Vydání: 2010/40 Facebook, 29.9.2010, Autor: Miloš Szabo

Viktorka i Bruno už spokojeně spali, když jsme si na balkoně u Siberů v pražských Čakovicích povídali nejen o umění, ale především o obyčejném životě. Jana a Václav Siberovi jsou sólisté Státní opery Praha, přesto při setkání s nimi nemáte pocit, že mluvíte s umělci.

Kdy jste se poprvé setkali s operou?

Jana Siberová (JS): Když mi byly tři roky, můj tatínek, který je vystudovaným inženýrem, se rozhodl pro mou operní kariéru. A tak jsem už ve svých čtyřech letech hrála v opeře Madama Butterfly. Už tehdy jsem bezpečně věděla, že nebudu ničím jiným než zpěvačkou (smích).

Václav Sibera (VS): U mě to bylo úplně jiné. Sice jsem rád zpíval od malička a vyhrával pěvecké soutěže, ale myslel jsem si, že se budu věnovat hudbě jako muzikant. Studoval jsem proto na konzervatoři klarinet a až potom se k tomu přidal zpěv.

Zanecháváte při vystoupení za oponou starosti všedního dne?

JS: Když chce člověk stoprocentně prožívat postavu, kterou představuje, a úplně se jí odevzdat, dokáže zapomenout nejen na starosti, ale třeba i na bolest. Samozřejmě, když pak po dvou či třech hodinách představení přijde do šatny, starosti nebo bolest se zase vrátí…

Zpíváte oba. Může se ale stát, že jeden bude úspěšnější než druhý. Jste na to připraveni?

VS: (bez zaváhání) Ano.

JS: Určitě s tím musíme počítat. Kdybych ale nemohla zpívat, mrzelo by mě to kvůli tomu, že nemůžu zpívat, a rozhodně ne kvůli tomu, že se Vaškovi daří líp. Jednou má úspěch ten a jindy onen.

VS: Mezi námi dvěma není žádná rivalita. Chci být lepší sám kvůli sobě, a ne proto, abych trumfnul toho druhého. A to platí i vzhledem ke kolegům. Dalo by se říct, že soutěžím sám se sebou.

Opera a zákulisí… Co se vám vybaví?

JS: Specifická vůně. Každé divadlo má svou vůni, která se tam drží mnoho let. Kdyby mi dal někdo čuchnout Stavovské divadlo, Národní nebo Státní operu, okamžitě to poznám. Třeba i po delší době, když jsem se do divadla vrátila po mateřské a nadechla jsem se, okamžitě jsem poznala, kde jsem.

Opera je taky svět převleků…

VS: Když jdu do inscenace a mám v ní novou roli, beru ji se vším, co k ní patří. Včetně toho kostýmu. Je velká škoda, že kostým máme někdy až na poslední zkoušku. Ve velkých světových divadlech mívají aspoň jeho náznaky, aby se hercům a zpěvákům lépe sžilo s jejich rolí. Dokonce zkoušejí v hotové scénografii, zatímco my zkoušíme bez scény a ve svém civilním oblečení.

Je opera i světem intrik?

VS: Můžeme tvrdit, že ne. Stačí si ovšem přečíst něco z její historie nebo z rozhovorů větších umělců, než jsme my, a každý přijde na to, že intriky a zákulisní boje či pomluvy do divadla či k opeře bohužel patří.

JS: Intriky jsou asi i v každém jiném zaměstnání. Mezi lékaři, mezi učiteli, mezi dělníky. Ale v divadle to možná zavání větší zajímavostí: jsme herci, umíme se tedy víc přetvařovat.

Co v takových chvílích nejvíc pomáhá na ně zapomenout?

JS: Mně pomáhá samotná hudba, ta je stejně krásná a svým způsobem nezávislá na těch, kdo ji přednášejí. Kdo má hudbu rád, bude ji dělat nebo poslouchat už pro ni samotnou.

VS: Mně pomáhá každý drobný úspěch, když vidím, že jsem se zase o krůček posunul kupředu – jako zpěvák i jako člověk. Když vím, že to jde kupředu, protože to tak cítím nejen já, ale i moji blízcí, pak mohu slyšet ze svého okolí cokoli.

