Vydání: 2019/3 Panamské Jezulátko přivítalo Čechy, 15.1.2019

Příloha: Perspektivy 3

Komentář Zdeňky Rybové
Česká republika má platný tzv. potratový zákon již více než 60 let, jeho první znění bylo přijato po Vánocích roku 1957. Novelizované znění platilo pak od roku 1986. Obě verze zákona shodně stanovily, že je možné beztrestně a později jen na žádost, bez významných omezení, usmrtit počaté dítě do 12., resp. 24. týdne těhotenství.
Tak jako se mění generace mladých lidí, změnil se v průběhu uplynulých 60 let také přístup k otázce umělého potratu. Kdysi jsme si informace předávali ústně, noviny vycházely jen na papíře, netušili jsme nic o fenoménu tzv. fake news (ačkoliv informace „jedna paní povídala“ nebo „moje sousedka to měla taky“ tu byly vždy). Ve 20. století byl vynalezen penicilin, radiotelegraf, atomová bomba, motorové letadlo, počítač, internet a mobilní telefon, slavné Windows, byla objevena struktura DNA a v neposlední řadě i antikoncepční pilulka. A tak mezi jeden z „nejvýznamnějších objevů“ můžeme řadit i strach z dětí.
Pokrok civilizace byl po poválečném boomu porodnosti spojován s moderním, individualisticky zaměřeným, nezávislým jedincem. Odnesly to mezilidské vztahy, především pak rodina, která se z vícegenerační struktury, v níž se dennodenním obětem konaným z lásky a ohleduplnosti jednoduše nedalo vyhnout, změnila na molekulu o maximálním počtu čtyřech prvků. Tato idea pokroku však zanechala spoušť, beznaděj a ohromné množství osamocených lidí. První generace již bohužel sklízí plody. Jsou to dnešní sedmdesátníci, kteří se snaží zůstat fit, dlouho pracovat a žít tzv. aktivní život – mimo jiné proto, aby zapomněli na strach ze samoty ve stáří, která jim hrozí, protože se jim nepodařilo najít cestu k dětem a posléze vnoučatům.
Nikoho neodsuzovat
V poslední čtvrtině 20. století se k výše uvedenému výčtu přidaly ještě teorie o škodlivých dopadech existence člověka na zemi, jež jsou dosud rozvíjeny a jejichž ideový základ je často nečitelný. Když si vypůjčím titulek rozhovoru se spisovatelem Patrikem Hartlem: „Žijeme ve světě, kde je všechno možné. A trpíme.“
Od roku 1957 bylo v naší zemi vykonáno více než 3,5 milionu umělých potratů. Můžeme se na tento bolestný fenomén západní civilizace, jenž nám přerůstá do století jednadvacátého, dívat z různých stran. Je to problém historický, politický, sociální, možná ekonomický, do značné míry sociologický a pochopitelně také etický a medicínský. Ve své hlavní podstatě je to ale problém morální – a dnes už to všichni víme.
Vlna legalizace potratů zasáhla svět na přelomu 60. a 70. let, kdy byly umělé potraty povoleny ve většině zemí západní Evropy a posléze i ve Spojených státech. Člověk si těžko může ospravedlnit zabití druhého člověka, zvláště bezbranného a nevinného; nemůže s tím jen tak žít, a proto hledá k uklidnění svědomí různé cesty. Tak se například v Literárních novinách z roku 1957 objevil článek obhajující zavedení potratového zákona s titulkem „Pro zdraví žen“. Aby se svědomí otupilo, bylo více než 30 let široce publikováno a lidem servírováno tvrzení, že do hranice povoleného potratu není počaté dítě lidskou bytostí. Jak už to ale bývá, pravda se nedá ošálit a cestu k člověku si najde. Čas ukázal, že lež o zárodku jakési nejasné podstaty, který může být beztrestně zničen, je neudržitelná. Dneska prakticky nikdo nepochybuje o tom, že u umělého potratu je života zbaven člověk.
Stále máme denně v České republice na šedesát usmrcených nenarozených dětí. Celá společnost – a to jak mezi námi, obyčejnými lidmi, tak i mezi těmi, kteří mají společenskou nebo politickou odpovědnost – dnes ví, že potrat je zlo. Dospěli jsme tak po desetiletích vlastně ke skvělému startovnímu bodu, kdy došlo k posunu ve vnímání problému umělého potratu. Více se nám chce jít k podstatě věcí.
V mé práci v Hnutí Pro život jsem prošla už celou škálou pokusů, jak pomoci lidem vidět problém umělého potratu tak, jak opravdu je. A myslím si neskromně, že naše mnohé veřejné aktivity, diskuse a trpělivá snaha ve prospěch těch, kteří pomoc potřebují, mohly přispět k tomu, co vidíme dnes: lidé vědí, že potrat není výdobytek moderní civilizace, ale prosté selhání člověka. A naprosto souhlasí s tím, že je-li to možné, je třeba mu zabránit a ve vlastním životě a životě svých blízkých se mu vyhnout.
Zdá se, že heslo „Nesoudíme, pomáháme“ zarezonovalo v srdci moderního člověka dnešních dnů naprosto přesvědčivým způsobem. A není přitom laciné. Obsáhlo to, v čem nastala v otázce potratů skutečně změna: v lidech se pomalu probouzí soucit s těmi, kteří mají potřebu o tomto způsobu řešení svého problému uvažovat, a hledají cestu, jak jim pomoci, aby našli lepší a skutečné řešení. Chtějí pomáhat. Vidí, že umělý potrat není právem či výsadou ženy, jak to dříve hlásaly slogany feministek v ulicích, ale že je výsledkem selhání vztahů mezi muži a ženami a výsledkem bolavého stavu osamocení, v němž se nastávající matky ocitly.
A tak když jsem zmiňovala, že problém potratů není přehlížen a banalizován, ale hledají se cesty k tomu, aby pokud možno nebyly vykonávány vůbec, napadají mne tři zásady, které před časem stanovil jistý populární americký spisovatel pro ty, kteří se chtějí naučit dobře komunikovat. Říká: „Nikdy nikoho neodsuzujte. Poctivě a upřímně oceňujte druhé.“ A zatřetí – a to je moment, kudy vede cesta, které (zdá se) dnes lidé dobře rozumějí – „Vzbuďte v druhých naléhavou chuť daný úkol vykonat.“ To, v čem se společnost radikálně proměnila, je tedy touha po změně. A s tím se dá už něco udělat, že?