Papež se na odchodu ještě vrátil požehnat přítomným. Snímek AP/ČTK

Je úterý 25. listopadu a ve štrasburském sídle Evropského parlamentu (EP) na papežův příjezd čeká bezmála plný počet poslanců a tisíc novinářů – přibližně třikrát víc, než je obvyklé. Vládne nervozita, dílem z přísných bezpečnostních opatření (celé okolí europarlamentu a Rady Evropy je od rána striktně uzavřeno), dílem kvůli zkušenostem z předchozích papežských návštěv. Vystoupení Jana Pavla II. před europoslanci v roce 1988 narušil Ian Paisley, reprezentant Severního Irska, který vyskočil ze svého místa s rudým transparentem „Jan Pavel II. Antikrist“ a začal papeži přímo v sále spílat. Plánovaná návštěva jeho nástupce Benedikta XVI. v roce 2008 se nakonec ani neuskutečnila, a ač byl jako oficiální důvod uváděn papežův vysoký věk, spekulovalo se o obavách z podobně nepřátelského přijetí.

 

František přijíždí, kapela hraje Ódu na radost. Unavený výraz na pontifikově tváři střídá úsměv, ostražitost jej však neopouští ani ve chvíli, kdy už stojí v hlavním zasedacím sále a začíná svou řeč. „Z titulu svého pastýřského poslání se obracím na všechny evropské občany s poselstvím naděje a povzbuzení.“ Připomíná, že Evropská unie vznikla z přání vybudovat jednotnou Evropu, kde žijí různé národy v míru a člověk má svou nezpochybnitelnou důstojnost. „Kde je však důstojnost bez svobody přesvědčení, bez jasných pravidel? Kde je důstojnost, nemá-li člověk co jíst, chybí mu životní minimum, chybí mu práce?“

 

Františkova řeč je náhle přerušena potleskem – spontánním a silným – necelých deset minut poté, co začal mluvit. Pokračuje už pevněji, přidává gesta. Auditorium mu pozorně naslouchá. Papež varuje před přílišným individualismem, jenž odděluje člověka od jeho okolí, mluví o samotě jako jedné z „chorob dnešní Evropy“. „Zdá se, že velké ideály, které inspirovaly Evropu, ztratily přitažlivost před byrokratismem jejích institucí,“ míní František.

 

Takřka třičtvrtěhodinový projev je bouřlivým aplausem přerušen celkem jedenáctkrát – třeba po varování před snížením lidské bytosti na součástku v soukolí, jež se naprogramuje, opotřebuje a vyhodí, po odmítnutí nábožensky motivovaného násilí, po výzvě zodpovědně spravovat přírodní zdroje a po výrocích na obranu rodiny, solidarity či důstojnosti práce proti bezohledným ekonomickým zájmům. Vědomí křesťanských kořenů Evropy a křesťanských hodnot zaznívá v papežově podání jako nezbytný úhel, odkud je na místě připomenuté problémy nahlížet. „Vám zákonodárcům náleží úkol chránit a podporovat růst evropské identity. Proto vás povzbuzuji v úsilí, aby Evropa znovuobjevila svoji dobrou duši,“ prohlašuje František.

 

Na závěr je odměněn dlouhým potleskem vestoje. Odchází, ale je zadržen a žádán o požehnání. Rád vyhoví. „Svatý otče, jste osobností, která ukazuje směr ve velmi dezorientované době. Váš potlesk, milí poslanci, ukazuje, že papež František promluvil přímo k vašim srdcím,“ děkuje viditelně pohnutý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz.

 

Po Františkově odchodu – přesunul se do sídla Rady Evropy, aby i zde hovořil k přítomným – zazní též poděkování poslancům z řad levice a Zelených, kteří patřili k nejhalasnějším kritikům papežovy návštěvy, a přesto během ní zachovali dekorum. „Tady se o křesťanství pomalu nesmí mluvit,“ přibližuje posléze český lidovecký poslanec Pavel Svoboda jen s nepatrnou nadsázkou. „Minimum konkrétních poukazů ke křesťanství usnadnilo přijetí papežových slov. I tak to byl ale úžasný státnický projev – jeden z nejlepších, co tu kdy zazněly,“ hodnotí politik. Pro tento okamžik František Evropě novou naději bezesporu dal. Teď je na ní, jak s ní napříště naloží.