a už ho nezapíráme, je to výborné. Pokud ho ale zapíráme pořád, je to špatně. Kéž by každý z nás byl jako apoštol Petr a dokázal být třeba i mučedníkem. V současné době fyzické mučednictví nehrozí, alespoň zatím, hrozí jen mučednictví pomluvy. A to je stejné jako vždycky. Když se nám někdo posmívá, o nic nejde, posmívají se přece kdekomu. Vždyť se posmívali i Klausovi, který je dnes prezidentem.

Rozhovor připravil David Petrla