Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Co vás na dějinách reformace a protestantismu nejvíce zaujalo a proč?

Na dějinách reformace mě fascinuje, jak její hlavní proud postupně přijímal za své ideje a počiny, které sám zpočátku odmítal jako blouznění. Reformace 16. století nebyla tolerantní ani trochu, hubila ohněm, mečem a vodou i své vlastní potomky. Příkladem jsou kruté popravy novokřtěnců, kteří sami měli za to, že jen důsledně realizují, co hlásal Zwingli. Theodor Beza, Kalvínův nástupce, se pojmu „svoboda svědomí“ posmíval. Ani otcové poutníci, radikální kalvinisté, kteří se v roce 1620 vydali do Severní Ameriky budovat zemi zaslíbenou, zprvu neměli pro odlišnosti ve věcech víry pochopení. Teprve disident mezi disidenty Roger Williams, zakladatel kolonie Rhode Island, vyjádřil v roce 1636 přesvědčení, že „Bůh chce a přikazuje, aby od příchodu jeho Syna Pána Ježíše na svět všem lidem ve všech národech a ve všech zemích, ať jsou to pohané, Židé, Turci, nekřesťané, byla přiznána svoboda svědomí a kultu“. Také kalvinismem odchovaný Komenský už zná pojem „svoboda svědomí“ a užívá ho v polemice proti násilné rekatolizaci. Když jsem byl činný v Chartě 77, cítil jsem nutnost dokázat sobě i jiným, že lidská práva vznikla právě v protestantském duchovním prostředí a nejsou produktem bezbožeckého osvícenství. Však pocházejí naše nezadatelná základní práva ne od přírody, ale od Stvořitele (toto vyznání se objevuje i v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776) – a evangelíci by měli jejich duchovní náboj uplatňovat i ve svém postoji vůči diktaturám a totalitám. Dnes, kdy se lidskými právy zaštiťuje kde kdo, bych položil důraz na to, že „svoboda svědomí“ znamenala původně svobodu náboženského vyznání, tudíž dovolávat se pro sebe jakýchsi práv a zároveň ničemu nevěřit, nic nevyznávat, před ničím nemít úctu je „proti lidským právům“.

Co soudíte o denominační roztříštěnosti evangelíků ve světě? Je to na závadu, anebo to vidíte jinak?

Je to nutná daň za protestantské pojetí církve. Není-li hlavou církve papež ani jiná lidská autorita a nepotřebuje-li církev ke svému bytí apoštolskou posloupnost, pak jednoty či jednotky obecné cír- kve mohou zanikat i vznikat dnes a denně, což se děje hlavně v původně puritánské Americe. Tato roztříštěnost nemusí být na závadu; záleží na tom, jak se zdůvodňuje. Jestli my svou církev zakládáme či držíme kvůli tomu, že v ní nacházíme prostředí vhodné pro náš růst ve víře, odpovídající našemu duchovnímu vkusu, a ochotně uznáváme, že jiní nacházejí svou cestu k jediné Pravdě jinde, je to v pořádku. Pakliže máme za to, že naše církev je ta pravá a jedině vhodná pro všechny, a kdo není s námi, je sektář, blouznivec a papeženec, je to špatně.

U nás jsou od tolerančního patentu v roce 1781 protestanti malou menšinou. Je to spíš handicap, anebo výhoda?

Obojí: Menšina bývá až paranoidně ostražitá, všude vidí nějaké ohrožení a nějaké pikle: svatořečení Jana Sarkandra je útok na nás evangelíky, a uznal-li papež Jana Husa jako reformátora církve a kněze vysokých mravních kvalit, bude v tom nějaká obezlička, která nás má o naši ikonu připravit. Na druhé straně, menšina se vyznačuje ochotou postarat se sama o sebe, nic moc si nenárokuje a je empatická vůči jiným menšinám, nejen konfesním. Příznačné je, že homosexuálně orientovaní křesťané, většinou katolíci, se scházejí ve sdružení Logos u evangelíků.

Je pojetí víry v reformační tradici jiné než katolické?

Není. Evangelíci a katolíci svorně věří, že Ježíš je Kristus. Obsah našeho přemýšlení o víře je dán společným základem, tím je svědectví o Kristu doložené v Písmech svatých a vyznání staré církve, především tzv. Apostolikum. Existují ovšem rozdíly v důrazech při výkladu našeho společného vyznání, ale nezdá se mi, že rozdíly a odlišnosti by se dnes daly seřadit do kolonek „reformační“ a „katolické“. Však katolických teologů je mnoho, protestantských také a každý z nich má svůj svéráz, svůj rukopis, každý jinak reaguje na výzvy dnešní doby. Pro mě osobně je velkou učitelskou autoritou francouzský jezuita Paul Valadier.

Jak rozumí evangelíci církvi a církevní autoritě?

Autoritu si farář, senior, ba i synodní senior musí vydobýt tím, jak své pověření naplňuje a úkoly zvládá – autorita spojená se samotným úřadem je blízko nule. Snad je to dáno i tím, že všechny funkce v evangelické církvi se obsazují volbou, tedy pravomoc svěřuje jedinci to společenství, kterému on má sloužit. Mám dojem, že autorita kolektivních orgánů (staršovstvo, seniorátní výbor, synodní rada) bývá vyšší než jednotlivých církevních činovníků, neboť rozhodnutí se přijímají hlasováním a respekt k demokratickým procedurám, který mají evangelíci dost zažitý, se pak přenáší i na orgány, jejichž úkolem je rozhodovat.

Jak se prakticky projevuje v protestantismu tolik zdůrazňovaná nadvláda Písma?

Už to není, co bývalo. Evangelictví znamenalo písmáctví, tedy pravidelné osobní čtení a rozjímání Bible. Písmáctví se vytrácí, s ním i tradiční evangelická vnímavost k psanému textu vůbec. Ale něco z „nadvlády Písma“ přece jen zůstává: farářovo kázání stále je žánrově spíše komentář k přečtenému oddílu Písma než pojednání o určitém článku víry. V mnoha evangelických sborech se scházejí členové – vlastně i nečlenové, často katolíci – jednou týdně k večerní biblické hodině. Obvykle se čte na pokračování nějaká biblická kniha a pak se o přečteném textu vede rozprava. Moje zkušenost je, že při takovém kolektivním čtení přijde člověk na nové myšlenky, na něž by nepřišel, kdyby četl jenom něco žhavě aktuálního. Bible je dobrá na hlavu.

Hrají v evangelických sborech nějakou roli svátosti?

Reformace podřadila svátosti zvěstovanému slovu: jsou to jeho přívěsky, doslova apendixy. Jsou to ovšem přívěsky velmi užitečné, Pán nám je dal, neboť vzal ohled na naši slabost, na naši zálibu ve skutečnostech smyslově vnímatelných. Bylo by tedy zpozdilé svátostmi pohrdat. Nejsou ale středobodem víry ani života církve. Porozumění významu eucharistie a večeře Páně je prakticky totožné u luteránů a katolíků. Tam i onde je Kristus v chlebu a vínu reálně přítomen. Věřící přijímá Kristovo tělo bez ohledu na to, jestli tomu věří, nebo ne. Kalvínské pojetí je jiné: Kristus v oslaveném těle po vzkříšení vstoupil na nebesa, tělesně tedy nemůže být přítomen v elementech večeře Páně. Prostřednictvím Ducha Svatého však přítomen je a na užitcích jeho těla a krve máme při přijímání jeho večeře reálný podíl. Zwingli Ježíšovo slovo „toto je mé tělo“, pronesené nad lámaným chlebem při poslední večeři, překládal „toto znamená mé tělo“. Mně osobně je toto pojetí blízké: chléb a víno při večeři Páně přijímané pro mě znamenají mnoho a vím, že znamenají ještě víc, než jsem schopen pochopit a prožít.

Existuje stále něco jako protestantská etika práce? Narážím na stále oprašovanou tezi Maxe Webera, která vidí souvislost mezi expanzí protestantismu a kapitalismu.

