Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Již od jara přitahuje pozornost krize vládních socialistů v obou německých státech. Vnější charakteristiky u obou jsou stejné. Německá SPD i rakouská SPÖ čelí poklesu obliby, jež se přenáší do diskusí o jejich dalším politickém směřování. V Rakousku byly dokonce vypsány předčasné volby, které vyhlásil lidovecký předseda Molterer poté, co socialisté náhle obrátili k euroskepticismu a přišli s požadavkem, aby se o evropské smlouvě hlasovalo v referendu. Dramatické politické týdny však odstartovalo už odvolání kancléře Gusenbauera z postu stranického šéfa v polovině června. Důvodem byly slabé výsledky v zemských volbách v Tyrolsku, kde strana přišla o dvě pětiny voličů (také její koaliční partner, lidová strana, v těchto volbách výrazně ztratila i ve svých tradičních voličských enklávách).
Na neúspěchu SPÖ se podepsala zejména nespokojenost nad tím, že socialisté nedokázali po dobu, kdy koalice existovala (od ledna 2007), prosadit svá témata. To byl ale jen zástupný problém. Hlubší důvod spočíval v neschopnosti najít s lidovci společnou řeč při správě země, která jen znovu ukázala limity společného vládnutí hlavních rakouských stran. Jejich spolupráce po druhé světové válce přitom řadu let určovala podobu politického uspořádání alpské republiky. Členská základna i straničtí příznivci současně přijímají s rozpaky i změnu na postě předsedy SPÖ – ministr dopravy Werner Faymann. O něm se tvrdí, že má dobré styky s konzervativními kruhy. Od Gusenbauerova nástupce lze stěží očekávat levicovější profil strany, po němž nyní volají zejména vlivní odboroví předáci. To vše jen prohlubuje skepsi vůči možnému zvratu klesajícího trendu voličské podpory v předčasných volbách.
Závažným problémům čelí i němečtí sociální demokraté, nejstarší z evropských socialistických stran. Již v jarních měsících prošli sérií neúspěchů v zemských volbách. Jejich propad pokračuje a stejně jako preference klesá i obliba předsedy Kurta Becka. Ze strany kritiků je mu především vytýkáno koketování s myšlenkou spolupráce s radikální levicí (reprezentovanou nástupci postkomunistů „die Linke“). Ta se úspěšně dokázala prosadit i v západních spolkových zemích. Stejně jako rakouským socialistům se i jejich německým kolegům vyčítá malý důraz na prosazování zájmů zaměstnanců. Zajímavé vysvětlení vzrůstající obliby podal nedávno magazín Stern: vysvětlení je prý třeba hledat v nedostatečném respektování etických hodnot v ekonomice. V poslední době se objevilo hned několik případů korupce mezi reprezentanty ekonomické elity (manažeři velkých podniků jako Siemens, Volkswagen) nebo podezření z rozsáhlých daňových úniků (největší rybou byl šéf německé pošty Zumwinkel).
Diskuse o vnitrostranické krizi sice s příchodem prázdnin utichly, ale v zákulisí se už hlasitě hovoří o možné výměně na postu předsedy. Personální problémy nejsou jediné. Mnohem závažnější je fakt, že nynější SPD nedokázala formulovat modernější program strany, který by reagoval na měnící se sociální i společenskou situaci. Příliš důvodu k radosti z krize koaličního partnera ale nemají ani konzervativní partneři z CDU. SPD byla dlouho výrazným symbolem poválečné obnovy, vnitřní stability, sociálního smíru a prosperity Spolkové republiky. Spolupráce obou velkých stran z pravé i levé části politického spektra navíc přinášela pozitivní plody. V šedesátých letech například přispěla velká koalice k uklidnění společenského napětí v době studentských bouří a společenské revolty.
V současné době je navíc spolupráce obou stran důležitým předpokladem k úspěšnému završení reforem německé ekonomiky i celého sociálního systému. Procesy, které se nyní odehrávají, mohou být navíc počátkem změn uvnitř dosavadního fungování politických struktur. Rozdrolení poválečných opor na levé části otevírá prostor pro populisty zleva i zprava, což by pro německou demokracii rozhodně nebyla dobrá zpráva.