Pouť za obnovu křesťanských kořenů Evropy
Vydání: 2007/9 Vyplatí se život "na psí knížku"?, 27.2.2007
V posledních letech se více než dříve píše a hovoří o poutích. Rád bych věděl, co zajímavého se v této oblasti duchovního života připravuje v současném roce?Rádi i letos s pomocí Boží zopakujeme osvědčenou srpnovou hvězdicovou pouť na Velehrad a také několik tuzemských poutí menších. Informace najdou zájemci na internetu mezi aktualitami ČBK, jednotlivých biskupství nebo přímo na našich velkomeziříčských farních stránkách. Korunou letošního poutního roku však mají být německé Cáchy.
Číslice sedm je výrazem plnosti
Na jih od Alp jsou tři starodávná poutní místa, a to Svatá země, Řím a Santiago de Compostela. K nim se důstojně řadí tři novější, ale také již všeobecně známá: Lurdy, Fatima a La Saletta. Na sever od Alp jsou nejstarším a nejdůležitějším poutním pokladem Cáchy. Je to jedno z mála německých měst (kromě těch v těsném sousedství s Čechami nebo Moravou), pro které se užívá naše české pojmenování. Jak asi víte, německy to je Aachen a město najdeme na hranicích Německa, Belgie a Holandska, asi 800 km od Prahy. Je to vlastně sedmé poutní místo v pořadí důležitosti. Kostel Panny Marie (dnes světová památka UNESCO) dal postavit Karel Veliký. Dokončili jej v roce 800. Už tenkrát císař vybavil Cáchy sedmi relikviemi z látky. Podle tradice to jsou: košile Panny Marie, plenky Pána Ježíše, plátno, v němž byla hlava Jana Křtitele, bederní rouška Pána Ježíše, jeho hrobové plátno a potní rouška. Do města pak začalo putovat velké množství poutníků.
Pod ochranou sv. vojtěcha a václava
První pravidelná pouť od nás se konala v roce 1349. Zúčastnil se jí Karel IV. a byl během ní (podruhé) korunován na římského krále. Tenkrát rozhodl, že do Cách se bude chodit pravidelně, vždy jednou za 7 let. A lidé z českých zemí tento cyklus dodržovali, dokud to jiný císař – Josef II. – nezakázal. Takže tam naši byli společně naposledy před rokem 231. Lidé z jiných míst Evropy však do Cách chodí každý sedmý rok dodnes, naposledy to bylo v roce 2000. To už do města po dlouhé přestávce přišli i Maďaři, kteří mají svou tzv. Uherskou cestu. Po cestě naší, kterou tak dlouho nikdo nevyužil, tedy znovu vyjdeme právě letos. Je lemována kostely a kaplemi, které nám i v dáli budou připomínat českou zemi a její světce, zvláště sv. Vojtěcha, jemuž v Německu postavili první kostel v dějinách, a sv. Václava, jenž měl oltář přímo v cášském dómu. Sv. Vojtěch byl zvolen biskupem na Levém Hradci u Prahy. Odtamtud také, dá-li Pán Bůh, vyjedou poutníci autobusem 30. května večer, aby byli v Cáchách právě když začne letošní slavná pouť. Bude trvat od 1. do 10. června, ale oni se vrátí domů už za tři dny. Každá pouť je od slova putovat, a proto se tam alespoň pár lidí od nás chystá i pěšky. Chtějí vyjít 1. května od hrobu sv. Václava v pražské katedrále. A počítá se s tím, co už se mnohokrát jinde osvědčilo. Že totiž poutníci autobusoví zastaví kousek před Cáchami a spolu s pěšími půjdou alespoň pár posledních kilometrů společně.
S poselstvím usmíření
Ale to už plánujeme, co bude v cíli. Zatím, sedm let od návratu z mileniového Říma, v sedmém roce nového tisíciletí, se zdá, že teď je pravý čas zase vyjít se závažným poselstvím: Na poděkování za svobodu a za to, že už padly hranice mezi evropskými zeměmi. Na usmíření za všechny války a křivdy, ke kterým došlo dávno i nedávno na obou stranách. Putovat i s prosbou za obnovu křesťanských kořenů Evropy, protože nechceme, aby uschla.
Dneska se hodně mluví o prolínání kultur a kvůli tomu se někdy létá až na druhou stranu zeměkoule. Když člověk jde pěšky, nedostane se tak daleko, ale přilne víc k zemi pod svýma nohama, daleko víc pozná běžný život. Může se zastavit, prohlédnout, zeptat. A myslím, že všichni Evropané potřebují toto prolínání právě proto, že je tak dlouho a surově oddělovaly ostnaté dráty.
P. Jan Peňáz,
děkan ve Velkém Meziříčí
Sdílet článek na:
