Vydání: 2023/15 Pospěšme na cestě, která nezklame, 11.4.2023

Příloha: Perspektivy 15

Pandemie koronaviru zasáhla všechny oblasti lidského života a citelně se dotkla také slavení liturgie. A nešlo jen o roušky, dezinfekci rukou, online přenosy, kropenky bez svěcené vody nebo povinnou rezervaci místa v kostele. Riziko infekce tehdy zřejmě nějak pozměnilo náš pohled na druhé i způsob, kterým s nimi přicházíme do kontaktu. Zvlášť citlivým místem se v tomto ohledu stal liturgický obřad „pozdravení pokoje“.
Není divu, že když jsme byli neustále vyzýváni, abychom dodržovali rozestupy, a hlavně se nikoho a ničeho nedotýkali, muselo se to nutně projevit na způsobu, kterým si přejeme a předáváme pokoj vzkříšeného Krista. Je sice pravda, že výzva „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“ je rubrikami misálu uvedena pouze jako možnost, která v liturgii být může, ale nemusí. Nicméně jsme si na „pozdravení pokoje“ a podání rukou zvykli a považovali jsme je za něco, co ke slavení eucharistie jednoznačně patří. Když vypukla pandemie, bylo nutné tento obřad buď úplně vynechat, nebo pozměnit. Na základě zkušenosti se slavením liturgie v době koronavirové se nyní můžeme za obřadem pozdravení pokoje trochu ohlédnout a popřemýšlet, zda nám podání rukou chybělo či nechybělo a co má vlastně při mši svaté vyjádřit.
Patříme k sobě
V našich kostelech je zvykem, že si při pozdravení pokoje podáme ruku. Nevíme, jak a kdy přesně toto gesto vzniklo, ale zdá se, že už pravěcí lidé podáním ruky ujišťovali toho druhého, že v ní nemají zbraň nebo nedrží kámen. Je to ujištění, že druhému člověku v naší blízkosti nehrozí z naší strany žádné nebezpečí. Později, v dobách Římské říše, podávání rukou doprovázelo uzavírání smluv a například také uzavírání manželství, kde toto gesto vyjadřovalo nadvládu muže (pater familiaris) nad svou manželkou (která měla v rodině stejné právní postavení jako dcera).
V evangeliích nenacházíme žádnou zmínku o tom, že by Ježíš někomu podal ruku na pozdrav nebo na znamení přátelství či smlouvy. Ale apoštol Pavel ve svém listu Galaťanům (Gal 2, 9) naproti tomu výslovně zmiňuje, že Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy „podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě“. Vzhledem k četným místům v Pavlových listech, kde se zmiňuje výzva: „Pozdravujte se navzájem svatým políbením“ (Řím 16, 16), se zdá, že právě bratrské políbení bylo běžným pozdravem prvních křesťanů. Vzpomenout si můžeme i na Jidášův polibek, tedy vlastně běžný pozdrav, který se ale v jeho případě stal prozrazením Ježíšovy identity a zradou.
Rubriky v misále obřad pozdravení pokoje komentují takto: „A všichni se navzájem pozdraví způsobem, který je v místě obvyklý, např. podáním ruky se slovy: Pokoj s tebou. Kněz dá pozdravení pokoje jáhnovi nebo přisluhujícímu.“ Podání ruky je pouze jedna z možností. V jižních zemích, jako je třeba Itálie nebo Španělsko, se lidé zdraví (i na ulici) políbením, či přesněji řečeno dotykem tváří na tvář (třeba i několikrát). Samozřejmě není možné stanovit, jaký způsob je nejlepší, protože rozdíl pozdravení nespočívá jen v národních zvyklostech, ale i v osobnostním nastavení každého člověka. Extrovert by se nejraději s každým srdečně objal, introvert bude preferovat podání rukou či úklon hlavou. Obecně by tedy bylo nejlepší volit takové řešení, které bude schůdné pro všechny přítomné věřící, a v našich podmínkách se zdá být optimální právě podání ruky.
Jde to i nenápadně
Jak ale sdílet Kristův pokoj v době nějakého ohrožení, kdy je to takříkajíc „na hraně“? Nejjednodušším řešením v době pandemie bylo úplné vynechání výzvy „pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Není to žádná katastrofa, protože při každém slavení eucharistie zaznívají Ježíšova slova z Janova evangelia: „Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14, 27) a přání pokoje z úst celebranta: „Pokoj Páně, ať zůstává vždycky s vámi.“ Na což shromážděný lid odpovídá: „I s tebou.“ I tato bezkontaktní varianta může dobře splnit svůj účel – totiž připravit nás na svaté přijímání a připomenout nám, že přijímáme vzkříšeného Pána, který svým učedníkům i dnes dává dar pokoje. Slovy listu Efesanům přijímáme toho, o kom smíme říci: „Jen on je náš pokoj“ (Ef 2, 14). A protože se naše pozornost většinou soustředila právě na podávání rukou, může být tento způsob příležitostí, jak lépe vnímat a prožít jiný, méně nápadný moment slavení liturgie. Rozhodující v tuto chvíli není to, zda stihneme podat ruku úplně každému, kdo je v kostele, ale zda jsme připraveni Kristův pokoj přijmout a žít v něm.
