Vydání: 2022/32 Papež na cestách uzdravení a smíření, 2.8.2022, Autor: Jiří Macháně

Tatínkovi všechno znárodnili, na čtyři roky ho zavřeli a pak o nás po dědině rozhlásili, že „šlapeme po mozolech a krvi pracujícího lidu“. Když mi skončila povinná škola, jako nepřítel socialismu jsem do další školy nesměl a šel jsem dělat do vinařského družstva v Mutěnicích. Když tam viděli moje vysvědčení, poslali mě do vinařské školy. Vzal jsem jejich doporučující papír, ušpinil ho sádlem, přepsal jsem to na gymnázium a šel si znovu pro podpis a razítko. Předseda výboru se štemplem si toho všiml, ale protože byl katolík a znal mě, mávl rukou. Mou maturitní práci na téma „Proč nejsem členem Československého svazu mládeže“ přiběhl ocenit sám soudruh ředitel, který vykřikoval, že jsem první student za čtyři roky jeho ředitelování, který napsal pravdu a stál si za ní. A dal mi doporučení na Vysoké učení technické! Tam jsem ukončil jediný semestr. Při volbách v roce 1956 jsem se totiž zeptal volební komise, co dělají lidi, co nechtějí volit kandidáty Národní fronty. Šel jsem je za plentu vyškrtat. Skončil jsem za to na dole Hlubina. To byla posledná rána a bylo mi jasné, že v systému, který uvězňuje, kontroluje a poroučí nemůžu žít.
Byli jsme na to tři: já, pozdější biskup Petr Esterka a Vladimír Syrovátka. Našli jsme si chlapa, co tvrdil, že nás za deset tisíc dostane ven. Peníze jsem mu vozil na motorce po částech. Jednou nebyl doma a jeho maminka začala plakat a vyložila mi, že její syn je lump a že vodí lidi do spárů pohraničníků. Báli jsme se, že nás prozradí, a proto jsme se rozhodli jednat. Na druhý den jsme šli ke svaté zpovědi a vypravili se na vlastní pěst k hraničnímu pásmu u Mikulova.
Jeli jsme vlakem a v hraničním pásmu vyskočili a plazili se obilím k hranicím. Po nějakém bloudění jsme se dostali až k uvláčené ploše, kde jsme si všimli signálního drátku, který jsme překročili, a rozběhli se k prvnímu plotu a začali stříhat dráty. Měli jsme kleště a gumové rukavice, protože plot byl pod proudem. To už o nás věděli, protože začal poplach a hnali se k nám. Bylo to drama. Spadli jsme při tom úprku do příkopu s bahnem, Syrovátka ztratil botu a vracel se pro ni, ale šťastně jsme se dostali až ke kapličce na druhé straně. Děkoval jsem Bohu a považoval to za zázrak, že jsme se sami dostali přes dráty.
Na policejní stanici za čárou nás dopravili hasiči potrhané a špinavé. Nikdo nám nechtěl věřit, že se nám povedlo ve zdraví projít. Podezřívali nás, že jsme špioni. Skončili jsme proto za katrem. Nakonec jsme doputovali až do uprchlického lágru, kde bylo asi 800 lidí. Petr Esterka měl jasno: chtěl se stát knězem a jít studovat do Říma. Přijeli si pro něj z Nepomucena rovnou do lágru a ještě ten den odvezli. Pak dostal vízum Syrovátka a za půl roku po něm jsem doplul do Ameriky i já.
Po nějakém čase práce ve fabrice na foukané sklo jsem skutečně dostal dopis. Byl to ale povolávací rozkaz – a jak to bylo zvykem, formálně od prezidenta. Představte si, že mi ho museli přeložit, protože jsem ještě neuměl ani slovo anglicky! Šel jsem k odvodu s tím, že se to přece musí nějak vysvětlit. Místo toho jsem musel ihned dělat testy, které jsem kromě matematických úloh zaškrtával úplně náhodně. Minimální hranice byla 70 bodů, já jich dostal 72. Tak jsem byl odvedený. Oholili mě, oblékli do mundůru a hybaj na základní výcvik. Anglicky jsem se učil postupně a nápodobou. Ale protože jsem se v té matematice předvedl, poslali mě do zeměměřičského kurzu. Slovnímu zadání jsem pořád nerozuměl, a tak jsem všechno počítal a dedukoval z čísel. Rázem jsem byl považován za génia, šel na další školu a dotáhl to až na desátníka.
