Pomoc musí být koordinovaná
Vydání: 2015/38 Pomoc uprchlíkům koordinuje speciální web, 15.9.2015, Autor: red
VÁCLAV MALÝ, světící biskup pražský, má nově na starosti agendu kolem migrantů a účinné pomoci. Položili jsme mu proto několik otázek.
Nejvíce uprchlíků míří v současné době do Německa. Snímek ČTK
Začátkem července biskupové slíbili vyzvat farnosti k přijetí uprchlíků. Čekalo se však na rozhodnutí vlády. Padlo už a bude nyní následovat tato výzva?
Rozhodnutí nepadlo, ale premiér Bohuslav Sobotka v pondělí 7. září uvítal výzvu papeže Františka k přijetí migrantů a připomněl, že s církvemi a náboženskými společnostmi již od července jedná expertní skupina ministerstva vnitra, která má najít nejlepší cestu, jak uprchlíky, kteří u nás získají azyl, začlenit do české společnosti. Ministerstvo vnitra dodalo, že spolupráce na této dlouhodobější integraci bude probíhat dle aktuálních potřeb, a ty zatím nejsou.
To však neznamená, že by se do okamžité pomoci uprchlíkům a migrantům církev už nezapojila, zejména prostřednictvím Charity ČR. Ta pomáhá v akutních případech a funguje v kooperaci se státními orgány.
Svatý otec přijetí uprchlíků otevřeně podporuje, „A dost!“ kardinála Schönborna na zádušní mši za udušené běžence z kamionu obletělo sociální sítě. Neměla by se také česká církev vyjádřit s podobnou razancí?
Biskupové a předsednictvo Ekumenické rady církví vydali na začátku července jasné prohlášení, v němž jednotně vystupují s nabídkou aktivní pomoci, a od té doby vedeme intenzivní jednání v rámci expertní skupiny, jak o tom mluvil pan premiér. Aktuální dění a potřebu spolupráce pak reflektuje čtvrteční prohlášení arcibiskupů Duky a Graubnera. Dlouhodobě i s přihlédnutím k aktuální situaci pracuje
Charita ČR. To je potřeba zmínit, neboť činy jsou mnohdy důležitější než slova.
Prostor pro osobní iniciativu
A zdali máme vydat prohlášení odsuzující aktuální nálady? Zde vidím důležitý prostor pro osobní iniciativu jednotlivců. Ostatně také kardinál Schönborn šel touto cestou. Osobně se snažím na podporu uprchlíků aktivně vystupovat a připojil jsem se například k výzvě Vědci proti strachu a lhostejnosti, která se jasně staví proti xenofobním projevům ve společnosti. V každém poskytnutém rozhovoru vyjadřuji solidaritu s migranty, jak jen je v mých silách. A takto rozhodně nejednám sám. Každý může v tomto smyslu působit na své okolí.
Jakou pomoc domácí církev aktuálně nabízí, ať už prostřednictvím zmíněné charity, či jinými způsoby?
V současné době je to právě Charita ČR a její místní organizace, na něž se lze obracet s nabídkami pomoci.
Charita ČR již uvolnila částku přibližně 270 000 Kč na podporu migrantů v Srbsku. Prostředky jsou určeny na nákup potravin, hygienických potřeb a zajištění zdravotní pomoci. Pracovníci Diecézní charity Brno zase zjišťují potřeby na jihu Moravy a pomohli či ještě pomohou migrantům v Břeclavi a Budapešti. Rodinám migrantů poskytli okamžitou pomoc i v Uherském Hradišti. V současné době zařizuje materiální sbírku Diecézní charita Brno. Další informace jsou dohledatelné na charitním webu www.charita.cz. Pracovníci české charity také nedávno dodali balíčky humanitární pomoci do uprchlického tábora v iráckém Erbílu, a to díky výnosu kostelní a obecné sbírky na pomoc migrantům.
Dlouhodobě se Charita ČR cizincům věnuje v devíti poradnách, kde jim poskytuje důležité informace a oporu. Organizuje pro ně výuku českého jazyka, volnočasové a kulturní aktivity, vše se snahou o jejich integraci. Provozuje také telefonickou linku v mongolském a vietnamském jazyce. Rovněž se zaměřuje na informování veřejnosti o situaci cizinců u nás.
Jsou tu samozřejmě i mnohé aktivní farnosti, které organizují besedy, pořádají výstavy a i jinak šíří informace či adresují nabídky. Rád bych je v jejich úsilí podpořil, tato forma pomoci je neméně důležitá. O zajímavé aktivitě v litoměřické diecézi již KT psal a nemělo by se zapomínat ani na význam spontánních dobrovolnických aktivit.
Jak se lze zapojit jako farnost, rodina, jednotlivec?
Sledovat aktuální potřeby Charity ČR, která má ucelený přehled o tom, jak lze konkrétně pomoci a kde to bude mít největší smysl. Zejména na internetu charita zveřejňuje také své aktuální potřeby. Ve čtvrtek 10. září jsme Charitu ČR pověřili, aby byl nejpozději 24. září spuštěn registrační web, kde budou nabídky pomoci shromažďovány.
Aby byla pomoc účinná, musí být totiž koordinovaná. Seznámit se s tím, jaké formy pomoci vůbec připadají v úvahu, lze kromě stránek charity na užitečném portálu www.pomocuprchlikum.cz. Je možné se zapojit například finančním příspěvkem či materiální pomocí, v dlouhodobější perspektivě, až půjde o integraci imigrantů do společnosti, pak nabídnout prostory, práci nebo se stát aktivním dobrovolníkem. A předávat pravdivé informace a nešířit strach může různými formami úplně každý.
Často nemají jiné východisko
Jaké podmínky a jaké meze má podle vás pomoc migrantům? Nebo by měla probíhat bezpodmínečně?
Uprchlíky je třeba vidět jako jednotlivce. Stále je bohužel pokládáme za bezejmennou masu, které se bojíme. Za každým, kdo byl nucen opustit domov, za každou rodinou je ale konkrétní příběh. Často jsou to lidé, jejichž domovy bombardují a kteří nemají jiné východisko, aby přežili. To je naše velká výzva: učit se brát uprchlíky jako jednotlivce, jako osoby, jako partnery. Vidět jejich příběh, prostředí, odkud pocházejí, jejich rodiny a vztahy.
Evangelium, když mluví o bližním, používá jednotné číslo, jako by chtělo zdůraznit konkrétního člověka. V podobenství o milosrdném Samaritánovi je jako bližní označen konkrétní člověk, navíc cizinec. Z toho je potřeba vycházet i při úvahách o podmínkách pomoci.
Samozřejmě, pravidla pro pomoc být musí. Zároveň však zdůrazňuji, že utíká-li někdo z obavy před pronásledováním, válkou nebo hladem, máme povinnost mu pomoci. Nejen jako lidé, ale jako křesťané bychom měli v této věci dávat jasný signál. Velmi zřetelně k tomu vyzývá papež František.
Jak se má věřící křesťan orientovat ve vzrušené společenské debatě o migrantech a ke kterému stanovisku se má přiklonit?
Sleduji jistou nechuť podívat se této otázce do očí a jakési strkání hlavy do písku s tím, že nás se ten problém netýká. Dostáváme se na velmi emocionální rovinu, mnohdy jsou podporovány iracionální obavy. Je škoda, že stejně jedná část sdělovacích prostředků i veřejných činitelů a nevysvětlují složitost situace, ani že okolnosti nás nemusejí vést k pasivnímu strachu a dají se řešit. Jako nebezpečné vidím také umělé vytváření islamofobie a nenávisti ve společnosti. Proti tomu se musí církev rázně postavit.
V evangeliu je jasně řečeno, že když je někdo v nouzi, slyší křesťan skrze daného člověka Boží volání a má podle svých možností pomoci. Utrpení mnoha lidí dnes volá do nebe. Jako první krok proto vidím nutnost usilovat o proměňování nálady ve společnosti. Nebojme se mít otevřené srdce a dělit se o to, co máme. Je to pro nás těžké, ale zároveň nás to obohacuje.
Chápu určitou obavu části společnosti. Nelze být naivní a předstírat, že problémy neexistují. Na druhé straně je potřeba vědět, že lidem, kteří uprchli z domova, jde často o život a nemají žádné sociální zajištění. To by podle mne mělo převážit. Jsem rád, když vidím ochotu lidí pomáhat.
Měli by být dle vás věřící lidé se svými postoji a stanovisky více slyšet?
Určitě ano, úlohou křesťanů je prokvasit společnost. Ukazovat nikoli náš směr, ale ten, který naznačuje evangelium. Každý to může dělat na té úrovni, na které se pohybuje. Mrzí mě, když někteří tak málo reagují na projevy extremismu a čekají, až to vyřeší někdo místo nich. Jako křesťané nemůžeme být zahledění sami do sebe, máme povinnost se tomu věnovat.
Nebojíte se ztráty kulturní identity naší země?
Nebojím, protože tak malé množství lidí, jaké u nás zůstane, kulturní identitu nezmění. Před dvaceti lety u nás našlo útočiště 3,5 tisíce lidí z Bosny, od 80. let také desetitisíce lidí vietnamské národnosti, a zkušenosti s nimi máme celkově dobré. Navíc je známo, že strach paralyzuje a brání racionálním řešením, byť je přirozený.
Situace, o níž hovoříme, je pro nás ovšem výzvou, abychom si byli svých kořenů i identity vědomi a nestavěli ji jen na obchodu nebo na prázdných pojmech. Je to jako v jakémkoli mezilidském vztahu: když si někdo přestane vážit sebe sama, svých kořenů a své minulosti, nemůže ani vytvářet budoucnost, třeba i s někým druhým.
(red)
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Publicistika, Zpravodajství, Rozhovory
