26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Plnost v éře prázdnoty

8. 6. 2005

|
Tisk
|

Mysterium vzájemného rozumění Já a Ty

Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 8.6.2005, Autor: Daniel Pastirčák

Příloha: Perspektivy

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky nazval dobu, v níž žijeme, érou prázdnoty. Později toto pojmenování rozšířil o vládu pomíjivostisoumrak povinnosti. Podle jeho soudu západní člověk už neusiluje o nic jiného než o prosté užívání života. Jedinou silou, která pohání společenskou výměnu na všech úrovních – v politice, obchodě, kultuře, ve vědě, módě i soukromém životě – je síla svádění. Svádíme a necháme se svádět. Chuť života je v té naší bohatší části planety výrazně zabarvena všudypřítomným erotismem. Všechno musí být sexy, dokonce i zpráva bezpečnostních komisařů o tajných zbraních v Iráku. Etika založená na principu odpovědnosti prý v západním světě definitivně odumřela. Podle Lipovetského není dnes už nikdo ochoten obětovat ve jménu společného dobra své osobní zájmy.

Své knihy Lipovetsky vydal před 11. zářím 2001. Bezprostředně po pádu newyorských „dvojčat“ předvídali mnozí komentátoři konec hodnotového relativismu a etické ambivalence. Čas ukázal, jak velmi se mýlili. Doufám, že se aspoň trochu mýlil i Lipovetsky.

Zatímco obyvatelé méně úspěšných částí světa tedy bojují o holé přežití, Západ čelí epidemii prázdnoty. Zatímco si ti první své ohrožení jasně uvědomují, jsou ti druzí v pokušení vydávat své ohrožení za vítězství.

Jak si lze uprostřed té sladké a pohodlné prázdnoty uchovat naději na plnost? Je třeba znovu najít cestu od povrchu k hloubce, od účelových vztahů k vztahům bytostným, od odcizení se sobě i druhým k sobě samému i k sobě navzájem. V architektuře „éry prázdnoty“ jsou totiž všechny věci venku, uvnitř není nic. Vztahy zde mají převážně užitkový charakter. Jsi to, co potřebuji, proto se o tě zajímám. Nade vším vítězí společenský „image“. V životě se nesetkáváme jako člověk s člověkem, ale jako maska s maskou, jeden image s druhým – velkopodnikatel s arcibiskupem, předseda s místopředsedou, moderátor s filozofem... Jsem viděn druhými, tedy jsem. Sám sobě se tak stávám objektem, odcizeným sobě samému. Nemohu být pro sebe přítomný jako . Jsem on, pozorovaný jimi.

 

Je třeba v sobě obnovit zdroje etické motivace. Inspiraci k životu pro hodnoty vyšší, než je můj osobní zájem. V „éře prázdnoty“ totiž podléháme bezmocnému cynismu. Denně před televizní obrazovkou čelíme hrozbám, které se nás bezprostředně netýkají a na něž nemáme žádný vliv. Jsme bezmocní, otupovaní informacemi o utrpení tisíců lidí, jimž nemůžeme nijak pomoci. Rozvaleni v křesle před televizorem s ovladačem v ruce zůstáváme slepí k utrpení bytosti, která neviděna ve své bezradé osamělosti trpí na gauči vedle nás. Svět mediálních obrazů v nás živí iluzi, že vše podstatné se odehrává ve veřejné sféře života: tam, kde pobíhá moderátor s mikrofonem a naléhavě klade své triviální otázky. Jsme v pokušení přeceňovat význam politických programů či profesní kariéry, a přehlížet význam obyčejného setkání, kdy se člověk – oproštěný od rolí a masek – setká s druhým člověkem v mystériu porozumění jako Já a Ty. Ale právě tam se odehrává ten tichý div, který naši prázdnotu naplňuje fascinujícím významem.

 

Je třeba se vrátit k prostému, ale podstatnému základu naší civilizovanosti: Miluj svého bližního jako sebe samého.

S tímto etickým postulátem snadno souhlasí všichni bez rozdílu vyznání. Jakmile se ale pokusíme s milováním bližního nejen souhlasit, ale toto milování žít, zjistíme, že to není ani jednoduché, ani jasné. Snad první překážkou, na niž narazíme, je otázka: Kdo je můj bližní?

Jsou mými bližními všichni lidé bez rozdílu? Má milovat kosovský Albánec bělehradského Srba, katolík protestanta, křesťan buddhistu, demokrat komunistu, feministka antifeministu, člen hnutí Greenpeace ředitele McDonaldu...?

Hebrejské slovo, které Ježíš použil, i jeho řecký ekvivalent, jímž je evangelista překládá, praví: Ne, bližním není každý. Slovo bližní označuje toho, kdo je blízko, v opaku k tomu, kdo je daleko. Toho, kdo je „in“, na rozdíl od toho, kdo je „out“. Toho, kdo je náš, na rozdíl od toho, kdo je jejich. Kdo je kamarád, na rozdíl od toho, kdo jím není. Slovo bližní rozděluje svět na našecizí, na přátele a nepřátele. Řečeno přesněji a spravedlivěji: to nevinné slovo popisuje svět, jaký je, svět lidí rozdělených strachem, pýchou, závistí a neporozuměním na skupiny.

Výrok Milovat budeš svého bližního měl v tradičním hebrejském prostředí logické pokračování – a nenávidět budeš svého nepřítele. Slovo „bližní“ je formálně zdůvodněno existencí nepřítele. Proč hovořit o blízkých, jestliže není vzdálených? Slovo „nepřítel“ je v hebrejském, řeckém i slovanském kontextu stínem slova „bližní“.

Domnívám se, že naše láska k bližnímu má většinou tento kmenový ráz. Milujeme svou rodinu, proto nesnášíme ty, kdo překážejí životním zájmům našich příbuzných. Ale na takto chápané lásce k bližnímu staví i sicilská mafie. Milujeme národ, proto se - slovy klasika - snažíme „zbavit jeho škůdců“. Avšak nejen holokaust, ale i válku na Balkáně živily plameny takto chápané lásky k bližnímu. Nepřipomene nám tento typ kmenové sounáležitosti i některé podoby války s terorismem?

Na otázku, kdo je můj bližní, odpovídá Ježíš podobenstvím. U cesty leží zraněný a okradený člověk. Na cestě jde život nerušeně dál. Každý si hledí svého. Rabín spěchá vyučovat, kněz do chrámu (oba tvrdohlavě věří, že právě tím svým spěchem slouží Bohu). Se svým spěchem jsou tomu v příkopě nekonečně vzdálení. Jsou v jiném světě. Uhánějí virtuálním světem za výplody své cílevědomé představivosti, zatímco ten zbitý leží v obyčejném prachu skutečného světa. Jako třetí přichází Samařan. Zastaví se a vzdálenost překoná. Stane se blízkým tomu, který leží daleko od cest, jimiž lidé spěchají za svými životními zájmy.

Ježíš staví naši otázku na hlavu: Neptej se, kdo je tvůj bližní, ptej se, komu jsi bližním ty. Takto pozměněná otázka je i Ježíšovou odpovědí.

Ano, je tu mrazivá vzdálenost odcizení, jsou tu hradby nepřátelství, ale milovat nitrem otevřeným Bohu znamená milovat toho, kdo je daleko – milovat nepřítele.

 

Ke starému pravidlu Milovat budeš svého bližního a nenávidět svého nepřítele přidává Ježíš významný dodatek: „Já vám však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce...“

Milováním nepřátel rozšiřujeme okruh svých bližních. Otázka „Kdo je můj bližní“ se tak mění v otázku „Kdo je můj nepřítel“.

Evangelium užívá v té souvislosti řeckého slova „echthros“. Jeho základ (ektos) znamená ven, mimo, pryč. Nepřítel je tedy ten, který je mimo můj okruh, venku z mého světa. V řadě jazyků je termín „nepřítel“ označením někoho, kdo prostě není přítelem, nemá mou krevní skupinu. Ve slovanských jazycích výraz „přítel“ (prijateľ) souvisí s tím, že je někdo přijat. Je-li přítel tím, koho jsem přijal, je nepřítelem každý, koho jsem nepřijal. Nepřátelství nemusí znamenat nenávist, umí žít i z mlčenlivé lhostejnosti.

Jsem nepřítelem v očích toho, koho dráždí má odlišnost. Překážím. Jsem cizí. Má existence zpochybňuje hodnoty jemu posvátné. Jsem natolik jiný, že se nehodím do jeho světa. Kdyby to bylo v jeho moci, neexistoval bych. Kdyby byl svět knihou, kterou píše, vyškrtl by kapitolu o mně.

V mých očích je nepřítelem ten, kdo je natolik odlišný, že zpochybňuje mou hodnotu. Pouhou svou existencí dává najevo, že by se nic nestalo, kdybych nebyl. Svou jinakostí zpochybňuje můj svět. Je jiný, jinak myslí a mluví, zajímají ho jiné věci, jinak se obléká, poslouchá jinou hudbu, směje se jiným vtipům, jí jiná jídla... Kdybych byl Bohem, nestvořil bych ho.

Právě zde je místo, kde se setkává etika se spiritualitou, morálka s náboženstvím. Není možné přijmout Boha, stvořitele všeho, aniž bych přijal všechny své nepřátele. Nemohu se přiblížit Bohu, aniž bych se stal bližním všemu stvoření.

