Pohled psychologa: Proč nevstupují lidé do manželství
Vydání: 2011/22 Druh - družka, 26.5.2011, Autor: Jakub Hučín
Odklon od instituce manželství je téma (nejen) v katolických kruzích velmi často probírané. Mluví o něm odborníci, spekulují laici – ono se to totiž týká každodenního života bezpočtu mladých i starších párů a jejich rodin. V současnosti jde v celé západní společnosti o tak rozšířený a komplexní jev, že se s ním rozhodně nelze vyrovnat na dvou novinových stranách. Ambicí tohoto textu je pokusit se alespoň trochu nahlédnout do prožívání mužů a žen, kteří spolu žijí, aniž uzavřeli manželství.
Je třeba odlišit mladé páry, pro které je partnerství druh – družka začátkem jejich společného života. Důvody, proč zůstávají u této formy vztahu, jsou totiž jiné než u mužů a žen středního věku, kteří mají za sebou jedno nebo více neúspěšných manželství, a přesto nechtějí zůstat sami. Mladí nesezdaní lidé bývají často morálními autoritami kritizováni za neúctu k tradičním hodnotám, za neschopnost převzít odpovědnost apod. Je třeba říci, že mladí lidé málokdy volí soužití bez sňatku proto, že by manželství principiálně odmítali, spíše ho považují pro sebe ve své situaci za zbytečné. Nejde ani o kalkul společného „života na zkoušku“, jejich soužití prakticky vyplyne z jejich životní situace – jeden, druhý nebo oba se chtějí osamostatnit od své rodiny, vlastní bydlení je pro ně nedosažitelné, tak se jednoduše sestěhují k sobě.
VZORY TÁHNOU
Jak se to stane, že pro mladé lidi manželství zkrátka „není důležité“? Často se svaluje vina na vliv doby, liberální společnost, na všeobecnou hodnotovou krizi. To vše na mladého člověka bezpochyby působí, ale z psychologického hlediska jde podle mého názoru o druhotné vlivy. Rozhodující okolností je pro mladé lidi zkušenost partnerského vztahu, kterou si odnášejí ze své vlastní rodiny. Pro předávání hodnot z jedné generace na druhou obecně platí, že mladý člověk napodobuje a přebírá hodnoty, které vidí u svých nejbližších, zejména rodičů. A tuto zásadní zkušenost nezmění ani tisíc plamenných kázání, článků či pouček. Zkušenost nás ovlivňuje mnohem silněji než informace. Zkrátka – mladý člověk přebírá to, co vidí, ne to, o čem se mluví.
POCHROUMANÉ VZTAHY
Když se podíváme bez přikrašlování do našich rodin, setkáme se jen sem tam s opravdu vřelým, otevřeným a láskyplným partnerským vztahem mezi rodiči, se vztahem, v němž se všichni zúčastnění cítí dobře (a troufám si tvrdit, že to platí o většině rodin, ať už se jedná o věřící, nebo ne). Častěji v našich rodinách nacházíme vztahy, v nichž jde více o funkci, účelovost, závislost, nebo jsou partnerské vztahy poznamenané úpornými konflikty či nesplnitelnými nároky, jindy jsou vyčerpané a v horším případě úplně mrtvé. A je nutné říci, že se s touto zátěží setkáváme i v partnerstvích lidí, kteří se intenzivně angažují ve farnosti a patří mezi obdivované tahouny společenství. Zvenčí vše vypadá ideálně, ale pohled dovnitř je úplně odlišný. Je to, bohužel, má zkušenost z praxe. Nelze mít proto mladým lidem za zlé, když si na otázku, „co by mi přineslo manželství do mého vztahu navíc“, odpovídají – „nic, o co bych stál nebo stála“. A pokud pro sebe neobjeví dostatečně silný důvod, nebudou do manželství vstupovat. V praktické rovině v nesezdaném vztahu totiž prožívají v podstatě totéž, co v manželství. V průběhu let naleznou mnozí z nich takový důvod v narození dítěte, ale je opět spíše praktický. Impulz přichází v takové situaci častěji od ženy, která chce pro sebe a pro dítě získat přeci jen větší jistotu díky manželské instituci. Jiným praktickým důvodem pro uzavření manželství bývá vstup dětí do školky nebo školy, kdy rodiče chtějí, aby děti neměly problémy s růzností příjmení.
OPATRNOST ROZVEDENÝCH
Druhou skupinu nesezdaných párů tvoří muži a ženy, kteří manželství zažili, rozpadlo se jim a zároveň našli nového životního partnera (často také rozvedeného, třeba i s vlastními dětmi). Důvodem, proč se tito lidé do nového manželství žádnou velkou rychlostí nehrnou, je jejich prožitá negativní zkušenost. Rozchod, rozvod je pro účastníky vždy velmi traumatizující situací, jejímuž opakování se každý snaží vyhnout. V novém vztahu proto udržují určitý odstup od instituce civilního manželství, aby neriskovali podobné zranění. Stává se, že někteří do tohoto necírkevního manželství vstupují až po letech společného života a v podstatě tím jen stvrzují faktický stav. Muži a ženy žijící v partnerském vztahu bez manželství mají úplně stejné potřeby podpory a pastorační péče ze strany církve a opět ze zkušenosti vím, že řada z nich o takovou péči stojí, a je škoda, že je tato skupina v církvi spíše opomíjená či odsuzovaná.