Kromě opery zpíváte i koncertně. Vnímáte rozdíl mezi operní a třeba duchovní hudbou?

JS: V hudbě asi rozdíl nebude – ta je buďto špatná, nebo dobrá. A pak i ta dobrá buď osloví, nebo neosloví. Rozdíl je spíše ve vnímání určitého poselství, které má hudba složená k tomu, aby diváka bavila, a hudba, která má ještě jiný, třeba duchovní náboj.

VS: Možná by se dalo říct, že na jevišti je člověk jakoby za někoho jiného, kdežto na koncertě stojí a zpívá sám za sebe – a nese asi mnohem větší zodpovědnost za to, jaký obsah posluchači sděluje.

Co vás napadne, když stojíte na kůru v kostele a zpíváte?

JS: Mám před sebou najednou obrovský prostor. Nejen fyzický, ale i vnitřní…

VS: Přijde mi, že tam jsem už blízko k Pánu Bohu. Že už ani nezpívám pro lidi dole, ale že zpívám jakoby nahoru. Na jevišti vždycky zpívám lidem, ale v kostele už lidé nejsou až tak důležití. Aspoň pro mě. Když to zkazím v kostele, mrzí mě to, ale vím, že se až tolik neděje (smích). Pán Bůh mě určitě nevypíská.

Vyrůstal jste, Václave, ve věřícím prostředí. Musel jste přesto duchovní hudbu objevit?

VS: Nemusel. Byl jsem pokřtěn už jako maličký a rodiče mě coby dítě vedli k chození do kostela, kde můj prastrýc vedl chrámový sbor, a stejně přirozeně jsem objevoval, že zpěv je součástí oslavy Pána Boha.

Jano, byla jste pokřtěná až jako dospělá. Změnilo to váš pohled na duchovní hudbu?

JS: Ani ne. Už jako dítě jsem chodila do Kühnova dětského sboru, kde jsme velmi často vystupovali po různých kostelích, proto jsem duchovní hudbu znala. Nebyl to tedy až tak velký krok do neznáma.

Je nějaká hudba nebo skladatel, který vás i dnes stále dostane?

JS: Mne vždycky dostane Puccini obrovskou emocionalitou, která je obsažena už v samotné jeho hudbě. Člověk nemusí znát obsah příběhu, vše už je dané na maximum v každé notě, melodii, tónu…

VS: Pro mě je pokaždé zážitkem slyšet a zpívat čtvrté jednání Figarovy svatby. To místo, kde hrabě zpívá Contessa perdono a omlouvá se hraběnce, na mě vždycky zapůsobí. Nedokážu říct proč, ale ta hudba a zpěv je jakoby z jiného světa. Je to jednoduše geniální, jde mi z toho husí kůže po zádech.

Zmiňujete italskou hudbu. Jaká je ta domácí, česká?

JS: Česká hudba je sice krásná, ale pro zpěváky hodně těžká. Třeba Janáček. Když se ho zpěvák dobře naučí, nikdo nic nepozná, protože text a hudba jsou u Janáčka přímo srostlé, ale než se to naučí, musí se vyzbrojit velkou trpělivostí.

VS: Já mám českou hudbu taky moc rád, ale přiznám se, že radši Martinů než Janáčka. Pravdou je, že česká hudba je těžká, ale ještě těžší je ke zpívání čeština jako jazyk – nemá tak pravidelný rytmus jako italština, francouzština nebo i ruština.

Václave, změnil jste hlasový obor, přešel z barytonu na tenor. S odstupem času – pustil byste se do toho znovu?

VS: Ano, myslím, že to byla dobrá věc, i když mi někteří lidé říkají, že to bylo příliš velké riziko. Ale jako baryton jsem už neviděl žádný další vývoj, svým způsobem jsem už nikam dál nemohl jít. A moje barva hlasu byla vždy „světlá“, takže přechod k tenoru byl podle mě přirozeným vývojem.

Co to vlastně obnáší změnit hlasový obor?

VS: Laicky to možná vypadá, že o nic závažného nejde, pouze budu zpívat o nějaký tón výš, ale tak to není. Dalo by se to přirovnat k automobilovým závodům – jako když řidič běžného automobilu přesedlá do Formule 1. Je to sice taky auto, ale úplně jiná kategorie. Při změně hlasového oboru se zpěvák musí učit všechno od začátku. Musí změnit techniku zpěvu i celý styl zpívání. Ale paradoxně úplně nejtěžší na tom asi je přesvědčit lidi okolo, že jsem někdo jiný. Ne jako člověk, ale jako zpěvák.

Jste spokojený pár. Popadne vás někdy žárlivost, když váš partner na pódiu laškuje s někým jiným, nebo je s ním dokonce v objetí?

JS: Mne nikdy…

VS: Protože jsem slušně vychovanej (smích).

JS: Je to asi tím, že oba děláme stejnou práci a víme, o čem to je. A taky si vzájemně důvěřujeme, takže nemáme strach, že by to někdy překročilo meze. Někde uvnitř je pomyslná čára, kterou nikdy nepřekročíme. A to, co je před onou hranicí, je jen a jen práce.

VS: Zatím se nám nestalo, že bychom se po představení, kde hrál ten druhý s někým jiným, doma spolu nebavili. Možná kdyby Jana dostala nabídku dělat třeba Lady Macbeth – Šostakoviče, která je plná erotických scén, asi by pak bylo doma z toho zle.

JS: Naštěstí nás to zatím nepotkalo.

VS: (k Janě) To bys nedělala.

JS: Ne, protože to není můj hlasový obor (smích).

Jak reagují na váš zpěv vaše malé děti?

JS: Asi je znát, že už od svého početí byly v prostředí, kde se zpívá, protože obecně je hudba neznervózňuje, naopak vydrží klidně a bez pláče celé operní představení či koncert.

VS: Nedávno jsem si pouštěl nahlas jednu svou árii, poslouchal ji, učil se ji znovu a znovu a ani jsem nevěděl, že si v pokoji hraje Viktorka. Když árie skončila, do ticha najednou pronesla: „Moc pěkný.“ Velmi mě potěšilo, že už v ní mám svou velkou fanynku.

JS: To mně Viktorka naopak občas řekne: „Maminko, už nezpívej.“ (smích) Když je to na ni moc vysoko, dokonce si ucpává uši, jako kdyby mě už nechtěla slyšet. Ale myslím si, že je i mojí fanynkou, i když skrytou.

Jana má už prý vybrané místo, kde by chtěla být pohřbená – Čakovice. Máte už i skladby, které by se na pohřbu měly hrát a zpívat?

VS: Jana ne, ale já ano. Mám vybrané všechny tři skladby a Janě to opakuju, aby na to nezapomněla. Takže: Lascia ch‘io pianga (Nech mne oplakávat) od Händela, mohla by to zpívat Simona Šaturová, protože to zpívá krásně. Druhá je…

JS: (zpívá) V širém poli studánečka kamenná…

VS: Taková správná vesnická dechovka. Vyrostl jsem v Humpolci, kde jsem všem příbuzným na pohřbu musel zpívat, nemohl jsem truchlit, emoce musely bokem, takže na vlastním pohřbu emoce chci. A třetí skladba je z filmu Titanic, když se na závěr filmu ozve do ticha kvartet Blíž k tobě, Bože můj… Já mám na pohřeb vybráno místo i repertoár, Jana má jenom místo (směje se).

Počítáte tedy s tím, že umřete dřív než Jana…

VS: Musím umřít dřív, protože opačně bych to nezvládl. Je to dáno povahou – Jana je silný člověk, ona by to zvládla, ale pro mě by to bylo opravdu strašně těžký.

Už vidím ten titulek v Katolickém týdeníku...

VS: „Pohřeb chci v Čakovicích a zahrajte mi V širém poli studánečka.“

JS: Kdyby ale nic jiného nebylo, ani Slavín na Vyšehradě by nebyl špatný…

VS: Ne, tam já bych nechtěl, tam jsou samí slavní.

Ale proč ne?

VS: Protože já slavnej nikdy nebudu…