Rodiče nemohou svému dítěti zajistit stoprocentní bezpečnost, protože rizika patří k životu. Mohou mu však být nablízku a podpořit je, kdykoli dítku někdo ublíží. Ilustrační snímek Jaroslav Hodík

 

Kdo dítěti nejčastěji ublíží?

 

Ti, kdo s ním tráví nejvíc času: sourozenci, děti ve školce či na hřišti, členové rodiny. Převážná část těchto „ublížení“ plyne z toho, že se dítě učí vycházet s druhými, hájit své oprávněné zájmy, ale také ustoupit či hledat kompromisní řešení. Vícedětná rodina je v tom školou života a dává dítku lekci, již si jedináčci musejí osvojovat až později. Podmínkou však je, že potomek v rodině zakouší základní bezpečí a jistotu, že je tu někdo, kdo ho ochrání tváří v tvář novému, neznámému, silnějšímu, ohrožujícímu. Pokud tato základní ochranná funkce ze strany rodiny, rodičů selže a blízcí lidé jsou pro dítě zdrojem ohrožení, může je to zranit mnohem víc než ataky od cizích osob.

 

Jak poznat, že se dítěti stala křivda? Od kterého věku je schopné ublížení reflektovat a sdělit?

 

Dříve než ratolest dovede povědět slovy, co nepříjemného se jí přihodilo, obrazí se to v jejím chování, a především v citové pohodě. Je proto dobře, snažíme-li se rozumět výrazu dítka už od počátku jeho života a nečekat na slovní sdělení. Známkami nepohody jsou napětí, nervozita, neklid, obtíže při usínání a spaní, problémy s příjmem potravy… Někdy je potomek v nepohodě kvůli počínající nemoci, jindy vinou napětí mezi rodiči, může však též trpět nepochopením, nedostatkem vcítění a pozornosti, nedostatkem podnětů nebo nepřiměřeným zacházením.

 

Zpozorněme při nepohodě či změně chování, jež nejsou spojeny s tělesnou nemocí a trvají déle. Pak stojí za to spojit se s učitelkou ve školce či ve škole, a s dítětem, pokud to lze, si promluvit. V každém případě je třeba mu dát jistotu, že je máme rádi a že společně vše vyřešíme, dokážeme a obtíže překonáme.

 

Jak reagovat, když se nám potomek svěří, že se mu ubližuje?

 

Pokud si dítě stěžuje, buďme rádi za to, že k nám má důvěru, a pozorně je vyslechněme. Nebagatelizujme jeho stesky či stížnosti. Dítě musí zakusit, že jsme mu k dispozici. Jestliže se stížnosti opakují, je vhodné pokusit se zjednat si informace i odjinud než jen od potomka.

 

Je dobré, aby dítko samo hledalo možnosti řešení, vždy však s naším přispěním a „jištěním zezadu“. Je-li to nad jeho síly a možnosti, můžeme do věci vstoupit. Nejlépe je kontaktovat učitele či rodiče dětí, s nimiž má potomek „problém“. To však neznamená hledat u nich vinu – potíže mohou pramenit i z povahových rysů či reakcí naší ratolesti. Pokud se ani tehdy nedaří najít pomoc, lze ji hledat u školního psychologa či výchovné poradkyně nebo v pedagogicko-psychologické poradně. Lepší je věc vyřešit, aniž bychom museli např. měnit školu apod. Takové řešení nastupuje až po vyčerpání všech ostatních možností. Důležité je pomáhat dítěti v hledání vhodné komunikace s vrstevníky, aby i skrze špatné zkušenosti rostlo. Na druhé straně se vystříhejme toho, abychom potomka vystavovali něčemu, co je nad jeho síly.

 

Jak dítko připravit na to, že život zahrnuje také rizika, a přitom je přehnaně nezúzkostnit?

 

Výchova dítěte k předvídání možných rizik a nebezpečí je dlouhodobý úkol, kdy je třeba najít rovnováhu mezi ochranou a prevencí i schopností čelit rizikům a předvídat je. Tento úkol nebude úspěšný, nezažije-li ratolest pocit základní důvěry ve svět, tedy že svět je v podstatě dobré místo k životu a k lidem je možné přistupovat s důvěrou. Teprve odtud by mělo pramenit poznání, že ve světě existují i některá nebezpečí a rizika: neznámí lidé, neznámé události, nabídky a svody, později svět internetu, kde je též třeba opatrnosti.

 

Dítko o nich informujme věcně, stručně a přiměřeně. Ideálně by mezi rodiči a potomky měla být taková důvěra, aby děti mohly volně hovořit o svých obavách, ale i o skutečných či možných ohroženích, s nimiž se potkaly. Buďme ve svých sděleních a s ohledem na věk ratolesti konkrétní, nedovádějme je však do naturalistické podoby, která by sama o sobě mohla budit strach. Na internetu by dítě nejlépe nemělo komunikovat s cizími lidmi. U mladších potomků by rodiče měli taktně jeho kontakty sledovat. U starších ratolestí je však třeba zároveň respektovat jejich soukromí.

 

Je možné dodržovat soukromí dítěte, a přitom je ochránit před rizikem?

 

Pro děti je bezpečný prostor, kde jsou respektovány a chráněny a kam se jim nikdo za každou cenu „nevloupává“, východiskem jejich budoucí svobody a samostatnosti zakotvené v „hlubině bezpečnosti domova“. Rodinná výchova je dílo náročné a je jedním z největších životních úkolů. Když se však podaří, je tím nejlepším, co lze potomkovi do života dát: není jiné tak účinné cesty k plnému lidství.

 

Tedy je samozřejmě třeba jistit praktickou bezpečnost doma i mimo domov, ale i vědět, že to podstatné, třebaže méně zřetelné, je zakořenění v bezpečných a jistých prvotních vztazích - ve smyslu slavného Saint-Exupéryho výroku: „Co je opravdu důležité, je očím neviditelné.“