Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti
Vydání: 2017/46 Notre-Dame uctila padlé, 14.11.2017, Autor: Jakub Hučín
Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí vítá socha Svobody, ale že by bylo potřeba ji na západním pobřeží doplnit sochou Odpovědnosti.
Na východním pobřeží Spojených států příchozí vítá socha Svobody. Snímek Shutterstock
Běžně chápeme svobodu jako volnost, možnost uskutečnit to, co chceme. Dokážeme ale neomezené vnější podmínky skutečně svobodně využít? Kdybychom to měli ilustrovat na příkladu člověka, který je závislý na alkoholu, řekli bychom, že má svobodu, může si zajít do hospody, opít se dle libosti. A je pravda, že ve svobodné společnosti ho nikdo neomezuje. Jedná však tento člověk skutečně svobodně? Nikoli, protože je ve vleku své závislosti. Vnější svoboda nám totiž ještě nic neříká o tom, jestli je člověk svobodný i vnitřně. A na druhou stranu lidé, kteří dokážou být vnitřně svobodní, si tuto svobodu uchovávají i v podmínkách vnějšího omezení a nesvobody.
Proč lidé volí pevnou ruku
A právě o této vnitřní svobodě Frankl mluvil jako o odpovědnosti – tedy jako o schopnosti zaujmout skutečně svobodný postoj a volit to, co opravdu chci. Mluvil o tom, že nestačí žít jenom svobodu od něčeho, ale že ta skutečná je svoboda k volbě.
Navenek je naše společnost plně svobodná. Máme téměř neomezené možnosti, můžeme si vybírat z bohaté nabídky všech možných alternativ – v tom se Česká republika za posledních 28 let od sametové revoluce naprosto zásadně změnila. V čem se ale změnila velmi málo, možná vůbec ne, je schopnost lidí v naší společnosti se skutečně svobodně rozhodovat. S rostoucí nabídkou možností roste totiž i nárok na schopnost volby. Zajímavě se mi to ukázalo například u studentů maturitního ročníku, které jsem před nějakými deseti lety učil. Bohatá nabídka všech možných škol a studijních oborů, z nichž si mohli vybírat a jež byla podstatně bohatší než nabídka, kterou jsem ve svém maturitním ročníku zažil já, je nevedla k většímu nadšení, jak je to úžasné, že mají tolik svobody ve výběru studia. Mnohé naopak takhle široká a svobodná nabídka zúzkostnila, ztráceli se v ní. Bylo by pro ně snazší vybírat si třeba jen ze dvou, tří možností.
To je také důvod, proč se u řady lidí setkáváme s téměř nepochopitelným počínáním: přestože mají svobodu, raději si volí autoritu, která jim nenabízí pluralitu a možnost volby, ale pevnou ruku a jasná sdělení, co je správně a co špatně. Mohli bychom s trochou zjednodušení říci, že čím si bude člověk méně jistý sám sebou a čím bude úzkostnější, tím hůře se mu bude dařit v prostředí svobody, kde se nemá čeho chytit a podle čeho zorientovat. A čím více budou ve společnosti nejistoty (např. v souvislosti s uprchlickou či ekonomickou krizí), tím více se nejistí a úzkostní lidé budou potřebovat chytit jasných a jednoznačných řešení, i když to bude znamenat vzdání se svobodných životních podmínek. S trochou nadsázky bychom řekli, že je jim vlastně jedno, jestli mají vnější svobodu, nebo ne, protože uvnitř svobodu stejně necítí a neprožívají.
Doma v církvi?
A chceme-li být upřímní sami k sobě, je třeba říci, že nejistí a úzkostní lidé se nevyhýbají ani prostředí církve, ba právě naopak. Je dokonce pravděpodobné, že koncentrace nejistých lidí je v církvi spíše větší než v ostatní společnosti. Vždyť právě v církvi nejistí lidé doufají, že najdou bezpečný prostor a přijetí. Pokud to tak je, nemůžeme od nich čekat, že budou podporovat chápání křesťanství jako povolání ke svobodě, že budou nakloněni pluralitě názorů a svobodné diskusi v prostředí církve. Něco podobného je spíše povede k úzkosti, a proto raději podpoří model církve s jasně vymezenými mantinely, o nichž se nediskutuje a které jasně určují, co je správné a co špatné.
Není snadné být svobodný. Vlastně bychom mohli říci, že je to celoživotní práce na sobě, protože toho, co nás vnitřně znesvobodňuje, je mnoho. Každý z nás je často ve vleku své vlastní vnitřní nesvobodné dynamiky, svých deformovaných vzorců chování a prožívání, jež si neseme životem a které se nám stále opakují a ovládají nás. A zároveň je právě toto prostor pro pastorační působení církve – pomáhat věřícím k vnitřní svobodě, posilovat je, povzbuzovat, aby dokázali být skutečně svobodní. Aby se dokázali dospěle a zodpovědně rozhodovat a volit to, co cítí uvnitř ve svém svědomí, že je dobré.
JAKUB HUČÍN. Autor je psychoterapeut
Sdílet článek na:
