Pohádky oživují zapomínané hodnoty
Vydání: 2015/51 Ejhle, Hospodin přijde!, 15.12.2015, Autor: Jan Paulas
Příloha: Perspektivy 51-52
Na Boží hod vánoční odvysílá Česká televize novou pohádku režiséra JIŘÍHO STRACHA Svatojánský věneček. Opět s hvězdným hereckým obsazením.
Jiří Mádl jako kuchtík v nové vánoční pohádce Jiřího Stracha. Snímek archiv ČT
O čem vaše nová vánoční pohádka bude?
Hlavní hrdina Gorazd v podání Jiřího Mádla se zamiluje do princezny a ona do něj. Gorazd pochází z vorařské rodiny, táta i bráchové jsou statní chlapi, ale on se narodil jako nedochůdče, je malý, a tak ho na vory nechtějí. Pošlou ho, aby se vyučil kuchařem, což on zoufale nechce. Jednou najde na řece svatojánský věneček, který tam hodila princezna, dcera pomateného vynálezce, jehož hraje Bolek Polívka. Jeho království je hodně chudé, protože král všechny peníze prošustruje za své nesmyslné vynálezy, takže na zámku nemají ani kuchaře. Pan král rozhodne, že se princezna musí vdát za bohatého nápadníka, který by království ekonomicky zachránil. Dorazí tam tedy tři naprostí exoti v podání Marka Taclíka, Martina Myšičky a Jaroslava Plesla, a do toho ještě vstoupí zlý markýz Pavla Lišky. Princeznina italského učitele hraje Ivan Trojan. Opět nebude chybět humor a nadsázka.
A jaké vaše pohádka nabízí poučení?
Takové, že když poprosíme svatého Jana, je svatojánský věneček – tmelící a lásku přinášející – silnější než všechny rovnice a lidské kalkuly.
Co vás na pohádkách tolik přitahuje, že se k nim pravidelně vracíte?
Jejich krystalická jednoduchost. Dnešní svět si příliš neví sám se sebou rady – vznikají postmoderní věci, které si hrají s formou, soustředí se na vnějškovost, ale často nemají žádný obsah. A vlastně ho ani nemohou mít, neboť i jejich tvůrci jsou ze světa, který je ideově vyprázdněný, chybí mu nosná témata a úplně se rozplynul v jakési bezbřehosti. A do toho přichází žánr pohádky, kde jsou věci řečeny naprosto jasně, krystalicky: toto je dobro a toto zlo, toto je láska a toto nenávist. Pohádka je pro mě příjemným vystoupením ze světa, v němž žijeme a kde je všechno zpochybňováno, takže pomalu už ani nevíte, jestli černá je opravdu černá a bílá je bílá. V pohádkách se aspoň na chvilku můžete ocitnout v jasně definovaných pojmech a zároveň nám připomínají některé důležité hodnoty – i ty, na které jsme třeba už dávno zapomněli.
Proslýchá se, že na příští rok chystáte Anděla Páně II. Naznačíte, o čem bude?
Naznačit mohu, že scénář napsal Marek Epstein a já jsem k němu dodal pár katolických vtípků. Jedná se o takový laskavý nebeský humor, který snad každého pobaví. Tentokrát se Pán Bůh na anděla opravdu naštve, takže ho i s čertem Urijášem pošle na zem v jejich pravé podobě, nedá jim tedy žádné převleky myslivce či potulného mnicha. Jenže je zrovna svátek svatého Mikuláše a oni se zamíchají mezi převlečené anděly a čerty – a začnou se dít věci. Ještě mohu prozradit, že hudbu napsal opět Miloš Bok. A zatímco první Anděl Páně byl o schopnosti sebeobětování, nyní půjde o schopnost odpustit nepřátelům. To je silné křesťanské téma, které se připomíná z kazatelen – a já ho připomenu filmem. Ten, když se správně použije, může být dobrou mediální kazatelnou.
