26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Potřebovala bych anestezii na duši

14. 7. 2015

|
Tisk
|

Jméno herečky BARBARY LUKEŠOVÉ je čtenářům KT povědomé nejen z televizní obrazovky, kde hrála v řadě seriálů a filmů, ale i z fejetonů její maminky Taťány Lukešové, které KT vydal i knižně. V současné době Barbara natáčí historický životopisný seriál Já, Mattoni v režii Marka Najbrta, v němž hraje císařovnu Alžbětu Bavorskou, známou jako Sisi.

Vydání: 2015/29 Papež ukončil nejnáročnější cestu, 14.7.2015, Autor: Jan Paulas

Už tím, že byla svobodomyslnou osobností. Její potřeba a touha po svobodě a úniku z nastavených pravidel je mi blízká.
Romantický nebyl vůbec. Spíš poměrně náročný, což ji poznamenalo zdravotně i psychicky. Vdávala se velmi brzy, v šestnácti letech, a říká se, že byla první mentální anorektičkou. V závěru života podléhala depresím a po tragické smrti svého syna, který se zastřelil, se stáhla do ústraní. A když její život násilně ukončil italský anarchista, bylo to pro ni spíše vysvobozením, neboť si přála zemřít rychle a bezbolestně, což se jí vyplnilo.
To je docela citlivé téma. Znala jsem ty věci samozřejmě už z doby, než vyšly knižně, měla jsem je moc ráda a mnohé mě pobavily. Jenže pak přišly životní peripetie, kdy zemřel můj bratr, a já už je nebyla schopna číst, protože mě hned rozbrečely. A po nedávné maminčině smrti už vůbec ne. Mám k tomu období, které zde zachycuje, velmi silný vztah, byla to krásná doba.
To je pravda, ale pro mě maminka vytvořila čas dětství tak, že byl šťastný navzdory osudu, navzdory tomu, že táta brzy umřel – máma pak dokázala neuvěřitelné věci! Dokázala mě provést tou dobou, že na ni mám krásné vzpomínky. Bylo sice málo peněz, ale měli jsme se rádi a bylo to hezké.
Ve skutečnosti byl Saša o dvacet let starší než já a po smrti táty převzal roli otce. Náš vztah byl tedy dost nestandardní, jiný než v ostatních rodinách. A když pak odešel a založil si vlastní rodinu, docela mě to sebralo, nastoupilo normální dětské žárlení. Zůstaly jsme s mámou samy.
Odmítala jsem ji přijmout a Pánu Bohu jsem vyčítala, že tomu nezabránil. V průběhu jeho nemoci, v době, která byla hrozně těžká, jsem se k němu totiž intenzivně obracela a prosila o pomoc. A pak bratr zemřel a já se Boha pořád ptala, proč se to muselo stát, že tomu nerozumím! Dost jsem se na něj zlobila a měla jsem období, kdy jsem ani nebyla schopná chodit do kostela. Až později mi bylo řečeno, že je to běžné, že takovými stavy si prochází i mnoho věřících a že to dokáže víru naopak posílit.
Ne. Já to mám takhle nastavené, že hůř snáším, když se stane něco zlého mým blízkým než mně. Když jsem onemocněla podobnou nemocí jako bratr, akorát že Saša měl nádor na mozku, nebrala jsem to tak fatálně – věřila jsem, že to bude dobré, a odmítla se tím víc zabývat. Je to dáno i tím, že se neberu příliš vážně.
To je naprosto přesné, člověka to posouvá do dalších vrstev jeho já. Věci dostávají hlubší rozměr.
Když jste přítomen odchodu milovaného člověka, uvědomíte si nejen vlastní konečnost, ale i nekonečnost, hloubku existencionálního rozměru života. Začala jsem postupně vidět věci úplně jinak – od té doby se můj pohled na svět stále mění, o tom bychom mohli mluvit celé hodiny. A samozřejmě se mi vrátila víra.
Ano, je mnohem silnější.
Já vlastně už nemám otázky. Ty jsem měla po bratrově smrti, kdy jsem si prošla pochybnostmi, ale po smrti maminky už ne. Teď už se nepotřebuji ptát, proč je něco tak, a ne jinak. Dospěla jsem k pokoře. Přes všechny životní kotrmelce a turbulence. Maminčin duchovní zážitek byl pak jen zprávou, že jdeme dobře. Že ten směr je vlastně strašně jednoduchý. Jenže dokodrcat se k němu není snadné. Ale pak se vám nesmírně uleví.
