Pomáhal na Haiti i při pandemii

Vydání: 2020/39 Křesťanské symboly v politice, 22.9.2020, Autor: Jiří Gračka

Už čtrnáct let se MARTIN ZAMAZAL zabývá krizovými situacemi a humanitární pomocí v rámci Arcidiecézní charity Olomouc, několikrát se také vydal pomáhat s jejími projekty na Haiti. A když letos dorazila krizová situace k nám, přispěl svými zkušenostmi i tentokrát, za což ho v červenci na Velehradě ocenili biskupové.

Co říkáte na současné dění kolem koronaviru – záplavu informací a mnohdy chaotická nařízení?

Musím předeslat, že nejsem odborník a tohle jsou věci, kterým úplně nerozumím. Z pohledu laika a s přihlédnutím k tomu, že sleduju i zahraniční informační kanály, třeba francouzské nebo britské, bych souhlasil s tím, že se jistá podoba epidemie stává realitou našeho života a viry tady s námi budou – a nejspíš si na to musíme zvyknout tak, jak už si zvykli lidé v Asii. Pro nás je důležité, abychom ve chvíli, kdy epidemie hrozí, udělali maximum pro její předcházení, což jako humanitární pracovník znám z poskytování pomoci ve světě. Nemůžeme zajistit absolutní bezpečnost, ale udělejme maximum, abychom rizika minimalizovali a tím sebe i ostatní co nejvíce chránili. To je nyní úkol nás všech.

„Při pomoci na Haiti vycházíme z potřeb místního společenství,“ říká Martin Zamazal o působení Arcidiecézní charity Olomouc v nejchudší zemi západní polokoule. Snímek archiv Martina Zamazala

Takže třeba roušky rozhodně ano?

Osobně říkám ano, ale nejsem epidemiolog. Nicméně u nás v Charitě a mezi křesťany obecně by na prvním místě měla být ochrana těch, kteří to potřebují, kteří jsou zranitelní. Život křesťana a jeho duchovní růst je navíc postaven na sebeobětování, a byť se slovo oběť z našeho postmoderního slovníku pomalu vytrácí, pojďme si ji připomenout právě tím, že svou rouškou budu chránit druhého a jeho rouška zase ochrání mě. Oběť spolu s ohleduplností.

A ještě jedna věc: potřebujeme mít elementární jistotu, že nastavený směr a pravidla jsou správná a vedou k ochraně nás i celé společnosti. Pokud každý týden, nebo dokonce každý den slyšíme z médií rozdílné pohledy a i ve veřejnoprávních médiích dostávají prostor lidé s názory, že rouška nikoho neochrání, že respirátor je zbytečný, je to pro nás, pro naše pacienty a klienty i pro celou společnost kontraproduktivní a psychicky náročné.

Co tedy bylo na jaře vaším úkolem jako národního koordinátora Charity v této oblasti a jak Charita na zprávy o začínající pandemii reagovala?

Moje práce zahrnuje jak národní, tak i diecézní koordinaci při mimořádných událostech jasně definovaných zákonem. U pandemie koronaviru nebylo zprvu úplně jasné, zda do mé kompetence výlučně spadá, protože zasáhla charitní sociální a zdravotní služby, kde jsou odborníky především ředitelé Charit. Když ale vznikl krizový štáb Charity ČR, byl jsem přizván, abych do diskusí a rozhodování vnášel pohled z hlediska řešení krizových situací.

V prvních dnech, kdy nikdo moc nevěděl, co a jak dělat, a nebyly k dispozici ochranné pomůcky, jsem z českých a zahraničních odborných zdrojů a s využitím selského rozumu připravil přehled, jak postupovat, jak se mají charitní pracovníci chovat. Takže už na konci února byly Radě ředitelů Charity ČR k dispozici první vysloveně praktické informace a jednoduché kroky, jak reagovat při podezření, případně výskytu infekce covid-19 v našich službách, u našich klientů, pacientů a zaměstnanců. A tenhle materiál začal žít vlastním životem a zdá se, že to trochu pomohlo, přinejmenším z psychologického hlediska.

Nebyl to ale váš jediný úkol.

Ano, krizový štáb Charity ČR mě pověřil i obstaráváním osobních ochranných prostředků, o které byla, jak víme, veliká nouze. Bylo to nesmírně vysilující, nikde nic nebylo a většina tzv. obchodníků nabízela ochranné pomůcky, které sami neměli, a ještě za nehorázné sumy. Jen opravdu pár firem bylo solidních a také díky nim jsme situaci dokázali postupně řešit.

V prvních dnech a týdnech hráli velkou roli sami charitní zaměstnanci, kteří spolu s dobrovolníky začali šít bavlněné roušky a rozdávat potřebným. Později se přidaly firmy s bezplatnými dodávkami ochranných krémů, dezinfekce, ochranných štítů a ústenek, a i když samozřejmě nemohly pokrýt naši potřebu, byla to krásná ukázka solidarity.

Byl to náročný čas, plný hektických dnů a týdnů, ale Charita se stejně jako ostatní s celou situací poprala a zvládla ji se ctí.

 

Více v tištěném nebo elektronickém vydání KT.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Hleďme na pastýře Františka

Nová encyklika, tedy okružní list, papeže Františka je jedním z nejdůležitějších papežských textů několika posledních desetiletí. Na svátek sv. Františka z Assisi…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay