Už nějakou dobu duchovně doprovázíte poutníky do Svaté země, kde s nimi mimo jiné absolvujete putování pouští. Jak se tento nápad zrodil?

 

Za to vděčím Petru Křížkovi, který vlastní cestovní kancelář. Ten mě nejprve před několika lety na doporučení faráře pražské akademické farnosti Mons. Tomáše Halíka pozval na novozákonní cestu. Při ní poutníci navštěvují místa spojená s událostmi Ježíšova života. Nejde však o klasickou pouť nebo turistický zájezd, nýbrž o duchovní cestu, při níž se velký prostor věnuje osobní modlitbě a meditaci. Proto jsem vždy, když jsem byl požádán, rád a bez váhání pozvání přijal. Nejvíc mě však zaujala právě pěší pouť do Jeruzaléma pouští. O teologicko-biblický doprovod se starala Pavla Edita Herciková a mnozí účastníci mi potvrdili, že pro ně byla tahle cesta duchovně nesmírně obohacující.

 

Co se člověk může během takové výpravy dozvědět především sám o sobě?

 

Poušť obyčejně prověří vaši prozíravost, houževnatost a vytrvalost. Člověku pomáhá, aby si nejen ověřil své přednosti, ale i sáhnul na hranice svých možností.

 

Souhlasil byste s výrokem jednoho vašeho kolegy, působícího velkou část svého kněžského života v Alžírsku, že „Hospodin má tvář pouště“?

 

Ano, i když je třeba mu správně rozumět. Jedná se o určitou metaforu, protože jak víme z Bible, Boží tvář nemůže žádný smrtelník spatřit. Poušť nás však očišťuje od falešných obrazů Boha. Pomáhá nám odložit celou řadu představ či kulturních nánosů, které by nás mohly rozptylovat. Jen tak můžeme vnímat holou přítomnost Pána našich životů. V poušti jsme vzdáleni od všeho, co nás svádí k modlářství, a můžeme být tedy Bohu blíž.

 

Existuje podle vás něco jako „spiritualita pouště“? Lze ji žít i jinde než přímo na poušti?

 

O „spiritualitě pouště“ píše například italský teolog Stefano de Fiores. Toto pojetí částečně vychází z biblické teologie. Poušť je nehostinným místem, kde je člověk vystaven extrémním podmínkám. V Bibli není nikdy cílem, nicméně cesta do zaslíbené země se jí nemůže vyhnout. Poskytuje nám ústraní, když potřebujeme být sami s Bohem, abychom načerpali duchovní síly pro úkoly, které nás čekají. Z tohoto důvodu odchází do pouště i Jan Křtitel. Také Ježíš je po křtu v Jordánu vyveden Duchem na poušť, kde se připravuje na své veřejné působení. A protože poušť je v biblickém pojetí sídlem démonů, je to také místo naší zkoušky. Proto na začátku křesťanství, zejména v době, kdy už učedníkům Ježíše Krista nehrozilo nebezpečí pronásledování a krvavého mučednictví, odchází někteří věřící do pouště, aby tam mohli radikálně svědčit svým životem o Kristu a zvítězit v duchovním boji proti nepříteli naší duše. Poušť je ovšem metaforou samoty v ústraní, což můžeme najít i jinde, například v exercičním domě.

 

Když jste se setkal s pouští poprvé, odpovídala realita, na niž jste tam narazil, vašim původním představám? Co vás tam nejvíc překvapilo?

 

Velkým překvapením pro mě byla rozmanitost různých pouští. Podle složení písku může být poušť krvavě rudá, sytě žlutá nebo i úplně bílá. Rovněž jsem netušil, že dlouhodobý déšť může vyprahlou poušť tak proměnit. V písku, zejména v úžinách, jsou semena a kořínky, z nichž během několika dní začnou klíčit zelené rostliny, a někdy dokonce stihnou do dalšího sucha krásně rozvést. Charakter pouště se najednou zcela změní. Teprve když je člověk svědkem takové proměny, dojde mu, jak důležitá je pro tuto zemi vláha.

 

Zakladatel Malých bratří Ježíšových René Voillaume, který sám mnoho let prožil na Sahaře, kdesi napsal, že zkušenost pouště nás „očišťuje od všeho, co v nás není z Boha“.

 

Když je člověk na poušti dostatečně dlouho, setká se hlouběji s vlastním nitrem. Já jsem tam byl vždy jen pár dní, těžko můžu mluvit o stejné zkušenosti, jako měli René Voillaume nebo před ním Charles de Foucauld. Nicméně i po několika dnech jsem sám u sebe pocítil jakýsi „proces detoxikace“…

 

Ovlivnila bezprostřední zkušenost pouště váš dosavadní pohled na některé klíčové biblické příběhy?

 

Někdy má člověk při návštěvě Izraele dojem, jako by k softwaru konečně našel ten správný hardware. Napadají mne dva příklady. Už jsem se zmínil o tom, co s pouští udělá voda. Proto dnes s mnohem větším porozuměním čtu biblické úryvky a obrazy, kde je Hospodin nebo jeho Duch jakousi vláhou pro žíznivou a rozpraskanou zemi. Voda je pro Izrael velmi drahocenným darem a to vede její obyvatele k vděčnosti za každý déšť. U nás má mnoho lidí spíše zlost, když jim náhlý liják pokazí dovolenou.

 

Také jsem si v poušti uvědomil, co znamená stavět dům na písku. V místech, kde není skalnaté podloží, nelze postavit nic, co by odolalo větru a dešti. Některé kopce přitom vypadají pevné, ale je to pouhé zdání. Proto v tomto kraji lidé vyhledávají místa, kde by mohli svůj dům vystavět na skále.

 

Jak je to s modlitbou na poušti? Modlíte se po těchto zkušenostech jinak?

 

Poušť poskytuje člověku klid a příležitost ke ztišení. Ve městě na naše smysly neustále útočí nové podněty, informace, obrazy. Vše je tak lehce dostupné, že můžeme snadno podlehnout celé řadě závislostí. Proto je modlitba v poušti snazší. Učí nás vnitřní svobodě, je školou nelpění. Přestaneme se klanět všemu, co přináší našemu životu pohodlí. A díky tomu můžeme v tichu vlastního srdce najít

Boha.

 

Komu byste, kromě lidí se zdravotními problémy, podobnou výpravu nedoporučoval?

 

Asi jen těm, kdo v zátěžových situacích propadají panice.