Zvláště kalvínský proud reformace se zasloužil o prosperitu Západu. Kalvinismus hlásá, že jedni jsou předurčení ke spáse, druzí k věčnému zatracení. Kdo kam patří, to ale ví jedině Bůh a nikomu to neprozradí. Ty, křesťane, jenž se života církve účastníš a Boha se bojíš, jsi ovšemže vyvolen ke spáse. To se sice nedá přímo dokázat, ale jsou tu dosti spolehlivé indicie tvého vyvolení: poctivý, o svatost usilující život, k němuž patří i poctivá práce (patří k ní i poctivé bankovnictví – už Kalvín rozhodl, že úrok pět a půl procenta není žádná lichva). A tak oslavuj Boha ctnostným životem, nehýři, žij skromně, co našetříš, to investuj, a dobře se ti povede, přičemž svou úspěšnost radostně prožívej jako ujištění o tom, že patříš mezi ty, kdo byli předurčeni ke spáse. Mám dojem, že evangelický étos poctivé práce nevymizel, že evangelickým ideálem není zbohatnutí, ale úspěšnost v profesi. Evangelíci se nechtějí smířit s rčením, že peníze dělají peníze, vždyť teprve z práce poctivé, radostné a kreativní vzniká bohatství národů.

Jak se evangelíci vyrovnávají s fenoménem rozvodů? Či spíše: Jak lze v této době i po letech společného života udržet a rozvíjet šťastné křesťanské manželství? Věnuje se tomu evangelická církev?

Také evangelickou církev napadl rozvodový virus. Ukazuje se, že tuto epidemii nelze ani regulovat pomocí nějakých kázeňských opatření. Nevím zatím o lepší cestě, jak manželství rehabilitovat, než předvádět jeho drahocennost na příkladech manželství, která se povedla a na nichž je vidět, že se manželé přijímají v neúnavné lásce, že je to baví. Na druhém místě je třeba také nějakou teorii, která by vysvětlovala, proč stojí za to usilovat o věrné manželství a upřednostnit ho před jinými vztahovými formami. To není snadné, sama Bible nám dokládá, že monogamie nebyla jediným modelem soužití muže a ženy uvnitř Božího lidu. Vlastně jediným nevývratným argumentem pro doživotní věrnost v manželském svazku je apoštolské přirovnání manželství k mystickému vztahu Krista a církve: Kristus má jednu nevěstu, té je věrný, nikdy jí nezahne a nikdy od ní neodejde. Zaujalo mne už před mnoha lety, jak o manželství mluvíval otec Ladislav Kubíček: podle něj je manželství umělecké dílo. Nu, a takové dílo se tvoří dlouho, celoživotně, a dokud symfonie není dokončena a obraz namalován, umělec ho neopouští. Manželství je dohotoveno, teprve až nás rozdělí smrt – pak odevzdáváme hotové dílo tomu, který člověka stvořil jako ženu a muže.

Myslíte, že evangelictví může představovat pro katolictví přínos? V čem? A může to platit i naopak?

Ano, evangelictví může katolíky povzbudit. Například tím, že v evangelických církvích mohou ženy plnohodnotně zastávat všechny služby, které i tam byly až do poloviny dvacátého století vyhrazeny mužům – a ejhle, vžilo se to a funguje to. Katolictví zase může poněkud roztěkaným evangelíkům posloužit kněžstvím a řádovým životem. Když tu a tam potkávám lidi, kteří své zaujetí Kristem vyjádřili celoživotním úvazkem k určitému druhu služby a k určitému životnímu stylu, je to výzva i pro mne: zklidni se, nežij tak hekticky, odřekni se všelijakých zbytečností, věnuj se, čemu se věnovat máš, a buď věrný, dokud tě od tvých úvazků neoddělí smrt.

Miloš REJCHRT (nar. 1946) je evangelický farář, publicista a písničkář. Za minulého režimu podepsal Chartu 77 a pracoval jako topič. V letech 2003–2009 zastával funkci náměstka synodního seniora Českobratrské církve evangelické.