Někteří kněží (a jáhni, kteří se nechtěli vzdát výzvy, která jim přísluší) zavedli do liturgického slavení inovace jako: „Pozdravte se navzájem úsměvem pokoje“ či „pozdravte se navzájem úklonou hlavy“. Nesporná výhoda tohoto způsobu spočívá v tom, že je všem jasné, co se má dělat. Na druhou stranu bych se asi osobně klonil spíše ke střízlivější variantě zmíněné výše. Vzpomínám si, jak jsem v nějakém kostele viděl, jak na sebe lidé místo podávání rukou mávají a otáčejí se přitom na všechny strany. V duchu jsem se ptal, zda se skutečně jedná o Kristův pokoj nebo spíše radost sousedů, kteří se opět shledali po čtrnácti dnech karantény. Také zde ale platí obecné pravidlo, že člověk by se měl přizpůsobit společenství, ve kterém se nachází. I kdyby už raději sám klečel a zpíval „Beránku Boží“, je v tomto případě lépe dát najevo jednotu se slavícím společenstvím, a nikoliv vlastní preferenci.
A co bychom měli dělat dnes, když si ruce podávat můžeme, ale stejně to ledaskomu ještě může být nepříjemné? Rozhodující je komunikace a dialog. Tak jako o jiných otázkách farního či komunitního života i o této záležitosti je třeba mluvit a hledat odpověď společně. Synodálním řešením této otázky by mohlo být dotázání se věřících a vzájemné naslouchání. Konečné rozhodnutí by samozřejmě mělo vyjít vstříc těm slabším a bojácnějším, aby se v kostele mohli všichni cítit dobře a v rámci možnosti také bezpečně.
Na tomto místě můžeme zmínit analogický problém, který řešil apoštol Pavel v 1. listu do Korinta. Někteří křesťané byli pohoršeni tím, že jiní křesťané jedí maso obětované pohanským modlám (zřejmě se tehdy dalo koupit o něco levněji). Pavel odpovídá, že modla nic neznamená a že jako věřící v Krista nemá problém toto výhodněji koupené maso bez výčitek svědomí jíst. Dodává ale, že s ohledem na „slabší“ bratry ve víře udělá všechno pro to, aby je nepohoršil. Snad bychom se v době pandemie měli i my, křesťané 21. století, chovat podobně. Jistě se najde ve společenství věřících někdo, kdo si z opatření nebude dělat těžkou hlavu a bude takříkajíc nad věcí, jistě se ale najdou i tací, kteří budou kostelní práh překračovat s obavami, aby snad nenakazili sebe nebo své blízké. Křesťanské řešení tedy (jako vždy!) spočívá v lásce a ohleduplnosti k těm „nejslabším“ a nejbojácnějším.
Vždycky mi bylo líto, když byl v kostele během zuřící pandemie někdo, kdo dával okatě najevo, že si z opatření nařízených vládou či diecézním biskupem nic nedělá. Takový člověk se choval sobecky, jako by byl v kostele sám. Na druhou stranu i ten, kdo si s nikým ruku při pozdravení pokoje podávat nechce, se může s ohledem na druhé přizpůsobit a následně si ještě před svatým přijímáním ruce ošetřit dezinfekcí, kterou bude mít v kapse.
Setkání s dárcem pokoje
Co vlastně je a není pozdravení pokoje? V římské liturgii pozdravení pokoje není usmíření, o kterém mluví Pán Ježíš v Horské řeči: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5, 23-24). Jde o zvláštnost naší liturgické tradice, která pozdravení pokoje vnímá jako setkání se vzkříšeným Kristem, dárcem pokoje. Pokoj si nedáváme navzájem mezi sebou, ale když říkáme „pokoj s tebou“ nebo „pokoj tobě“, jde o pokoj samého Krista, který je ve svátosti eucharistie přítomný mezi námi.
Obřad pozdravení pokoje je už součástí obřadů svatého přijímání a připravuje nás na ně, stejně jako modlitba Otče náš, modlitba „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože“ (embolismus) nebo vyznání „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“ Poté co v modlitbě embolismu prosíme Boha Otce, aby nás vysvobodil ode všeho zlého a dal našim dnům svůj mír, tak se radujeme, že je už mezi námi v eucharistii přítomný Ježíš Kristus, ten, který řekl svým učedníkům: „Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.“ Pozdravení pokoje tedy musíme vždy vnímat ve vztahu k přijímání eucharistie. Není proto třeba obíhat kostel a podávat ruku úplně každému, protože v tuto chvíli nejde o gesto vyjadřující přátelství a dobré vztahy, nýbrž o pokoj vzkříšeného Pána. Misál také nepočítá s tím, že by se kněz vydal mezi věřící, ale pozdravení pokoje dává jen jáhnovi nebo přisluhujícím.
Vítání už před kostelem
Někomu se možná bude zdát, že ve střídmé až strohé římské liturgii nenachází vše, čím by chtěl vyjádřit svůj vztah k Bohu a ostatním věřícím. Dovedu si představit, že leckomu může při nedělních bohoslužbách chybět sdílení, svědectví nebo naopak více ticha a rozjímání, či dokonce tanec nebo mávání prapory. Proč tomu tak je? Liturgie je základem křesťanského života a pramenem křesťanské modlitby. Z ní potom může a má vyvěrat vše, co utváří naši osobní spiritualitu a bohatství našeho duchovního života. Proto se ukazuje jako nejlepší nezasahovat do předepsaného řádu slavení liturgie, zvláště eucharistie (ars celebrandi). Vždyť pro vynalézavost a tvořivost zbývá mnoho prostoru před i po. Nic nebrání tomu, aby se před slavením eucharistie dostalo každému srdečného přivítání u vstupu do kostela. Stejně jako může být hostina lásky (agapé) přirozeným pokračováním slavení eucharistie a prostorem pro sdílení života, svědectví a povzbuzení.