Poutníci po hvězdách a galeriích
Vydání: 2020/38 Lesná se raduje z nového chrámu, 15.9.2020, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 38
„Na co se to vlastně dívám?“ vzhlédne dítě ke svému rodiči ve výstavní síni. Ten zaváhá – některé umělecké výtvory není snadné rozpoznat, natož pojmenovat. Ale i pokrčení rameny stojí za to. Umění totiž učí rovněž trpělivosti, otevřenosti a snaze nehledat jedinou správnou odpověď.
Také na příkladech sakrálních staveb můžeme dětem ukázat nové umělecké pojetí. Na snímku španělský chrám Sagrada Família od Antonia Gaudího. Snímek Wikipedie
Ona dětská otázka by ale mohla znít i jinak: „Co to posloucháme?“ v případě koncertu nebo: „O čem to je?“ při návštěvě divadla či kina. Odpovědi se od sebe budou lišit – podle toho, jak jsme daným dílem zasaženi, jak je dovedeme pojmenovat, ale také jak jsme vzdělaní a ochotní přijmout odlišnost druhých. Jinak k umění přistupuje ten, kdo je stále poutníkem, a jinak ten, kdo nemá rád rozcestí.
Jsme-li však v roli rodiče, jehož ruku stále svírá ratolest a čeká na odpověď, máme šanci na jedinečnou pouť. A třeba si i vzpomenout na kresbu klobouku neboli hroznýše trávícího slona, kterou právě pro děti kdysi nakreslil Malý princ. Tu knihu Saint-Exupéryho četl v dětství kdekdo, mnozí na ni ovšem brzy zapomněli. Tento jedinečný spisovatel ale dovedl srozumitelně oslovit děti a vyzvat je ke zvídavosti, odvaze a k neznámým cestám po galaxiích. A právě o to v umění jde.
„Pochopit umění je ale dlouhá cesta. Důležité je pustit si ho do svého života, začít vnímat jeho přítomnost a fakt, že nám může něco říci. A nemusí promluvit hned. Konkrétní dílo nás může oslovovat průběžně, i třeba až rok poté, co je poznáme,“ říká Marie Opatrná, teoretička křesťanského umění. Zdůrazňuje, že abychom pochopili umělecké dílo v celé jeho podstatě, musíme znát i souvislosti: autora, objednatele, důvod vzniku. A i tyto informace do sebe nemusíme nasát hned, stačí postupně, v průběhu našeho života s uměním.
Boj je důležitý
Malému princi bylo také často neveselo, když objevoval nové planetky, můžeme se utěšovat, když budeme potomky nutit do něčeho nového v jejich poznání. Jenže právě vzdělanost, kulturní rozhled či chuť dovídat se nové věci nám umožňuje jít v umění dál, pochopit niterné vyjádření druhých v kontextu doby a kultury. Vnímat, k čemu se vlastně vyjadřují. Často se pak dopracujeme k poznání, že i ten, jehož jsme zprvu nechápali, s něčím v životě zápasil a něco chtěl sdělit. Lépe pak oddělíme zrno od plev, dílo od kýče, kresbu od škrábanic, tanec od hopsačky.
A nejen to – vedeme-li děti k umění, podporujeme je v učení jako takovém, ve výchově k důležitým životním hodnotám. „Moji rodiče milovali hudbu a literaturu. Četlo se u nás všechno – od novin přes beletrii až po atlasy. U jídla jsme si skoro vždy četli a největší problém pro nás bylo naskládat vše potřebné na stůl. Láska k literatuře mi zůstala dodnes,“ říká dominikánka Pavlína Marie Kašparová, která se věnuje studiu jak teologie, tak výtvarného umění. Neméně ráda vzpomíná na přítomnost hudby v rodině – tatínek byl amatérský zpěvák a sestra Marie nějakou dobu šla v jeho stopách. „Od svých 17 let jsem trávila večery za mikrofonem místo tancování na parketu a bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. Hudba pro mě byla důležitá skoro jako dýchání. Dnes se o prvenství dělí s tichem,“ vzpomíná dominikánka.
Jedinečnost českých „zušek“
Hudební vzdělávání dále usnadňuje výuku cizích jazyků, zvyšuje intelekt, dramatické umění zase zlepšuje verbální dovednosti, výuka tance vede k lepšímu prostorovému vnímání. „Prostřednictvím umění můžeme posílit i rozvoj vlastní spirituality a etických hodnot,“ upozorňuje Irena Houkalová, hudebnice, pedagožka a manažerka projektu ZUŠ Open. Právě systém základních uměleckých škol (dříve „lidušek“, dnes „zušek“) je v celosvětovém srovnání jedinečný. V Česku je bezmála pět set těchto škol, kde studuje více než čtvrt milionu žáků v hudebním, výtvarném, tanečním či literárně-dramatickém oboru; novinkou posledních let je oddělení nových médií. „Zušky si primárně nekladou za cíl vychovat profesionální umělce, ačkoliv mezi jejich absolventy je většina současných profesionálů, nýbrž vychovat významnou část společnosti, pro niž je kvalitní umění vášní a hodnotou, kam je potřeba investovat,“ poznamenává hudebnice Houkalová.
Pomalost, ticho a práce
Začít se ovšem může i maličkostmi – umění je všude kolem nás. „Nemusíme hned vyrazit do Louvru na Monu Lisu. Stačí na ulici zvednout hlavu a podívat se, jak jsou například ozdobeny činžovní domy. Nebo který námět je na obraze v práci či u rodičů doma, který často míjíme, ale nikdy si jej neprohlédneme,“ doporučuje teoretička křesťanského umění Marie Opatrná. Podle ní je také kostel ideální pro hledání příběhů, které nejen slyšíme v biblických čteních, ale můžeme je i vidět znázorněné.
A nakonec nás i naše děti může umění naučit pomalému plynutí času, kdy všechno není hned, naopak to vzniká pomalu, postupně, díky usilovné práci. A protože žijeme v době mobilů a tabletů, přehlceni vjemy, ruchy a obrazy, liška z Malého prince by ještě dodala: „Co je důležité, je očím neviditelné.“
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
Sdílet článek na:
