Vydání: 2010/51 Vánoce, 16.12.2010, Autor: Alena Scheinostová

„Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, ale pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Nemají čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Tyto věty z Lukášova evangelia vzala doslova komunita Sant’Egidio a pravidelně o každém Božím hodu vánočním zve ke slavnostnímu obědu lidi bez domova, opuštěné, handicapované nebo uprchlíky.

Od Vánoc roku 1982, kdy starší křesťanskou tradici „hostin chudých“ obnovil člen komunity P. Vincenzo Paglia v římské bazilice Santa Maria in Trastevere, se tato myšlenka rozšířila na všechny kontinenty a dnes se vánoční oběd koná na dvou stovkách míst světa. V Česku se kromě brněnského Sant’Egidia, které své chudé každoročně hostí v restauraci „Živá voda“ pod Petrovem, připojila k tomuto způsobu oslavy Vánoc i pražská komunita – a její letošní oběd se uskuteční tradičně na Boží hod v Arcibiskupském paláci. „Loni poprvé jsme kromě sálu kardinála Berana servírovali také v hovorně. Lidé se už zkrátka nevešli,“ říká Kristina Koldinská, jedna z členek komunity. Počet hostů totiž každoročně narůstá, o minulých svátcích přesáhl stošedesátku. Mezi příchozími jsou senioři z domovů důchodců, kam členové Sant’Egidia celoročně docházejí, lidé na okraji, postižení nebo uprchlíci, kontaktovaní přes spřátelené organizace – a také bezdomovci. „Těm zhruba čtrnáct dní před Vánoci rozdáváme při našich pravidelných obchůzkách osobní pozvánky,“ vysvětluje Koldinská. „S většinou z nich se známe z ulice a také na oběd chodí i stálí hosté. Pokaždé ale přijde někdo poprvé.“

OSLOVENI JMÉNEM

V jednu hodinu je hostina zahájena přípitkem: loni jej hned po svém slavnostním požehnání pronesl kardinál Miloslav Vlk, který si poté s každým z příchozích přiťukl a prohodil několik slov. Následuje sváteční menu, cukroví a nakonec i rozdělení dárků. „Máme domluvené hotely, které k této příležitosti zadarmo nebo za symbolickou částku uvaří,“ přibližuje Koldinská. „Některé supermarkety nám zase dávají ovoce a další věci, které patří na vánoční stůl.“ Cukroví, kterého je prý každoročně nedostatek, komunita získává od dárců a dobrovolníků, podobně jako dárky. „Kromě toho nám jeden řetězec pravidelně poskytuje oblečení, které jim zbude na skladech,“ doplňuje Koldinská. A stejně jako místo u svátečního stolu, dostane každý host adresně svůj dárek (kromě oblečení nebo přikrývek to bývá keramika, kosmetika, kalendáře a podobně). „Jména hostů známe, děláme jmenný zasedací pořádek i osobní cedulky na dárky. Jméno je totiž první věc, kterou ztratíte, když se dostanete na ulici,“ podotýká Koldinská. „Z dárků mají hosté vždy velikou radost, ale především to, že je oslovujeme jménem, je pro ně naprosto určující. Jednou se nám tam dokonce rozplakal chlap jako hora – měl totiž zrovna narozeniny a my jsme si na to vzpomněli.“

RUCE, KTERÉ POMÁHAJÍ

Vánoční oběd by nebyl myslitelný bez přispění dobrovolníků. Ti vyzvedávají hosty v jejich domovech nebo – ty bez přístřeší – na společném srazu na ulici, usazují je ke stolu, obsluhují je, dělají jim společnost a také balí a rozdělují dárky. „Každá ruka tu přijde vhod,“ usmívá se Kristina Koldinská. „Vzhledem k tomu, že je hostů rok od roku víc, potřebujeme také stále více dobrovolníků – letos bychom jich ‚uživili‘ klidně sedmdesát.“ Přestože se dobrovolníci během slavnosti nezastaví, hovoří o ní s nadšením. „Vánoční oběd má pro nás pro všechny vždycky překrásnou atmosféru,“ líčí jeden z nich Jan Bílek. „A i my, stejně jako naši hosté, se na něj celý rok těšíme a prožíváme ho s velkou radostí a vděčností.“ To potvrzuje také Kristina Koldinská, podle níž má pro příchozí nesmírný význam i to, že jsou přijati v Arcibiskupském paláci a že mezi ně přijde pán domu – což pro letošní Vánoce přislíbil arcibiskup Dominik Duka.