Vydání: 2022/24 Premiér Fiala u papeže, 7.6.2022, Autor: Věra Nevoralová

Příloha: Doma 24

Jako malý při mši vždycky dost zlobil, hlavně mluvil nahlas, když mělo být ticho. Asi nám to mělo být podezřelé. Ale vážněji – byl vždycky hloubavý, babička o něm říkala, že je „filozof“. Měl rád poutě a taky jsme se spolu nějaký čas, než ho dostihla puberta, na jeho žádost modlívali breviář. Jeho tři bráchové to tak neměli. Honza se rozhodl pro vstup do Teologického konviktu v posledním ročníku gymnázia a všichni jsme to akceptovali.
V domácnosti se čtyřmi syny bývalo vždycky „dost živo“. K životu patří i konflikty, ale kluci k sobě vždycky dokázali najít cestu. K mojí radosti k sobě navzájem tíhnou a podporují se i bez naší rodičovské asistence.
Během formace jsme se setkávali méně – ze semináře se příliš často domů nejezdí. Hlavně ne z Říma. Řekla jsem mu, že přijmeme, ať už se i během studia rozhodne jakkoliv. Mně dali mí rodiče také svobodu vyvdat se přes půl Moravy a nekladli mi žádné podmínky. A rozčarování může přijít i v povolání k manželství, ne?
Protože každé mé těhotenství bylo problematické, odevzdala jsem všechny své syny Pánu Bohu ještě před narozením. Naše děti jsou nám svěřené jen na omezený čas, nemáme na ně právo, mají své životy. Vím, že Bůh je miluje nekonečně víc a lépe než my rodiče, ať se snažíme, co můžeme. Bůh ví lépe, co je pro každého z mých synů dobré, a věřím, že v jeho rukou jsou v bezpečí. Důležité je, aby byl každý z nich šťastný a našel své životní poslání. Naprosto souhlasím se sv. Augustinem: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“
Upřímně řečeno, pro nás rodiče nebylo úplně lehké nechat ho v Olomouci v teologickém konviktu nebo v Římě v Papežské koleji Nepomucenum. Ale proces postupného odloučení je dobře nastavený. Navíc digitální technologie to trochu ulehčují. Honza se hodně osamostatnil jak v praktických věcech, tak v přístupu k životu. Je zralým mladým mužem, který se nás někdy ptá na náš názor. S každým z rodiny řeší jiná témata.
Naše role se v něčem začínají obracet. V jedné teologické e-mailové debatě jsem ho žertem oslovila „otče“ a jeho písemná odpověď začínala „dcero“. Byl to žert, ale zároveň i hluboká skutečnost.
Víra je vztah, vztah k Bohu. A ten se mění podobně jako ty lidské. Přicházejí pochyby, a pak zase období hlubokého pokoje. Když byl syn v posledním ročníku teologických studií, poštěstilo se mi začít studovat na olomoucké teologické fakultě teologii online. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná. Honza mi ochotně půjčuje literaturu, vysvětlí případně některé nejasnosti, ale jinak nějaké „pomáhání“ nepřichází v úvahu.
Mám k synovu kněžskému povolání hluboký respekt. Jak už jsem říkala – dala jsem Bohu za pohnutých okolností všechny své děti už před narozením a věřím, že on ví o každém z nás, každého z nás miluje a s každým z nás počítá. S každým člověkem jeho vlastním osobitým způsobem. Kéž platí slova z modlitby k Nejsvětějšímu Srdci Páně: „Jsme Tvoji a Tvoji chceme i zůstat.“