Bylo to krátce předtím, než onemocněla. Telefonovala mi a říkala, že se jí stalo něco tak neuvěřitelného, že o tom nemůže ani mluvit. Jediné, co mi sdělila, bylo, že uvěřila ve vzkříšení. Asi týden poté onemocněla, a když jsem byla u ní v nemocnici, svěřila se mi. Jednou ráno, nebylo to ve snu, ale už v bdělém stavu, se najednou ocitla ve zvláštním časoprostoru, kde bylo absolutní ticho a klid, všude neskutečná nádhera barev, které v životě neviděla. Říkala mi, že se to nedá popsat, že si to člověk neumí ani představit. A v tu chvíli celá ohromená zavolala jméno svého zemřelého syna. Chtěla, aby to také viděl. Ohlédla se přes rameno – a on tam stál a usmíval se. Jako by jí říkal: Vidíš, takové to tady je, nemusíš se ničeho bát. A tenhle zážitek měla měsíc před smrtí. Přišlo mi, že tenkrát dostala takovou pozvánku nebo jako by ji někdo chtěl na ten odchod připravit.
Máma byla ze „staré školy“ a vštěpovala mi, jak by se k sobě měli lidé chovat, tedy mravní řád, který v sobě měla. Všichni přátelé, kteří byli okolo ní, byli podobně staří. A tím, že mě máma měla později, byla jsem odmalička obklopena staršími lidmi, kteří mi suplovali prarodiče a měli v sobě zakořeněný podobný mravní kodex jako moje máma. Zároveň jsem zdědila něco po svém tátovi, který byl nesmírně spravedlivý a čestný člověk, až na to dojel. To jsou hodnoty mých rodičů, z nichž čerpám a budu čerpat až do konce života.
Mám dojem, že čím dál víc. Nevím, jestli to souvisí s povahou či ruskou duší, asi je to namíchané, ale pravdou je, že jsem přecitlivělá. Díky tomu mi jde snáze hraní, ale někdy si říkám, že bych potřebovala anestezii na duši, aby trochu znecitlivěla. Na druhé straně, když jsem slyšela historky o rodině své babičky, což byla ruská šlechta, jak byli rozhazovační a zároveň nesmírně velkorysí vůči lidem, kteří na tom nebyli dobře, mám to do puntíku. Nejsem schopna jít kolem žebráka a nedat mu
něco.
Ne, nikdy. Je pravda, že z dědečkovy židovské rodiny nepřežil holokaust nikdo, jemu se podařilo utéct za hranice a maminka přežila jen díky tomu, že byla nejdřív ukrývané dítě a pak byla babičkou prohlášena za nemanželskou.
Četla jsem, že u těch, kdo přežili šoa, existuje trauma druhé a třetí generace, které se projevuje dvojím způsobem: První skupina vychovává své děti tak, jako by se to mělo ještě znovu opakovat, drží si od nich chladný odstup a nedává průchod svým emocím, takže děti mají pocit, že k nim rodiče nic necítí. A druhá skupina, do níž patřila moje maminka, je naopak vůči dětem extrémně pečující, ochranitelská a úzkostlivá. A máma mě upozornila, že se to týká i mě, že i já v sobě toto trauma mám a zřejmě ho přenáším na své děti, neboť jsem také velmi úzkostlivá.
Moudří režiséři říkají, že herec má ten večer dát do hraní to, s čím do divadla přijde – v jaké je náladě, v jakém je duševním rozpoložení, co se mu ten den stalo. To jsou věci, které jsou živé a diváka chytnou za srdce. A když v těžké životní situaci hrajete komedii, dává vám to na chvíli zapomenout – úplně se odstřihnete od reality, neboť mozek v tu chvíli funguje jinak. A naopak když hrajete vážnější věci, můžete na jeviště přinést i to, co právě prožíváte, a položíte to ten večer před diváka. Je to taková forma terapie, jako kdybyste šel k psychoterapeutovi, vyplakal se a vysvlékl svou duši. Já tu duši vysvléknu na jevišti a výsledek je stejný: uleví se mi. Jenže ono je to přenosné – lidé pak za vámi chodí, že z dnešního večera si odnášejí hodně silný zážitek.
Naprostá neopakovatelnost. Samozřejmě to příště bude zase dobré, protože to nemůže být úplně jiné představení, ale jsou v něm třeba zase jiné emoce. 
BARBARA LUKEŠOVÁ (*1969) se narodila do rodiny filmového architekta Rudolfa Lukeše a jeho ženy Taťány. Jako herečka vstoupila do širšího povědomí ztvárněním křehké Anežky ve filmu Vojtěch, řečený sirotek (1989) a rolí Evy ve filmu Žiletky (1993). Později dala přednost mateřství před hereckou kariérou (má dva syny). Přesto v té době získala hlavní ženskou roli v oceňovaném italském filmu Brucio nel vento (2002). V posledních letech se vedle filmů objevila v českých seriálech (Cesty domů, Soukromé pasti aj.). V roce 2013 byla v anketě kritiků nominována na Cenu Alfréda Radoka za roli „A“ v inscenaci Terminus.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou