Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008, Autor: Gabriela Plačková

Na lidi přicházející ke kostelu Panny Marie Vítězné se z mraků snáší mrholení. I když počasí poutníkům nepřeje, po schodech vedoucích ke kostelu co chvíli stoupá skupinka dalších návštěvníků. Ročně jich do tohoto kostela přichází z různých koutů světa více než jeden milion. Všechny sem přivádí stejná touha – spatřit slavné Pražské Jezulátko a pomodlit se u něj.

Před bočním oltářem Dítěte Ježíše, kde je v prosklené skříňce vystavena soška Jezulátka, klečí několik poutníků. Soška je oblečena do zelených šatiček a bohatá květinová výzdoba na oltáři značí, že právě ona je centrem zdejšího chrámu. „Někteří lidé si myslí, že jde o modloslužbu, ale tak to není. Sošku oblékáme do královských šatiček proto, abychom si tady na zemi uvědomovali, kdo je skutečným Králem. Jedny z královských šatiček dostalo Jezulátko od Ferdinanda II. Byl to dar krále Králi a zároveň byl císařovým vyznáním víry,“ říká převor zdejšího kláštera Petr Šleich. Barvu šatiček sošky udává liturgické období. Pražské Jezulátko převlékají již od roku 1993, kdy byl kostel navrácen řádu bosých karmelitánů, řádové sestry karmelitky. Zdejším řeholníkům pomáhají také s péčí o poutní kostel. „Při převlékání se sošky nedotýkáme, abychom ji neponičily. Držíme ji pouze za stříbrné pouzdro, v němž je usazena,“ vysvětluje sestra Gedeona, která má v současnosti převlékání sošky na starosti.

DĚKOVNÁ TABULKA ZA SYNA
V prostoru před sakristií postává jeden ze zdejších karmelitánů. Celkem jich tady nyní žije pět: dva Češi, Ital a dva Indové. „Já jsem tady rok a osm měsíců,“ vysvětluje česky asi třicetiletý karmelitán Lancy Lewis a za chvíli raději přechází do angličtiny. Zahraničních poutníků sem přijíždí tolik, že zde mladý Ind využívá angličtinu častěji než češtinu. „Než jsem přišel do Prahy, žil jsem 15 let v karmelitánském klášteře v Indii, ve městě Mangalore. Pražské Jezulátko znám ale již odtamtud. V našem klášteře jsme měli také jeho sošku. Jezulátko je u nás velmi uctíváno – jednou ročně se tam koná slavnost Jezulátka a na ni přichází až 17 000 lidí,“ vypráví usměvavý otec Lancy a vítá čtyři americké poutnice, které za ním přišly do sakristie. Chtějí, aby jim požehnal v obchůdku koupené sošky Jezulátka. Další poutnice se ptá, jestli je možné nechat ve zdejším kostele pověsit mramorovou destičku s poděkováním Jezulátku. „Před sedmnácti lety se mi vařící vodou opařil šestiletý syn.
Vypadalo to s ním tehdy špatně. Dlouho jsem s ním byla v nemocnici. Nerada na to vzpomínám, bylo to hrozné – vypadalo to, že nám zemře,“ vypráví paní Marcela, která pochází z Prahy, ale již více než třicet let žije v Německu. K Pražskému Jezulátku chodila od dětství a když přijede do Prahy, vždy sem zajde a pomodlí se u malého Ježíška. „Podívejte se, syn je dnes zdravý, krásný kluk, brzy se bude ženit,“ říká a ukazuje fotografii mladého muže.

POUTNÍ MÍSTO ČEKAJÍ VELKÉ ZMĚNY
Z chodby kláštera sem doléhají zvuky stavebních prací. V podkroví se totiž buduje malý konvent pro řádové bratry. Tím by ale neměla proměna zdejšího poutního místa končit. „Například do muzea a obchůdku se suvenýry musí dnes návštěvníci chodit přes kostel. Ruší to ale poutníky, kteří se chtějí v tichosti modlit. Máme již připravené plány na výstavbu sálu pro návštěvníky, kde by se mohli poutníci setkávat a účastnit se různých akcí. Zároveň by tak měl vzniknout nový průchod do obchůdku a muzea,“ říká převor kláštera. Na poutní místo by měla přibýt také nová prohlídková trasa zahrnující například návštěvu zdejší krypty či výstup na věž. Nové prostory by měly také vzniknout pod zdejší zahradou. Vedle již zmíněného sálu by v podzemí měla být také misijní výstava, která je nyní umístěna v chodbě u sakristie. Návštěvníci si na ní můžou prohlédnout fotografie a přečíst texty, které vypovídají o odvedené práci bosých karmelitánů na misiích ve Středoafrické republice. Jejich vůdčí osobností je zdejší italský kněz a zároveň bývalý převor kláštera Anastazio Roggero.

RUDÉ RŮŽE PRO JEZULÁTKO
V prostorách za hlavním oltářem sedí na sedátku staré zpovědnice jedna ze sester karmelitek. Před ní stojí několik kbelíků plných rudých růží. Každý poslední čtvrtek v měsíci se po skončení bohoslužby rozdávají poutníkům růže, které mohou pak přinést k Jezulátku na oltář. „Každý čtvrtek se tady vpodvečer pravidelně slouží mše svatá za všechny prosby, které se za uplynulý týden nashromáždily,“ vysvětluje sestra. Přicházející poutníci totiž mohou své prosby napsat na papírek a vhodit jej do košíčku. Otec Lancy postává opět před sakristií a povídá si s přicházejícími poutníky. „Chodí sem strašná spousta lidí a skutečně přicházejí z celého světa. Jsem rád, že můžu být zrovna tady, u Pražského Jezulátka. Tady můžu vidět, že Ježíš je opravdu centrem světa.“