Dostal jsem sedmistránkový list od nějakého Karla Skalického. Ano, toho dnešního profesora z Českých Budějovic. Studoval v Nepomucenu a popsal mi, jak on hledal, co od něj Bůh chce. Začal jsem si s myšlenkou na kněžství také pohrávat, koupil si lodní lístek a napsal Petru Esterkovi, že jedu do Nepomucena. Šest roků jsem pak studoval v Římě, prožil tu začátek koncilu, potkal se s arcibiskupem Josefem Beranem a také mu dělal řidiče.
Už jako kněz jsem se v Nepomucenu seznámil s americkým biskupem, který se potýkal s nedostatkem duchovních ve své diecézi. Sloužil jsem pak rok v Oregonu, a protože jsem měl pořád ještě nárok na stipendium, vrátil jsem se znovu do Říma, abych si udělal doktorát. V USA jsem potom učil dogmatiku na Koleji sv. Josefa v Ohiu – původně na roční záskok, ale nakonec jsem tam zůstal šest let. Můj návrat do role diecézního kněze se však zkomplikoval a skončil rozepří a výměnou ostrých dopisů s novým diecézním biskupem. Bylo mi 39 let a vypadalo to, že budu bez nároku na penzi, bez pojištění a hlavně bez místa.
Poradil mi to profesor, kterého jsem zastupoval v Ohiu. Přišel jsem tedy na rekrutační středisko, ale tam mi řekli, že jsem už moc starý. U námořnictva mi zopakovali totéž. Až u letectva to bylo jiné. Za 14 dní jsem nosil frčky kapitána, dostal skvělé bydlení a vydělával peněz jako ve snu. Rázem bylo po starostech. Kněžská práce s vojáky byla přitom parádní. Po dvou letech mě ale převeleli na radarové stanice na Aljašku, doprostřed ničeho. Byl to šok. Šlo mi hlavou, že mi asi naznačují, že už mě nechtějí.
Když jsem si stěžoval kamarádovi, dozvěděl jsem se, že každý kaplan musí projít takovou zátěží. Nakonec to bylo po všech stránkách velmi inspirativní prostředí. Dokonce jsem si zkusil rýžování zlata. Pastoračně to ale byla výzva, protože tam sloužili vojáci různých vyznání a byli jsme poměrně izolovaní od světa. Jeden letniční evangelikál mi třeba vyčítal, že nemluvím jazyky, že nemám dary Ducha Svatého. Nevěděl jsem si s ním rady, a tak jsem na něj spustil česky: „Třista třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes třista třicet tři stříbrných střech.“ A anglicky jsem dodal: „A pak že nemluvím jazyky.“ Od té doby se stal pravidelným návštěvníkem našich bohoslužeb.
Na Aljašce jsem obstál a po čase byl odvelen na americkou základnu ve Wiesbadenu. V 80. letech jsem se stal nejprve majorem, pak dokonce plukovníkem a pod sebou jsem měl kaplany ze sedmi jednotek v západním Německu.
V nepřítomnosti mě odsoudili ke ztrátě československého občanství. V roce 1972 jsem získal americké, takže při cestě do Československa jsem musel žádat o vízum. Přiletěl jsem do Prahy v roce 1979, ale hned na letišti mě sebrali k několikahodinovému výslechu. Nakonec mě pustili a já odcestoval za rodiči do Hodonína. Chtěl jsem je pozvat do Ameriky, což vyžadovalo složité ověřování jejich identity. A tak jsem šel na policejní stanici v domnění, že to tam osobně zařídím rychleji. Hned spustili: „Jak to, že jste se hned po příjezdu u nás nepřihlásil?“ Bránil jsem se: „Proč bych se jim měl hlásit, když už mě předtím vyslýchali v Praze?“ Musel jsem se dostavit zas druhý den. To už tam měli připravený tlustý fascikl, v něm kopii každého mého dopisu a fotografií, které jsem poslal domů. Výslech skončil tím, že můžu být rád, že mě nezavřou, ale musím zaplatit pokutu a do 24 hodin opustit ČSSR.
Velení armády v Praze si po revoluci vyžádalo expertní skupinu vysokých důstojníků NATO, kteří by pomohli při reorganizaci ozbrojených sil. Byl jsem k nim přidělen jako tlumočník. Vystupoval jsem z letadla v americké uniformě a šlo mi hlavou: Nejdřív mě tu vyslýchali jako zločince a vykázali, teď mi salutují.
Tehdejší ministr obrany si ale záhy všiml, že mě američtí generálové a plukovníci oslovují „padre“ a ptal se proč. Byl úplně paf z toho, že jsem kněz v uniformě, ale hned povídal: „Možná bychom taky potřebovali takové lidi.“ A tak pozval své generály, aby mě představil, a ti začali hned brblat, co blbne a k čemu jim budou na vojně faráři. Když mě pak oficiálně představil a já promluvil česky, bavil se tím, jak generálové málem lezli pod stůl. Řekl jsem jim, že pokud o nějakou pomoc stojí, musí se obrátit na mého šéfa.
Můj rozkaz podepsal přímo generál Colin Powell, tehdejší předseda Sboru náčelníků americké armády. A americké letectvo mě vyslalo jako poradce Československé armádě. Nezůstalo ovšem jen u toho – pomáhal jsem při reorganizaci postkomunistických armád v 11 zemích a postupně v nich zakládal duchovní službu.
Nejdéle to trvalo tady v České republice. S tehdejším náčelníkem generálního štábu Jiřím Nekvasilem jsem měl velmi dobré osobní vztahy. Při soukromých hovorech mi říkal, že když politici nechtějí duchovní službu zavést a pořád ji nazývají humanitární, tak on to prostě vydá rozkazem. Tehdy jsem mu poradil, aby si vyžádal nějakého kněze a i bez statutu duchovní služby ho pošle na misi s našimi vojáky.
Ano, odjel v roce 1996 na Balkán a později se stal hlavním kaplanem Armády ČR. Znal jsem ho už ze seminárních let, protože v 90. letech jsem měl při svém působení v Česku dost času přednášet. Tomáš Holub vlastně myšlenku duchovní služby v české armádě vybojoval.
Na počátku tisíciletí jsem se také pustil do budování Pastoračního centra armádní duchovní služby na opuštěné faře v Lulči. Dnes už armádě slouží, ale jeho výstavba byla komplikovaná a pro mě spojená s rozčarováním s nepříliš vstřícným přístupem církve.
Ptal jsem se – ještě než zesnul – biskupa Petra Esterky, jestli chce umřít v Americe. Pravil, že ano. Já jsem si řekl, že to není můj případ. Je mi už 85 let, mám tu domek a spokojený život, jezdí mě navštěvovat moji blízcí. To je fajn. Ale pořád mě trápí, že my křesťané moc neumíme náš poklad víry sdílet, nabídnout ho lidem, se kterými žijeme. Máme velké mezery ve vzdělání, apoštolátu i nadšení sloužit bližním, kteří jsou často nešťastní, popletení a nevědí, co mají a mohou od svého života chtít. V tom pořád ještě cítím deficit a přemýšlím, co s tím.
Mons. ThDr. Josef Šupa (nar. 14. listopadu 1937 v Mutěnicích) je nejstarší ze čtyř sourozenců. V červnu 1957 utekl z Československa s kamarády Petrem Esterkou (pozdějším biskupem) a Vladimírem Syrovátkou. Dostal se až do USA, kde se rozhodl, že se stane knězem. Vystudoval teologii v Římě a po kněžském svěcení se vrátil do Ameriky, šest let učil v Ohiu. Ve svých 39 letech se stal vojenským kaplanem u amerického letectva. V 80. letech působil na základně Weisbaden v Německu a po pádu komunismu pomáhal založit duchovní službu v 11 armádách postsocialistických zemí. Letos na velehradské pouti obdržel od ČBK Pamětní medaili za aktivní pomoc při zakládání duchovní služby v Armádě ČR.