Pěstounství musí jít od srdce

Vydání: 2015/49 Papež František v srdci Afriky, 1.12.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

„Někomu patřit – mít funkční rodinu, kde mě mají rádi takového, jaký jsem, kde najdu svou identitu a vzor“ – tak popisuje potřebu každého dítěte Marie Kondrátová. S manželem Luďkem jich vychovali sedm, z toho tři v pěstounské péči.
 
Konečně jsme opravdoví boháči.Ilustrační snímek Shutterstock
 
Jak vás napadlo stát se pěstouny?
 
Když jsme se s manželem brali, toužili jsme mít velkou rodinu. Po narození dvou dcer jsme to přehodnotili. Pak ale jako blesk z nebe přišel zlom: to když po oslavě osmých narozenin náhle zemřela naše dcera Alena. Rodiny, které jsem potkávala na vycházce se čtyřmi pěti dětmi, jsem najednou viděla jako obrovské boháče a maminky těch dětí jako moudré ženy. Mé srdce dostalo obrovský náboj odvahy. Podali jsme si žádost o adopci a přibyla k nám dcera a pak se nám ještě narodil syn.
 
Asi po pěti letech jsme si navíc zažádali o pěstounskou péči, ale bylo nám nepřímo řečeno, že děláme problémy a že s tím nejsou ještě takové zkušenosti. Jako věřící jsme se s manželem rozhodli přijmout svátost biřmování a mou biřmovací patronkou se stala sv. Zdislava – a ta se vážně nezdá, co všechno zvládne! V tisku se zanedlouho „náhodou“ objevil inzerát, že se hledá rodina ke třem dětem z Domova sv. Zdislavy, které by se jinak jako sourozenecká skupina do rodiny těžko dostávaly. To bylo velmi silné znamení.
 
Jak jste se na přijetí dětí připravovali?
 
Procházeli jsme školeními, psychologickou diagnostikou, testy, vyhodnocováním, pohovory – i s našimi dětmi. Bez jejich souhlasu bychom do toho rozhodně nešli. S takovým rozhodnutím musí souhlasit opravdu celá rodina.
 
A sžili jste se potom hladce?
 
Začátky se trochu víc vymykaly mým představám. Ale zrovna běžel večerníček o huse, která vyseděla i kukaččí vejce, co jí začalo vyhazovat z hnízda ty vlastní. A tak jsem se měla kde inspirovat. Už se sžíváme třináct let, ne jak jsem si myslela, že budeme mít „situaci pod kontrolou“ během půl roku. Ale často se od nás linulo: „Víš, stejně tě mám rád/a.“ Když se mi zdálo, že jen dáváme a nic se nevrací – zase zrovna „náhodou“ běžel v televizi pořad, kde nás ubezpečovali, že je to naprosto normální.
 
Odkud ještě čerpáte posilu?
 
Máme velkou radost, když se dětem daří, když jsou spokojené a radují se z toho, jak všechno zvládají. Těší nás, že pomáhají ostatním, mají pěkné vztahy se svými vrstevníky i mezi sebou navzájem. Vzhledem k počátečním prognózám nás přijatá dítka mile překvapila, jak se se svým znevýhodněním poprala. Nejstarší z nich se vyučil tesařem a zvládl i maturitní nástavbu, prostřední dcera je třetím rokem na střední zdravotnické škole a ten nejmladší je v deváté třídě a doposud prochází základní školu s vyznamenáním.
 
Je výchova vašich přijatých dětí náročnější než péče o ty biologické?
 
Pěstounství nám vzalo hodně nervů, protože teprve čtyři roky po přijetí dětí byla všem třem diagnostikována ADHD. Do té doby na nás okolí hledělo, že výchovu nezvládáme. Na chirurgii jsme byli pro neustálé úrazy téměř inventář. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že o výchově našich ratolestí si lze povídat s pochopením zase jen s pěstouny, co chodí ve „stejných botách“ jako my. Také jsme si ověřili, že nejstarší by v takové rodině měly být vlastní děti, což jsme podcenili, a dlouho se u nás soupeřilo o „vůdčí postavení ve smečce“. A až po setkání s biologickými rodiči přijatých dětí jsme lépe pochopili některé typy jejich jednání – jak se u nás na Valašsku říká: „Geny nevyčůráš.“
 
Na pěstounství se váže určitá finanční podpora. Setkáváte se s předsudkem, že jsou pro vás děti zdrojem příjmu?
 
Pěstounství jsme pro peníze rozhodně nezačali, na začátku se mi to nezapočítávalo ani do důchodu, jednu dobu jsme dokonce pobírali životní minimum. A to jsme se setkali i s narážkami, jak si žijeme na vysoké noze. Tak jsme kritikům poradili, kde se mají přihlásit, aby se měli také tak dobře. To už se jim najednou nechtělo. Děláme to, protože jsme chtěli někomu pomoci. Pěstounství se nedá dělat pro peníze, to musí jít od srdce.
 
Co byste poradila lidem, kteří uvažují přijmout dítě do pěstounské péče?
 
Je dobré si na samém začátku tohoto „závodu“ uvědomit, že se jedná o běh na dlouhou trať. I když dítka nějak rychle vyrostla, uvědomujeme si s manželem, kolik nám toho dala, v čem nás obohatila – konečně jsme opravdoví boháči. Už věřím, že Bůh nás opravdu miluje a je ochoten nám plnit i ta největší a nejnesmyslnější přání. Teď se snažíme dětem vymodlit toho správného životního partnera, protože je to nejdůležitější výhra v životě.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 12 21. – 27. března 2023

Na cestě ke křtu

„Prosme Pána, aby tento vyvolený překonal každé pokušení. Aby byl vděčný za to, že si ho Bůh vyvolil, že se mu dává poznat,“ zazní pátou neděli postní ve farnostech…

celý článek


Neplést si zpověď s psychoterapií

Svátost smíření, duchovní doprovázení a psychoterapie mají jedno společné: jsou to tři způsoby práce s nitrem člověka. Ale děje se to pokaždé jinak. Zpovědnici nelze…

celý článek


Když se náš svět setká se světem Božím

Bůh většinou mlčí. Jen někdy, výjimečně, hlasitě promluví, viditelně se ukáže, prolomí nebesa, pronikne do našeho srdce. Jednou z takových událostí bylo vzkříšení…

celý článek


Jak uspořádat besedu

Byl by zájem a vy máte chuť zorganizovat program se zajímavým hostem pro svou farnost? Jak na to? O zkušenosti s technikou i propagací se dělí pořadatelé přednášek, debat…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay