Postižení může být i darem
Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010, Autor: Daniel Štaud
Brněnské kino Scala bylo o uplynulé neděli naplněno už v poledne doslova do posledního místa. Návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí ovšem nečekalo filmové představení, ale svébytná bohoslužba. Pod záštitou církevního společenství Slovo života tu hovořil mladý americký kazatel srbského původu Nick Vujicic.
Ekumenické setkání zahájily modlitby a hudba prodchnutá křesťanskými myšlenkami. Když pak na pódium přinesli Nicka, jeho neobvyklé vzezření nikoho z návštěvníků nepřekvapilo. 28letý kazatel, který se narodil v Austrálii bez rukou i nohou, je už i u nás známý. Věhlas po celém světě mu ovšem nezajistilo jeho postižení, nýbrž způsob, jakým se s ním dokázal vyrovnat a využít ho k evangelizační činnosti. Například jeho klip na internetovém portálu YouTube vidělo už 40 milionů lidí. Nick Vujicic intenzivně cestuje. V České republice vystoupil se svým příběhem poprvé, ale za sebou má již 1 200 velkých akcí v 37 zemích světa. Všude, kam přijede, vytrvale zdůrazňuje, jak je důležité ptát se po Boží vůli, vypráví o Boží dobrotě a lásce, propaguje četbu Bible. A prostřednictvím neziskové organizace se také snaží pomáhat podobně postiženým. „Viděl jsem už na vlastní oči zázraky, vím, že Bůh opravdu uzdravuje. I já jsem o to prosil. Dokonce mám v šatně připravený pár bot, kdyby Bůh řekl ano. Časem jsem ale pochopil, že lepší než dostat od Boha pár nohou a rukou je být jeho nohama a rukama na této zemi. Mít dar možnosti říkat lidem, jak moc nás má Ježíš rád,“ opakuje stále Nick Vujicic. Sympatický mladý muž dokáže kázání okořenit i humorem, v němž nešetří ani sám sebe. Možná i proto je populární a inspiruje mladé lidi. Obecenstvo brněnského kina si získal zcela určitě. Jeden z katolických účastníků nicméně dodává: „Byl to silný zážitek, jen mojí představě o bohoslužbě bylo toto shromáždění vzdálené. Hlavně hlasitostí písní rockové skupiny a afektovanými reakcemi posluchačů, kteří často vstávají, zvedají ruce, zavírají oči…“ Když se pak ptáme jedné z aktivních dívek, jak ji setkání oslovilo, odpovídá: „Moc, je to skvělé!“ Ale druhé otázce se diví: „Jaké církve jsem členka? Žádné! Církve neuznávám. Mám ráda Nicka a Ježíše. To mi stačí.“
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