A může být film opravdu kazatelnou?
Musí to jít. Děje se tak vždy, když chcete natočit dobrý film a nechcete se podílet na té bezbřehosti, která nic nesděluje, protože ani nemá co. Co je film pro režiséra? Nějakým způsobem zde vyjevuje svoji duši. A já mám velké štěstí, že jsem opřen o tu největší hodnotu, kterou je Bůh, a z ní také čerpám. Myslím, že to nedokazují jen mé pohádky, ale v celé své filmografii se často dotýkám křesťanských témat.
To jste mi nahrál na smeč. Letos jste na sebe výrazně upozornil také svým televizním thrillerem Labyrint. I na něj se to vztahuje?
Můžete říct, že je to mysteriózní blbina, žánr, který má postrašit diváka, ale podívejme se na celý ten příběh, v němž někdo začne vraždit podle zvráceného pseudobožího plánu. Seriál vypráví o tom, jak to může dopadnout, když někdo Pána Boha uchopí „po svém“, když si ho začne vykládat, jak sám chce, a do jakých zvrácených a vražedných pekel to potom vede. V tomto případě tomu posloužil obraz Hieronyma Bosche Poslední soud a jeho šílený výklad.
K šílenému výkladu mohou být zneužity i posvátné knihy. Nedávné události v Paříži nám to znovu připomínají…
Tyto události přesně ukazují, jak to dopadá, když má někdo naprosto zvrácenou představu Boha, vlastně antibožskou. Já si přitom islámu velmi vážím. Vždyť židovství, křesťanství a islám, tato tři velká náboženství, vycházejí z jednoho Boha. Není sporu, že je to jeden Bůh Abrahámův. Se Židy jsme tedy bratři a s muslimy – řekněme – vzdálenější bratranci.
Možná to bude znít provokativně, ale když jsme byli o šest set let mladší (jako jsou dnes ve vývoji své víry muslimové), také jsme se pásali mečem a ve jménu kříže dokázali páchat hrozné věci. Jde o to, neházet všechny muslimy do jednoho pytle. Samozřejmě že máme právo na obranu naší civilizace, že ty šílence s kalašnikovy musíme v jejich vraždění nemilosrdně zastavit, ale to přece neznamená, že v Evropě začneme zapalovat mešity. Nechat se vtáhnout do globální války s islámem by bylo velkou chybou a nepochopením toho, co po nás Pán Bůh chce. Dokonce si myslím, že je to zkouška, jak jako křesťané zareagujeme – zda správně, nebo chybně. Podívejme se do Starého zákona, kolikrát si Pán Bůh vyzkoušel svůj vyvolený národ. Ale tyhle zkoušky se objevují dnes a denně. Jen to musíme stále znovu promodlovat, abychom dokázali být nositeli smíření a odpuštění.
V této poloze se patrně bude odvíjet i váš další počin, který televizní diváci budou moci zhlédnout na Nový rok. Půjde o publicistický pořád Společný výslech, v němž se setkají u číše vína kardinál Dominik Duka a profesor Tomáš Halík. O čem spolu budou mluvit?
Budou se dotýkat právě témat, jak se stavět k arabskému světu, co je islám, ale tento jejich dialog je pro mě cenný ještě něčím jiným. Zatímco mediálně to vypadá, že pan kardinál je s Mons. Halíkem v neustálé při, jejich vzájemný rozhovor ukazuje, jak to mezi nimi opravdu je, že si dokážou ve vzájemné úctě a respektu naslouchat a že i přes občasnou různost názorů zůstávají ve svornosti. Je to příklad všem politikům, že na věci můžeme mít různé názory, jeden vpravo, druhý vlevo, třetí někde uprostřed, ale to neznamená, že na sebe budeme kydat špínu a nebudeme spolu umět mluvit. Tento čtyřicetiminutový rozhovor je krásný právě svou harmonií v různosti.
Sekce: Články, Kultura, Rozhovory
