Postižení může být i darem

Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010, Autor: Daniel Štaud

Brněnské kino Scala bylo o uplynulé neděli naplněno už v poledne doslova do posledního místa. Návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí ovšem nečekalo filmové představení, ale svébytná bohoslužba. Pod záštitou církevního společenství Slovo života tu hovořil mladý americký kazatel srbského původu Nick Vujicic.

Ekumenické setkání zahájily modlitby a hudba prodchnutá křesťanskými myšlenkami. Když pak na pódium přinesli Nicka, jeho neobvyklé vzezření nikoho z návštěvníků nepřekvapilo. 28letý kazatel, který se narodil v Austrálii bez rukou i nohou, je už i u nás známý. Věhlas po celém světě mu ovšem nezajistilo jeho postižení, nýbrž způsob, jakým se s ním dokázal vyrovnat a využít ho k evangelizační činnosti. Například jeho klip na internetovém portálu YouTube vidělo už 40 milionů lidí. Nick Vujicic intenzivně cestuje. V České republice vystoupil se svým příběhem poprvé, ale za sebou má již 1 200 velkých akcí v 37 zemích světa. Všude, kam přijede, vytrvale zdůrazňuje, jak je důležité ptát se po Boží vůli, vypráví o Boží dobrotě a lásce, propaguje četbu Bible. A prostřednictvím neziskové organizace se také snaží pomáhat podobně postiženým. „Viděl jsem už na vlastní oči zázraky, vím, že Bůh opravdu uzdravuje. I já jsem o to prosil. Dokonce mám v šatně připravený pár bot, kdyby Bůh řekl ano. Časem jsem ale pochopil, že lepší než dostat od Boha pár nohou a rukou je být jeho nohama a rukama na této zemi. Mít dar možnosti říkat lidem, jak moc nás má Ježíš rád,“ opakuje stále Nick Vujicic. Sympatický mladý muž dokáže kázání okořenit i humorem, v němž nešetří ani sám sebe. Možná i proto je populární a inspiruje mladé lidi. Obecenstvo brněnského kina si získal zcela určitě. Jeden z katolických účastníků nicméně dodává: „Byl to silný zážitek, jen mojí představě o bohoslužbě bylo toto shromáždění vzdálené. Hlavně hlasitostí písní rockové skupiny a afektovanými reakcemi posluchačů, kteří často vstávají, zvedají ruce, zavírají oči…“ Když se pak ptáme jedné z aktivních dívek, jak ji setkání oslovilo, odpovídá: „Moc, je to skvělé!“ Ale druhé otázce se diví: „Jaké církve jsem členka? Žádné! Církve neuznávám. Mám ráda Nicka a Ježíše. To mi stačí.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 4 19. – 25. ledna 2021

Nemluvit nebeským nářečím

Jak přinášet Ježíšovo poselství dnešním lidem? „Jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli? Ano, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli?“ trápilo už před…

celý článek


Začalo očkování nejzranitelnějších

Mezi prvními naočkovanými proti covidu-19 byli minulý týden lidé s mentálním a kombinovaným postižením z charitního Domova svaté Rodiny v Praze-Liboci, ale nejen tam. Jak…

celý článek


Kde křesťané spolupracují

Jak se ve vaší službě daří spolupráce křesťanů? Zažíváte při ní jednotu? Na prahu Týdne modliteb za jednotu křesťanů jsme se zeptali aktivních věřících z různých církví.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay