Vydání: 2016/15 Na Velký pátek přišlo díky svátku více lidí, 5.4.2016, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 15

Sám jsem konvertita, můj křest se odehrál ještě za minulého režimu skoro před třiceti lety. Od té doby se leccos v dostupnosti duchovní literatury změnilo. Především byly z velké části doplněny základní kameny jak té věroučné, tak duchovní nebo beletristické literatury. V krátké odpovědi nelze tedy vyjmenovat ani zlomek kvalitních textů a můj výběr bude nutně osobní.
Co se týká přehledných textů o víře (katolické nebo obecněji křesťanské), za klíčové považuji dva, a to Katechismus katolické církve, na němž pracovali nejlepší současní církevní teologové v čele s kardinálem Schönbornem, a Ratzingerův Úvod do křesťanství, jenž vyšel ve zbrusu novém překladu Vratislava Slezáka roku 2007. Další knihou, kterou považuji za nezbytnou pro všeobecný přehled o topografii Ježíšova života, je klasické kompendium Gerharda Krolla Po stopách Ježíšových.
Pro začátečníka jsou žánrově dostupné také knižní rozhovory, které jsou tematicky zaměřené třeba na teologii nebo biblistiku. Právě takové nabízí nakladatelství Vyšehrad, které už několik let vydává pravidelně rozhovory Petra Vaďury s předními českými biblisty různých křesťanských konfesí (s Janem Sokolem, Janem Hellerem, Pavlem Hoškem, Petrem Pokorným a dalšími). O stavu současného křesťanství svědčí také oblíbené rozhovory „o životě“ (naposledy úspěšné interview s Václavem Vackem). A nelze také opomenout esejisty-klasiky, jako jsou Tomáš Halík nebo Marek Orko Vácha. Oba jsou už tak známí, že je skoro nemá cenu připomínat. Ze zahraničních autorů to jsou samozřejmě Anselm Grün, Elias Vella nebo odlehčenější Anthony de Mello.
Pro toho, kdo by chtěl nahlédnout víc pod pokličku biblistiky a teologie, je vhodné sledovat některá periodika: Salve, Universum či archiv Teologických textů.
Pokud by zvídavý konvertita chtěl jít dál, musí sáhnout po klasice duchovní literatury. V této oblasti je skoro nezbytná četba takových autorů, jako jsou Thomas Merton (Sedmistupňová hora) nebo Charles de Foucauld a Carlo Caretto. Svou klasickou literaturu mají také jednotlivé spirituality, především ty věkovitější, jako jsou karmelitáni (Terezie z Lisieux, Terezie z Ávily, Jan od Kříže), františkáni (Františkánské prameny), dominikáni (Tomáš Akvinský, Kateřina Sienská), jezuité (Duchovní cvičení). Klasická vyznavačská díla napsali také velké osobnosti církve, jako byli svatý Augustin (Vyznání) nebo v novější době Romano Guardini.
Na posledním místě jmenujme knihy, které se životem s Bohem a modlitbou zabývají nikoli prvoplánově, ale zprostředkovaně, tedy prostřednictvím povídek, románů, deníků nebo v básnických opusech. Každý ze spisovatelů hodný toho jména se vlastně ve svém díle nezbytně musí zabývat tím, co je „za“ – za obzorem viditelného světa hmatatelných projevů života a reality – tedy „duchovnem“, modlitbou, krásou lidí, věcí a situací, které tak či onak odkazují k hraničním skutečnostem lidského života, ke stopám, které směřují k Nejvyššímu. A tady by byl ten pomyslný seznam už příliš veliký, než aby ho mohl obsáhnout tento článek. Vzpomeňme tedy jen zcela namátkou Cervantese, Shakespeara, Dostojevského, Tolstého, G. K. Chestertona, C. S. Lewise nebo Grahama Greena. Přeji tedy dobrou četbu!