Vydání: 2004/18 Vstupujeme do EU, 31.10.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Rozpaky nad Umučením Krista Mela Gibsona
Zhlédli jsme film s přáteli s předstihem, a pak si o něm povídali. Všichni jsme katolíky, bylo mezi námi několik kněží a jeden biskup. Tedy dosti homogenní divácká skupina - a přesto: všichni jsme byli otřeseni, ale reakce, které na to navazovaly, byly individuální, tedy nestejné. Tak je tomu po zhlédnutí tohoto filmu pokaždé. Vnímání uměleckého díla je vždycky subjektivní a není účelné nadřazovat jednu osobní odezvu jiné, spíše si je vzájemně sdělovat, srovnávat, a tak si svou vnímavost rozšiřovat.

+++

Gibson neztvárnil celý novozákonní příběh, ale jen pašijové vyprávění. Předkládá je jako rekonstrukci známé události natolik sugestivně, že film vnímáme jako autentický dokument. Málokdo si všimne, že jeho hlavním inspiračním zdrojem, zejména pokud jde o detaily, nebyla evangelia, ale zážitky Anny Kateřiny Emmerichové, pozoruhodné vizionářky 19. století. Jejich sepsání (Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista) vyšlo česky v roce 1948, dnes je zná málokdo. Odtud je převzato to, co nejvíc šokuje a předznamenává vnímání filmu jako celku: naturalistické vypodobnění ukrutného mučení. Právě ono je důvodem vysoce kontroverzního přijetí filmu.

Pašijový příběh znám 'důvěrně' z ilustrací, z četby i poslechu. Mé vnímání je stereotypií jeho podání 'opotřebováno', ve vyobrazení Křížové cesty vidím cosi jako rituální pantomimu. Vtom přichází Gibsonův film a vyburcuje mě nečekaným oživením tohoto mechanismu a já se děsím a žasnu: tak takhle to vlastně bylo!

Bylo to vskutku tak? - Ta pochybovačná otázka je spíše dílem sebeobrany než kritické úvahy. Brutalita mě bytostně zraňuje a já zazlívám autorovi, že je jí příliš, že mě nešetří; podezírám ho a bráním se. Ale náš Pán byl umučen, opakujeme to s každým Krédem, mohlo to být takto, nejspíš i bylo, jak jinak? Jsem usvědčen z nedbalosti: dosud jsem vnímal ikony typu 'Ecce homo' jako pouhé výtvarné dekorace...

Slyším, že s touto zkušeností nejsem sám, a domnívám se, že právě ona je rozcestím, od něhož vedou dvě různá 'čtení' filmu. Jednou cestou je vcítivé prožívání Kristovy oběti a objevování nových či zapomenutých významů evangelia. Druhou je zvládání šoku z přemíry krutosti. Tam se probouzí pietas, zde se živelně brání natura. Legitimní jsou obě. S druhou je spojena i důvodná starost o to, jak budou vnímat film ti, kdo si ho nevčlení do kontextu křesťanského vidění světa, protože ho nemají.

+++

Mel Gibson, Australan z tradičně katolické rodiny, jako dítě zažil ústrky katolické menšiny. Přesídlil pak do USA, stal se úspěšným hercem, odložil víru dětství a sžil se s liberálním prostředím. Před dvanácti lety prožil hlubokou krizi, která vyústila v obrácení. Film je prý jejím plodem. Pro svůj záměr nenašel producenta, hollywoodské celebrity námět s despektem odmítly. Financoval natáčení z vlastní kapsy a s herci ochotnými hrát za pakatel. Že se pak film stal 'kasaštykem' a trumfl i Pána prstenů, to mu snad nevyčítejme.

Odezva v USA byla vzrušená. Profesionální kritika reagovala převážně negativně. Odmítala krutost a zapochybovala o autorově duševním zdraví. USA Today ho vydávaly za posedlého, New Yorker ho obvinil, že Kristovo poselství lásky nahradil poselstvím nenávisti. Zazněla osočení z antisemitismu. Pro Newsweek byl film 'noční můrou'. Time se ho ale zastal: nelze prý upírat autorovi jeho pojetí, když po celá desetiletí nikomu nevadilo rouhavé zacházení popkultury s křesťanskou vírou. Chicago Sun-Times překvapily pozitivním hodnocením od 'papeže filmové kritiky' Rogera Eberta.

Katolické prostředí USA reaguje vstřícněji, ale zdrženlivě. Tak se vyjádřila i Sekce pro film a vysílání Biskupské konference USA: 'I když je pro křesťany umučení Krista ústředním bodem dějin spásy, film věnuje více pozornosti tomu, jak zemřel než otázce proč.' Zato tam film živě přijímají různá radikální křesťanská (evangelikální) hnutí, např. 'Newborns' aj., jimž unavenější Evropané často přisuzují charakter fundamentalismu.

+++

Zdá se, že Evropa, i ta katolická, je filmem zaskočena víc než USA. Z vatikánských kuloárů pronikla první slova Jana Pavla II. po zhlédnutí filmu: 'It is as it was' (volně: Ano, tak to bylo). Papežův tajemník Stanislaw Dziwisz ale prohlásil, že papež nemíní hodnotit film jako takový, přenechá to odborníkům. Kardinál Ratzinger vyslovil obavu, že film plný symbolů může vnímat pouze poučené oko. Vittorio Messori, jehož kniha rozhovorů s papežem se stala bestsellerem, mluví o 'radikálně katolickém filmu', který se vyhýbá jakékoli demytologizaci, a proto bere evangelium vážně; ale i on by uvítal, kdyby měl divák k dispozici knihu-průvodce, která by mu přiblížila pointu.

Francouzský episkopát je již jednoznačně odmítavý. Stejně jako americký, ani on nevytýká filmu antisemitismus, ale upozorňuje, že 'by mohl být zneužit k podpoře antisemitských názorů'. - Ve Francii smí zhlédnout film mládež až od 12 let, v SRN od 16 let, v USA 17 let, ve Velké Británii od 18 let.

I v německé církvi panují obavy z neporozumění. Má je předseda BK Karl Lehmann a jiní biskupové. Vadí jim drastické scény, ale ne všem. Ostře proti je Friedrich Wetter (Mnichov). Gerhard Müller (Řezno) film hájí, Werner Thissen (Hamburk) jím byl uchvácen. - Nejvyšší představitelé německých katolíků, evangelíků a Židů vydali společné prohlášení, v němž varují před přemírou krutosti a - jako francouzský episkopát - upozorňují na nebezpečí recidivy protižidovských emocí, kterou může film vyvolat bez ohledu na záměry jeho autora.

I reakce církve polské tvoří spektrum, na jehož koncích zní rozhodné pro a proti, je však odstupňovanější, více nuancované. Polská situace je výjimečná, početná církev nemá pocit zanikající minority, v řadách kléru i laikátu působí mnoho vzdělaných aktivistů, debaty jsou otevřenější, kultivovanější. - Většina episkopátu film vítá, mluví dokonce o 'rekolekcích s Gibsonem', i když nepřehlíží rizika, o nichž byla řeč. Na ta více upozorňují katoličtí intelektuálové, jejichž tribunou je Tygodnik Powszechny (jejich protipólem jsou posluchači Radia Maryja).

Na rozdíl od jiných zemí není v Polsku problémem 'sentire cum ecclesia' a poselství filmu si tam lze snáze zařadit do křesťanského kontextu. Odtud i častější pocit, že film divákovi pomůže přiblížit se ke Kristu. V to doufá Tomasz Jelonek, profesor krakovské Papežské teologické akademie. Zato Maria Braun-Gałkowska, profesorka Katolické univerzity v Lublinu, nechce film vidět, protože brutalita probouzí ty nejhorší instinkty, zvěstovat jen smrt Páně je sektářstvím, je třeba vyznávat a těšit se na Vzkříšení. Podobně smýšlí režisérka Agnieszka Hollandová, která film zná: je to odkrývání propasti násilí, což je při současném světovém tíhnutí k různým fundamentalismům krajně nebezpečné.

+++

Vytýkat filmu, že neoslavil Vzkříšení (pouze je naznačil), není vzhledem k jeho žánru spravedlivé, jsou to Pašije. Výtka je však na místě vzhledem k jeho celosvětové působnosti, protože bude vnímán jako nástroj evangelizace. V to doufá Uwe Siemon-Nett (viz Světlo 11/2004): 'Jestliže toto dílo nebude mít žádné účinky na naši upadající západní společnost, pak běda nám!' - Ano, jest si přát, aby se film stal všem zakřiknutým, zviklaným a k dezerci ochotným křesťanům mementem. Může takto zapůsobit na někoho, kdo se s křesťanstvím opravdově nesetkal?

Nemístná není ani obava z vyvolání protižidovského cítění. Polarita dobra a zla je tu nastolena s mimořádnou příkrostí. Zosobněním nejodpudivějšího zla nejsou římští katani, spíše zrůdy než lidské bytosti, ale představení velerady, nemilosrdně žádající smrt Krista, zmučeného k nepoznání. Nepoučená naivní mysl tu může snadno podlehnout dojmu - a bezděky tak v sobě obnovit hluboce zakořeněnou emoci, kterou pěstovala křesťanská praxe půldruhého tisíciletí. Tak dlouho totiž trvalo, než křesťanstvo začalo nahlížet, že biblický lid Izraele byl Bohem ustanoven reprezentantem všeho lidstva. Že Krista (který byl Židem stejně jako Maria, apoštolové i prvokřesťané) usmrtili nikoli Židé, ale lidé. Dosud jsme zcela neprohlédli následující proradnost: zlé tušení, že je Kristus lidmi dnes a denně znovu křižován, lze potlačit tím, že se zločin bohovraždy přisoudí exkluzivním viníkům - Židům. Jak snadné! Toto, zdá se, Gibson nedomyslil.

Jeho film však nelze odbýt jako kasovní trhák nebo kýč. Tomu protiřečí síla i šíře ohlasů. Je to balvan vržený do duše, v níž se pak rozezní (rozeřve, rozpláče...) - všechno možné odshora dolů i naopak. Ukrutnost scén zasáhne především nevědomí každého diváka. Tím, co se bouří, je sama psychobiologická podstata našeho lidství a s ní i elementární emoce včetně těch, které reagují na protiklad dobra a zla. Jsou to právě ženy, které to vnímají citlivěji a více trpí (v USA zemřela při promítání jistá žena na infarkt). Snad pro celistvější ustrojení své duše film spíše odmítají. Zmíněná Agnieszka Hollandová vyjádřila toto hlubinné 'ne' přirovnáním sice nepřesným, leč pochopitelným: 'Film má s evangeliem asi tolik společného, jako Usáma bin Ládin s Koránem!' Muži, zdá se, reagují rozpolceněji.

+++

Je pozoruhodné, jak film obecenstvo polarizuje. Přitom se tak děje na různých rovinách, kde platí pokaždé jiná rozlišovací měřítka. Je tu i diferenciace stranicko-politická: ve Francii levicová Libération film odsuzuje, pravicový Le Figaro ho vyzdvihl. Německá levicová Die Zeit mu věnovala několik týdnů a přinášela různá pro i proti, těch druhých bylo však víc. - Totéž výsledné votum nemívá stejné pohnutky. Negativně reagující nejsou stejnorodou skupinou. Platí to i o těch, kdo film přijímají.

Polarizováni jsou i křesťané. Kdo pečují o veřejnou službu, o katechetiku, o dialog s lidmi mimo církev, jsou spíše proti. Kdo preferují niternou zbožnost, kontemplaci, jsou spíše pro. - Ale pozor: film vítají i ti křesťané, kteří tento padlý a Bohu odcizený svět chovají v nenávisti a rádi by ho 'usámovsky' vytrestali apokalyptickou pohromou.

Film už dobývá svět. Jak zapůsobí na nepřipravené, nevíme. Čekejme i znepokojivá překvapení. Nevylučuji, že časem usoudíme, že by bývalo lépe, kdyby nebyl vznikl. Pro křesťany však může být šancí. Tou, jíž polská diskuse pojmenovala rekolekcí s Gibsonem. Ten brutální vpád do našich myslí (prožívají ho všichni bez výjimky) můžeme přijmout jako otřesné procitnutí. Jako příležitost rozpomenout se na zapomenuté a objevit nové. Úžas nad tím, jak Kristus zemřel, proměňme v touhu nazřít hlouběji, proč zemřel. - A těm nepřipraveným, jimž hrozí chaos mysli a kteří se mohou ze sebezáchovných důvodů uzavřít vůči nesrozumitelně odpudivé podobě křesťanského poselství, buďme my sami tou knihou-průvodcem, kterou postrádá Vittorio Messori. Riskněme to. 'Vhod i nevhod'.