Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008, Autor: Markéta Lakosilová
„Klasický“ poutník má průvodní list od kněze či biskupa své diecéze a poutnickou hůl. Josefa Slezáka, který šel před necelým rokem do San Giovanni Rotonda, byste poznali podle zelenošedého expedičního batohu s obrázkem sv. Pia a bílých asicsek velikosti 53. Má je na sobě i dnes, kdy se s ním setkáváme na zlínském Provodově – na místě, odkud se na svou pouť vy- dal...
Deštivé počasí tenkrát Josefa Slezáka neodradilo a v odpoledních hodinách – po požehnání od zlínského faráře Ivana Fišara a rozloučení s rodinou a přáteli – vyrazil směrem k italskému S. G. Rotondu. Proč zrovna tam?
„Kvůli P. Piovi, který zde působil. Jeho osobnost mi imponuje tím, jak oslovoval lidi. Oni se jeho prostřednictvím opravdu setkávali s živým Kristem,“ vysvětluje poutník a demonstruje to na následujícím příběhu. Kdysi prý přišel do S. G. Rotonda turista z Izraele a v rámci prohlídky kulturních památek chtěl vidět i P. Pia – jako by se chtěl podívat na nějakého známého zpěváka. Setkání se stigmatizovaným kapucínem ale změnilo jeho život. Když Padre Pio řekl: „Jsem ti zcela k dispozici,“ Žid padl na kolena: „Dokud mě, otče, nepokřtíte, neodejdu odsud.“ Podobnou proměňující moc chtěl v S. G. Rotondu prožít i J. Slezák. A rozhodl se tam jít pěšky.
KDYŽ JE VŠECHNO JINAKJosef Slezák měl pocit, že sedí na kolotoči, který se stále točí dokola, zatímco on potřebuje vysednout. K myšlence pěší pouti jej inspirovalo setkání s P. Františkem Líznou – poutníkem do Santiaga de Compostely, s nímž se seznámil na ignaciánských cvičeních. Ten šel celou cestu pěšky, po vyznačené trase pro poutníky, a přespával v poutnických domech. Josef Slezák chtěl rovněž putovat celou cestu pěšky, ale do poslední chvíle nevěděl, kde bude spát. „Nechával jsem to na Bohu, protože na trase žádné poutní domy nejsou.“ V italské Anconě přespal u kněze, jenž mu při loučení dal seznam adres salesiánských domů po cestě do S. G. Rotonda. Když poutník přišel po třiceti kilometrech denního pochodu do místa, kde na něj měl čekat nocleh, nikoho na uvedené adrese nenašel. Bezradně bloumal okolo baziliky. „V tom okamžiku jsem si musel přiznat, že jsem v koncích. Vyslal jsem k nebi střelnou modlitbu, kterou jsem pak opakoval celou cestu: ,Pane Ježíši, chci být zcela ve tvých rukách. Dávám ti souhlas k jakémukoliv způsobu dopravy na jakékoliv místo, kde mám spát‘,“ popisuje jeden z nejintenzivnějších zážitků své cesty J. Slezák. Vtom si všiml okna, za kterým se i pozdě v noci ještě svítilo. Josef se osmělil a zazvonil. Otevřel mu kněz – františkán, který zde shodou okolností také přespával jako poutník – a hned mu domluvil u majitele domu nocleh.
POTŘEBUJEME DOSTÁVAT KAPKY, ABYCHOM POCHOPILIKdyž Josef Slezák na svou pouť vycházel, byl pro něj nejdůležitější cíl: „My křesťané máme někdy takový pohanský způsob uvažování – řekneme si, že po cestě něco vytrpíme, a Padre Pio, mocný přímluvce, se pak za nás u Boha přimluví.“ Když však přišel do cíle své cesty, zjistil, že je to jinak: „Bůh nepotřebuje žádné naše oběti. To my potřebujeme dostávat kapky, abychom něco pochopili. Ale nepochopíme to rozumem, nýbrž srdcem. Pouť nás proměňuje.“
A jak vnímá J. Slezák své putování s odstupem času? „Pouť je jako čistička: musel jsem snášet žízeň, horko, únavu a někdy i bolest – a neměl jsem už sílu na to, abych se přetvařoval před Bohem nebo před sebou. Člověk pak snadno odhazuje všechno smetí, které se zdálo dřív tak důležité. Uvědomil jsem si například, že čtyři trička byla zbytečným bohatstvím, jež mě dva měsíce tížilo. Prožil jsem chvíle, kdy mi byl Bůh natolik blízko jako nikdy.“
Sv. Pio z Pietrelciny, františkán, zvaný také Padre Pio (1887–1968), působil od r. 1918 až do své smrti v San Giovanni Rotondu. Poté, co se nabídl jako smírná oběť za zločiny spáchané během první světové války, se u něj objevila stigmata. Jeho kanonizace se konala v Římě roku 2002.
(red)