Pojďme „jen tak někam“ ven
Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Tajemné zahrady, zakopané poklady. Kdy jindy je hledat než o prázdninách? Jenže jak k nim přivést dnešní děti? Ptáme se výtvarníka a autora knížek pro děti Pavla Čecha.
Prázdná krabice. Je stará, ošklivá a k vyhození, nebo se díváme na tajemnou schránku? Možná v ní bude poklad. Vězení pro hlemýždě. Možná. Zeptejte se kluků. O prázdninách.Ilustrace Pavel Čech
Vaším častým motivem jsou staré klíče a zarostlé zahrady. Proč?
Klíč je symbol, otvíral kdovíco, má v sobě tajemství: od které truhly byl, co se v ní skrývalo, zamykalo...
Vidí ten rezavý klíč takto i dnešní děti?
Nevím. Sobecky si uvědomuji, že tvořím hlavně pro sebe. Dělám to, co kdysi bavilo mě a co mě baví pořád. U většiny knížek jsem se do ateliéru těšil.
Máte dva kluky. Jak jste je k fantazii vedl vy?
Když byli malí, tak jsem jim každý večer četl knížky, co mě dodneška vzrušují – verneovky, indiánky, foglarovky. Byl jsem moc rád, když se smáli nebo mi kladli otázky. S dětmi se dá probírat naprosto všechno. Život po životě, kdo byl i Gottwald a Hitler...
Rád si také hrajete na indiány.
Na tábor do týpí jezdím jen s mladším synkem, starší jezdit nechce. Je to naivní, směšné, že se tady na českých loukách scházejí romantici, co kdysi četli Vinnetoua, ale lidí z Ligy lesní moudrosti (organizace inspirované výchovným hnutím, které je spojené s americkým spisovatelem a pedagogem E. T. Setonem – pozn. red.) si velmi vážím. A jsem moc rád, když mě při setkáních s lidmi, které považuji za moudré, doprovázejí kluci. Třeba když si povídáme večer u ohně v týpí a probíráme důležité téma, František usíná, ještě trochu vnímá... Ale moje děti mají samozřejmě už svůj vlastní svět, který je jiný.
Kdo k fantazii pomohl vám?
Moji rodiče mi dali hlavně čas a prostor k tomu, abych mohl hledat svoje světy.
To znamená hlavně spoustu volného času.
Nevzpomínám si na jediného kamaráda, který by chodil do nějakého kroužku. Ale my jsme žili v jiné době, v šedivé třídě s Husákem. Každý den jsem se těšil, až půjdu s kamarády ven, do lesa.
Chodí teď vaši kluci ven?
Ne. Občas si jdou ven zakopat, ale že by šli do lesa, to je ani jednou nenapadlo. Ani kdybychom měli nějakou tu starou zahradu s oprýskanou zdí, asi by je to nelákalo.
Proč dnes nechodí děti ven?
Asi je to víc baví doma u počítače. Vidím to u nás, kdy kluci jako mlsní kocouři smlouvají, na jak dlouho můžou... Občas se mi podaří tajně zaslechnout jejich řeči – a zase je to o počítačích. Neříkám, že je to špatně. Kdybych měl jako malý kluk počítač, asi bych na něm hrál také. A žádné knížky bych nedělal, protože k těm svým prvním pokusům – kdy se člověk naučí nejvíc – bych se nedostal. Také dnešní tlak společnosti a rodičů je silný – všichni musí něco dělat.
Co s tím děláte?
Nechávám to být. Snažím se žít tak nějak poctivě ten svůj život a doufat, že to v dětech zanechá stopu. Hlavně neupadnout do pasti, že bych jim do života moc promlouval a všechno za ně rozhodoval.