Zde někde je třeba začít. Nepřítel se stává bližním teprve tehdy, až začnu souhlasit s jeho existencí. Na nepřítele reaguje člověk instinktivně zlořečením. Mluví o něm zle, zveličuje jeho chyby a jeho klady dává do závorky. Z ambivalentní jinakosti tak vytváří dokonalého nepřítele, k němuž není slušné mít lidský vztah. Pomáhá mu v tom jeho okruh, přátelé, jeho krevní skupina - ti naši normální, slušní našinci. Pocit skupinové sounáležitosti se často buduje za cenu pěstování kolektivního nepřátelství.

Změníme-li nedokonalého nepřítele v dokonalého, přichází na řadu slušná diskriminace. Jako ředitel vyberu ze dvou lidí, kteří mají stejné schopnosti, toho, kdo je „in“, místo toho, kdo je „out“. Jako politik tvořím program pro „našince“ a proti těm, kdo jimi nejsou.

 

Jak pokročit od instinktivního k duchovnímu? Zdá se, že podstatná změna nastane, když pochopíme, že nepřítele potřebujeme. – Potřebujeme? K čemu?

V eseji Kulturní mnohotvárnost a evropská jednota napsal T. S. Eliot: „Mnohotvárnost kultury v národě není pouze ochranou proti vlastní rostoucí agresivitě; je také podmínkou, aby kultura této země zůstala živoucí, tvořivou. Jako jednotlivci můžeme přemýšlet o rozvoji své osobnosti podle lidí, jež jsme v životě poznali. Když jsme potkali pouze lidi zcela kongeniální a setkali se s myšlenkami, s nimiž můžeme souhlasit, jak mnoho jsme propásli! Patrně vděčíme antipatiím stejně jako sympatiím. Šťastný člověk, který potkal v pravý čas pravého přítele, šťastný člověk, který potkal v pravý čas pravého nepřítele.“

Potřebujeme nepřítele, aby nám pomohl osvobodit se od sebe. Vždyť základním východiskem všeho, co děláme, je nutkavý zájem o sebe! Jsme beznadějně uzamčeni ve virtuálním světě, rotujícím kolem naší osy. Druzí k nám chodí jen na návštěvu. Existují jen potud, pokud je vnímáme a přemýšlíme o nich. Kolem této pomyslné osy vytváříme svůj vlastní vesmír, kam vpouštíme jen přítele; nepřítel zůstal venku v propasti nebytí za hranicemi kosmu.

 

Kdo nás vyvede z toho vězení ven? Do reality nekonečně větší, než je naše malé ustrašené „ego“? Nepřítel! Láska k nepříteli je cestou k osvobození. Ven ze sebe, do světa, v němž jsem jen částečkou nekonečně mnohotvarého celku. Nepřítel nás dráždí, volá, vyzývá. Neváhejme - cesta, na niž nás volá, vede k Bohu.

Ježíš o lásce k nepříteli nejen mluví, ale on ji uskutečnil. Kříž se stal symbolem lásky, která ruší hranice nepřátelství. „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníky,“ napsal apoštol Pavel. „Smrtí jeho Syna jsme byli usmířeni s Bohem, když jsme ještě byli nepřáteli.“

Boží láska k nám přichází v Kristu jako láska k nepříteli. Lidské vědomí, bránící svou autonomii vůči absolutnímu vědomí Božímu, vnímá Boha jako nepřítele. Odvážím-li se uvěřit, že mě Bůh miluje, uvěřil jsem v lásku, která překonává nezměrné propasti jinakosti a otevírá tajemně vzrušující cestu ke všem dalekým, odlišným, jiným, ven z mikrosvěta do skutečnosti.

Kdo je tedy můj bližní? Každý, ke komu se odvážím přiblížit s láskou. Každý nepřítel, jehož jsem přijal do svého světa. Každý „out“, kterého jsem vpustil „in“.

Svět se nedělí na daleké a blízké, ale na ty, kdo ze strachu, z pýchy či nevědomosti mezi sebou vytvářejí vzdálenost, a ty, kdo ji s láskou překonávají.

Jen díky této duchovní lásce mohou přežívat naše přirozené lásky. Bez odhodlání milovat nepřítele nevydrží ani přátelská, manželská, rodičovská ani žádná jiná přirozená láska. I v tom nejbližším člověku se totiž skrývá nepřítel. Proč se manželé rozvedli? Potkali v sobě nepřítele. Proč se rozešli přátelé? Stali se sobě nepřijatelnými. Pouze ona neustále se přibližující láska vydrží věrně až do konce. Protože se naučila vidět bližního i v nepříteli. To ona je a zůstane pramenem plnosti života i v této „éře prázdnoty“.

 

Autor je kazatelem Církve bratrské v Bratislavě. S jeho i redakčním svolením převzato z časopisu Mosty (26. 10. 2004). Nepatrně kráceno. Překlad pp.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou