26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Postní doba s Babovřesky

5. 3. 2013

|
Tisk
|

Ten nový farář se nám moc nelíbí… Snímek Falcon

Vydání: 2013/10 Srdečně poděkoval, rozloučil se a odešel, 5.3.2013, Autor: Jan Paulas

Hádka s církví! „Faráři jsou hulváti,“ řekl Troška. – Těmito a podobnými titulky lákaly v minulých dnech bulvární tiskoviny na novou komedii Zdeňka Trošky Babovřesky.

A lidé se přilákat nechali. Jen za první víkend navštívilo tuto komedii přes 140 tisíc diváků, což je u českého polistopadového filmu rekord. Víc lidí chodí jen za zahraniční trháky, jako je Harry Potter. V těchto dnech se počet přehloupl přes 300 tisíc, a film tak vydělal už bezmála 43 milionů korun.

Do kin Babovřesky přišly den po Popeleční středě, hezky na začátku postní doby, aby většinová česká společnost ten křesťanský půst nějak přežila. Ale vlastně nic nového pod sluncem: v minulých letech dávala jistá komerční televize jinou Troškovu řachandu Kameňák rovnou na Velký pátek.

„Máš už postní sebezápor?“ zeptal se mě tajemně šéfredaktor. „Ne? Tak jdi na Babovřesky. Dělají si tam legraci z farářů, měli bychom na to nějak reagovat.“ Už z upoutávek na film vysvítalo, že se terčem Troškových „vtípků“ tentokrát opravdu stala církev. Mladému faráři nadělil lechtivé jméno Petr Šoustal a v čele zkarikovaných vesnických figurek kralují místní kostelní drbny, které se neustále křižují, omdlévají, pomlouvají, drobně kradou a s úslovím: „Vejdi a neuškoď,“ konzumují ne-
okolkovaný alkohol.

S těžkou chmurou jsem proto usedal v kině do křesla a spolu s diváky všech generací – od školáků po důchodce – se nechal přenést do malebné krajiny jihočeské vesnice. Ta byla nažehlená a svítila všemi barvami, jako by vyskočila z reklamy na jihočeské máslo a jogurty. Naštěstí se ale nejhorší obavy přece jen nenaplnily.

Ne že by film překročil laťku, kterou se Troška snaží přímo programově snížit až k samotnému dnu lidského vkusu, protože se mu zdá, že se dnes netočí „obyčejné filmy pro obyčejné lidi“. Film nicméně vůči církvi zlý není. Mladý farář patří dokonce mezi nejkladnější postavy – byť jednou se neudrží a uštědří vilnému a zkorupomovanému starostovi obce ránu pěstí. Lidem se to ale líbí. Také církev tady nikdo nehaní (kromé jedné narážky na církevní restituce), a tak jedinou karikaturou víry jsou místní farnice, jejichž jedovatá „zbožnost“ vyhnala z kostelních lavic všechny ostatní věřící.

Do takové zpustošené farnosti přichází mladý kněz, který už svou sportovní vizáží vzbuzuje u babek nedůvěru. A když se k němu nastěhuje jeho pohledná sestra, je na drby zaděláno. Z jednoho takového drbu pak utkal Troška hlavní zápletku filmu, který by byl vlastně veselou vesnickou taškařicí, kdyby se bylo čemu smát. Neustálé vulgární nadávání, hysterické ječení, pubertální dvojsmyslné narážky a komolení farářova příjmení jsou na dobrou komedii zatraceně málo. A nepomůže jí ani to, že se místo facek, které létaly v Troškově trilogii Slunce, seno…, v Babovřeskách k pobavení diváků kope a střílí chlapům do rozkroku. Zábava k popukání.

JEZINKY V PIŠTÍNĚ

A co tedy ony záhadné titulky o válce s cír-
kví? Ty souvisejí se samotným natáčením. V jednom bulvárním deníku si totiž režisér postěžoval, že při natáčení „bylo všechno fajn, až do konfliktu s církví svatou“. Na dvou místech ho totiž duchovní správci odmítli vpustit do kostela, kde chtěl cosi točit. Prý se zachovali jako hulváti. Jedním z nich měl být jáhen z Pištína. „Měli rozbitý štáb blízko kostela, a tak jsem se přes kostelníka zajímal, co jsou zač,“ vysvětlil mi administrátor farnosti a jáhen Karel Faber. „Pan Troška pak za kostelníkem přišel, zda by je pustil do kostela, aby si tam mohli vyzkoušet mariánskou píseň. Když ale někdo chce točit v sakrálních prostorách, musí na to mít povolení z biskupství, které oni neměli. A tak jsem kostelníkovi říkal, že je tam pustit nesmí. Jinak jsem se s panem Troškou vůbec neviděl, nemluvili jsme spolu.“

Podobně nepochodil režisér ani u faráře v sousední farnostni. Až v další obci narazil na kostel v obecní správě a tam byl vpuštěn. Mariánských písní si přesto ve filmu moc neužijeme – dotyčné kostelní drbny totiž neumí zpívat, neboť nemají radost z víry v srdci (jak ve filmu trefně glosuje varhanice) – zato tam vidíme taneční rej před oltářem.

ČEŠI TO MAJÍ RÁDI

Zbývá už jen otázka: Proč má film takový divácký úspěch? Je pravda, že narvaná kina má Troškova komedie zejména v menších městech a vesnicích. Možná je jedním z důvodů, že film vytváří únikový idylický obraz vesnice, v níž by lidé rádi žili, která jim dá odpočinout od denních starostí a deziluzí života a je jakýmsi citovým útočištěm před nesrozumitelným světem. A ta laciná vulgarita? „Bohužel takový primitivní humor na našem venkově, ale vůbec v našem národě zabírá. Lidi ho mají rádi, zvláště když je jeho terčem církev, to je pak hodně lidový,“ soudí pištínský jáhen. Člověku se pak neodbytně vybaví poslední prezidentská volba, kdy proti sobě stály dva světy. A vyhrál právě ten „lidový“, plebejský, který lhal, intrikařil, pomlouval, zesměšňoval „cizí“ šlechtu a hrál na proticírkevní notu. Tak mě napadá, do kterého prezidentského fanklubu by patřily ty babovřeské drbny…?

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou