Potřebujeme silné příběhy
Vydání: 2019/46 Pouť završí setkání s papežem, 12.11.2019, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 46
Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.
Z důvěry a bezpečí rodiny vyrůstá i výchova k dobrému občanství. Ilustrační snímek Dominik Novák/Člověk a Víra
Tento rozhovor by měl být o „dobrém občanovi“. Jenže kdo to vlastně je?
Dobrou odpověď nám nabízí modlitba „Otčenáš“. Učí nazývat Boha otcem, což znamená, že lidé kolem nás jsou bratři a sestry. Ne konkurenti, kteří by nás ohrožovali, se kterými bychom soupeřili… Také víme, že se nemůžeme spasit sami, jsme povoláni společně jako lid. Navzájem se potřebujeme.
Takže myslím, že být dobrým občanem znamená především vnímat své povolání ke svatosti v kontextu druhých lidí. A snažit se rozvíjet svou víru tak, aby byla opravdu solí země.
Jak takového dobrého občana vychovat? První učitelé jsou většinou rodiče…
Krásným obrazem je křestní svíce, kterou při křtu děťátka drží jeho kmotr nebo rodiče – a přejí tomu novému člověku, aby na všechny jeho cesty a životní křižovatky dopadalo Ježíšovo světlo. To nejprve drží někdo z jeho nejbližších, ten, kdo ho také učí dál žít. Jak to maličké dítě roste, postupně dokáže svíci uchopit samo, umí i ve svém srdci hledat inspiraci, schopnost rozhodovat o důležitých věcech ve svém životě s ohledem na jiné a nakonec – snad i ono samo dokáže být „světlem“ pro ostatní.
Mluvíte o vlivu rodiny, jak může ale pomoci škola?
Roli školy a studia krásně charakterizuje napětí mezi dvěma slovy – „vyprávění“ a „informování“. Pokud informuji, druhým jen předávám informace, ke kterým se nijak blíž nevztahuji, pouze jsem je přijal a předávám dál. Ale když někomu něco vyprávím, nechám druhého nahlédnout do svého srdce, do svého života. Není to moment zprostředkovaný jen rozumem, přidávám k tomu city, emoce…
Pokud by škola mohla být místem, kde se nedozvídám jen informace, ale také tam mohu potkávat osobnosti se skvělými příběhy, myslím, že škola může i vychovávat.
Vy sám jste učil studenty etickému chování. Jak se vám dařilo?
Řekl bych, že nejvíc moji práci charakterizuje, že v ní často nemám žádné výsledky. Výchovu druhých lidí nikdo nemá ve svých rukou, nedá se vepsat do tabulky, vykázat splnění určitých norem. Výchova je spíš vývoj, kde vychovatel bývá na začátku nebo v průběhu velikého procesu, jak řekl papež František: Čas je důležitější než prostor. To znamená, že se snažím mít odvahu spouštět v mladých lidech proces zrání, hledání… Často to znamená, že výsledky budou patrné za dlouho. Ale tomu nás učí Písmo – ve Skutcích apoštolů apoštol Pavel zdůrazňuje, že plody naší práce sklidí jiný. Tak budu velmi rád, když ti lidé, které jsem mohl nějakou dobu doprovázet, ponesou jednou plody. A někoho tím obohatí. Jenže kdy to bude? Třeba až po mé smrti.
(per)
Sdílet článek na:
